Vlajky byly využívány ke komunikaci dlouhou dobu. Pestrobarevné praporce sloužily k identifikaci jednotek na bitevním poli, byly nástrojem komunikace a předávání povelů. Vlajkami s nejrůznějšími charakteristickými výjevy se podobně jako s rodovými erby identifikovala jednotlivá knížectví, rodové či panovnické domy. Ztráta praporce v bitvě byla spojena s hanbou, jeho ukořistění nepříteli bylo úspěchem.
Vlajky však vždy vymezovaly příslušnost užšího okruhu společnosti, který nereprezentoval celý národ. Jistý průlom v tomto ohledu přineslo až námořnictvo, když začalo označovat státními vlajkami lodě, aby jim otevřely všechny přístavy země. To však již byl proces vytváření národních států v plném proudu a koncept vlajky coby zástupného symbolu státu a sdružení všech jeho obyvatel zažíval boom.
Vlastní pálit můžete, ale cizí ne
Vztah jednotlivých zemí k vlastním vlajkám se pak nezřídka odvíjel od toho, v jak velkých porodních bolestech jejich národ vznikal. A zhusta pak odráží i hloubku demokracie uvnitř té které společnosti v době jejího vzniku. Spíše autoritářské režimy staví hodnotu vlajky nad právo jednotlivce, občana. Za její znesvěcení může být trestán, často dost zásadním způsobem. Jinde obyvatelům právo znehodnotit vlajku, jako součást vyjádření názoru, neupírají. A samozřejmě, někde si zakládají na obojím současně.
Příkladem je Dánsko, kde jako občan máte právo spálit dánskou vlajku. Pokud tím vyjadřujete svůj názor, je to v pořádku. Ale pozor, nesmíte tu zneuctít vlajku žádného jiného státu. Nikdo tak nekritizuje vaše právo na hodnocení věci vlastní, národní, ale neúctu k jiným si musíte odpustit, ta už vám nepřísluší.
Znesvěcování vlajek, tedy jejich tažení v bahně, trhání, používání jako náhražky toaletního papíru a samozřejmě v podobě zapalování, je stejně staré jako vlajky samy. Britové o tom vědí své, protože nejrůznější likvidace epolet papežských států, erbů s růžemi a likvidaci proti-monarchistických trikolór prováděli ve velkém, ještě než přišly oficiální vlajky do módy. Už tehdy se vlastně ukázalo, že likvidace symbolů je velmi efektivní cestou k vyjádření radikálního nesouhlasu. Minimálně snazší cestou, než to jít natřít papežovi, katolíkům nebo Napoleonovi. A pozdější hořlavý textil vlajek se k ničení pálením přímo podbízel.
Velká Británie jako celek likvidaci státních vlajek netrestá, respektive budete spíš odsouzeni k pokutě za rušení veřejného pořádku, ale nikoliv za pálení státní vlajky, a teoreticky je provinění v podobě znesvěcení vlajky jen lehce naznačeno v legislativě Skotska, Walesu a Anglie.
Američané se neshodnou
Je pálení vlajek špatné? Ve Spojených státech amerických, kde je v legislativně právo na pálení vlajek explicitně zmíněno a schváleno, se na onu praxi nedívají jednoznačně. Stávající americký prezident Donald Trump má samozřejmě jasno: „Kdo znectí americkou vlajku, musí počítat s následky.“ Podle ústavních soudců je to však složitější. V zákonodárcích se pere smysl pro morálku s ústavou. Občan tu pochopitelně může vyjádřit svůj názor, ale je otázkou, zda postih za znectění vlajky explicitně zasahuje do jeho práva na svobodu vyjádření. Záleží také, jestli tak činí na svém, nebo soukromém pozemku, veřejném prostranství, s vlajkou vlastní, nebo někde uzmutou.
Jen od roku 1991 v USA popsali šestnáct precedentních případů, které právní úpravu pálení modifikují. A existuje tu také dost profesionálních aktivistů, kteří se soudními tahanicemi pro pálení vlajky rádi zviditelňují.
Evropa, kolébka demokracie?
Právo spálit státní vlajku je vám zaručeno, pokud jste občanem Kanady, Belgie a Austrálie. Od soudu tu však ani tak neodejdete s prázdnou. Většinou budete stíhání za narušování pokoje, žhářství, ničení majetku. Pojem hanobení státní vlajky je vlastní řadě evropských zemí, ale zdaleka ne všechny postihy vůči hanobitelům uplatňují. Záleží případ od případu.
