Génius a kumpáni, které si snad ani nezasloužil. Ceslaw Bojarski vlevo, Alexis Chouvaloff uprostřed, Antoine Dowgierd vpravo
Ten příběh se vypráví v přinejmenším dvou verzích. Té o podivínském géniovi, papírovém romantikovi, co nechtěl zbohatnout, ale jen porazit systém, fandí spíše sousedé za naší severní hranicí. Francouzi naopak podtrhují jeho zločineckou protřelost, rafinovanost osamělého vlka. Není divu, jejich národní bankovní instituce zcela znemožnil.
V obou zemích se naopak shodují na tom, že Czesław Jan Bojarski byl bezpochyby největším padělatelem 20. století. V branži svým umem neměl srovnání.
Nejprve lvovská polytechnika, poté titul z univerzity v Gdaňsku. To mu bylo čerstvých sedmadvacet let. Nápadů, jak se uplatnit, měl coby čerstvý inženýr spoustu. Chtěl být vynálezcem. Propuknutí války mu tento cíl vzalo. A dál? Jeho polští životopisci zmiňují, že se coby poddůstojník zapojil do zářijového tažení, než upadl do zajetí. Uprchl z něj, prokličkoval Evropou z Maďarska až do Francie, kde se prý připojil k polským jednotkám. V evakuaci do Británie s nimi nepokračoval. V zemi zůstal.
Jiní než polští životopisci pro taková tvrzení nenacházejí oporu v dostupných údajích. Vidí jen emigranta, který si s příchodem války zvolil exil a usadil ve venkovském městečku Vic-sur-Cère.
Polské verze osudů pana Bojarskiho jsou zkrátka dobrodružnější, romantičtější. Francouzi rovněž nemohou dohledat informace o tom, že by se u nich nějak zapojil do odbojových struktur, jak často zaznívá z Polska. Potvrzují však, že se po válce jako mnozí jiní nevrátil do rodné země, přestěhoval se do Paříže. Kde začal podnikat v objevech.
Velmi neúspěšně, dlužno dodat.