Když hoří symbol svobody. Američané pálí vlajku kvůli Trumpovi i válkám Ne vždy je to národní hrdost a vztyčená hlava. Někdy jsou emoce Američanů při pohledu na hvězdy a pruhy opačné a jejich státní vlajka, symbol jednoty, vzplane. Většinou jde o protesty a nepokoje, ale také o skautské akce. Podívejte se. |
Donedávna ještě svobodomyslná Francie je poněkud ostřejší. Od roku 2010 si tu jako občan nesmíte spálit státní vlajku ani v soukromí svého domova a stíhání můžete být i za distribuci snímků z takového táboráku. Za hanobení vlajky si tu teď můžete vysloužit pokutu až do výše 7 500 eur, v přepočtu asi 195 tisíc korun, stejně jako za hanobení hymny. Tradičně tvrdé linie se drží i Německo, kde vám zlo páchané na federálním symbolu může vynést dva až pět let za mřížemi.
Nedobře by to s vámi mohlo dopadnout při pálení národních vlajek ve Španělsku, kde si na obecných symbolech své konstituční monarchie velmi zakládají. Záleží na shovívavosti konkrétních soudců, ale teoreticky se vám lépe povede po spálení vlajky než po urážce panovnického domu. Taxa za zločin hanobení se pohybuje od šesti měsíců do šesti let odnětí svobody.
A zapomínat bychom neměli ani na Řeky a článek číslo 188 jejich trestního řádu. Pokuta a až dvouleté vězení tu čeká na každého, kdo by snad znehodnotil, znečistil, sundal nebo poškodil vyvěšenou státní vlajku. Zajímavé je i doplnění, které je vztaženo na totožně hanebné chování vůči vlajkám a emblémům jiných států. V případě jejich poškození byste museli uhradit takovou pokutu, o jakou si samy postižené země zažádají.
Tady to přijde draho
Mimo Evropu pak můžeme sledovat, jak se postihy za hanobení vlajek a státních symbolů přitvrzují. V Číně jste ještě donedávna mohli za nevhodné vtípky s rudou vlajkou posedět 15 dní ve vězení. Od roku 2017 se však čas na zpytování svědomí za mřížemi prodloužil na tři léta. A jen jako zajímavost, v tamním zákoně o ochraně státních symbolů je teď nově konkrétně zapovězeno „zpívat státní hymnu sarkastickým tónem“.
Jihokorejští soudci vám mohou za hanobení vyměřit pokutu až sedm milionů wonů, to je kolem 140 tisíc korun, ale také až 10 let vězení. V Izraeli vám mohou za znesvěcení státní vlajky naúčtovat v přepočtu až 400 tisíc korun nebo tři léta vězení. Vymahatelnost tohoto nařízení v praxi však silně klesá za ploty na palestinských územích. Po třech létech vězení můžete vyfasovat také v Thajsku, na Ukrajině, ve Švýcarsku nebo Argentině.
Pořád to však není tak zlé jako v Turecku, Iráku či Saúdské Arábii.
Ať vás rozsoudí bůh
Na saúdskoarabské vlajce je totiž vepsána šaháda, tedy vyznání víry. Irácká zase nese provolání „Bůh je velký“ (Allahu Akbar) a turecká svou barvou připomíná krev mučedníků. Co to znamená? Že vás nebude soudit jeden, ale hned dva soudy. Ten, řekněme, civilní vám může napařit 15 až 20 let, ale je to pořád o chlup lepší než rozsudky, které nad vámi vynese soud náboženský. Za znesvěcení víry je totiž většinou odplatou nehezká smrt.
Naopak Japonsko uvádíme spíše pro odlehčení. Je totiž zemí, které zneuctění vlastních státních symbolů trestá, pokud vůbec, spíše mírně, v podobě veřejných prací, pokuty, písemné omluvy, ale nad jiné státy světa vyniká v počtu žalob podaných za hanobení svých státních symbolů v zahraničí. Nejčastěji pak proti občanům Jižním Koreje, kteří si dávají opravdu záležet. Funguje tu například protestní festival pojídání japonských vlajek.
A mezi kuriozitami rozhodně nesmí chybět ani Mexiko, země s revoluční tradicí. I když tu zákony proti znesvěcení a hanobení státní vlajky mají, nebývají často uplatňovány. Výjimkou z pravidla se stal případ místního poety Sergia Witze, který se v roce 2002 dopustil zhanobení vlajky tím, že v básni La patria entre mierda, tedy Vlast mezi sra*kami, popsal, jak si s mexickou vlajkou utírá zadek. Soud o šest let později básníka pokutoval za symbolické znesvěcení státního symbolu neméně symbolickou sumou 50 pesos, asi padesáti korun, s důrazným varováním, aby se propříště podobného vyjádření vyvaroval.
