Dvanáctičlenná vojenská posádka otužilců trávila na aljašském ostrově Kiska nudný čas odpočítáváním dnů, než zase připluje loď se zásobami a dočkají se turnusového vystřídání. Jejich poslání? Dvakrát za den informují rádiem vzdálené velitelství o aktuálním vývoji počasí. A také musí nakrmit a vyvenčit psa, což je jedno z mála obveselení, které pustý ostrov nabízí. Jsou si vědomi, že strategická hodnota celé téhle pozice, kolem kterého nevede žádná důležitá obchodní nebo zásobovací trasa, je ve vojenských plánech minimální. Bez ohledu na probíhající válku.
K jejich nemalému překvapení to ale Japonci viděli jinak. Uprostřed noci 6. června roku 1942, šest měsíců od útoku na Pearl Harbor, se vylodilo pět stovek japonských mariňáků pod vedením kapitána Takeji Ono a ospalou posádku meteorologické stanice bez větších obtíží zpacifikovali.
Padesát dní hladu a mrazu
Jediný muž, důstojník William C. House, jim sice utekl, ale jeho vyhlídky nebyly zrovna radostné. Neměl se kam schovat před mrazem ani co jíst a proti přesile neměl šanci. Vydržel se skrývat obdivuhodných padesát dnů, během kterých se živil jen červy a kořínky, než se nakonec rozhodl vzdát.
Samotné obsazení ostrova zaznamenala americká generalita až s dvoudenním zpožděním, dílem proto, že výpadky v radiové komunikaci byly vzhledem k častému nepříznivému počasí běžné. Zdráhala se tomu uvěřit, právě kvůli nízké strategické hodnotě ostrova. Až pozdě jí došlo, že pokud nepřítel získá kontrolu nad celými Aleutskými ostrovy, bude mít k dispozici tu nejlepší pozici k invazi na zcela nechráněnou Aljašku.
Černé scénáře ze zasněžených ostrovů
Japonci vyhráli nečekaným výsadkem hned několik bodů. Jimi naznačená cesta k americkému severu způsobila pořádný rozruch. Přinesla totiž válku před vlastní práh Ameriky. Americká pobřežní města se rázem ocitla v zóně doletu japonských bombardérů a na lodě v přístavech teď mohly začít útočit císařské ponorky. A co špioni a diverzanti? Ti to teď už měli do Států jenom skok. Nehledě na to, že opravdu mohlo dojít i k invazi na Aljašku, která se svou geografickou povahou jevila téměř neubránitelná.
Poplašné scénáře byly nejspíš jen teoretické, ale jejich vliv na morálku prostých lidí byl zdrcující. A obavy Američanů ještě narostly, když se dozvěděli o podobně bleskovém výsadku Japonců na další ostrov Aleutské skupiny Attu.
Japonský útok na ostrůvek Kiska také částečně odvedl pozornost od probíhajícího útoku na Midway. Vytrvale vázal část vojenských sil na pevnině a odčerpal z amerického rozpočtu nemalé peníze. Třeba tím, že Američané začali urychleně stavět dálnici k Aljašce, aby ji vůbec byli schopni bránit.
Možná si tehdy vzpomněli na proslov, který před Kongresem v roce 1935 přednesl generál Billy Mitchell: „Věřím, že kdo v budoucnosti udrží Aljašku, bude kontrolovat celý svět. Je to ta nejstrategičtější pozice.“ Tenkrát jeho slovům nikdo váhu nepřikládal. Ale teď?
Ztracená varta u polárního kruhuKiska je největším kusem souše ve shluku Krysích ostrovů, východnější podskupiny Aleutského souostroví u pobřeží Aljašky. V roce 1741 ostrov poprvé do map zanesl dánský mořeplavec v carských službách Vitus Bering. Velký význam téhle pětatřicet kilometrů dlouhé skalnaté pustině nepřikládal, a tak tu i v následujících letech kotvily lodě jen velmi zřídka. Teprve v roce 1775 tu Grigorij Šelechov založil malou obchodní stanici, která bude profitovat z kůží mořských vyder. Když byla Aljaška slavně odprodána Spojeným státům americkým, zmizeli i poslední stálí obyvatelé ostrova. Pustý zůstal až do roku 1940, než tu americká armáda zřídila meteorologickou a pozorovací stanici. |
Japonci na ostrově Kiska dokonale „překáželi“ v manévrování flotil severním Pacifikem a jejich přítomnost byla trvalou hrozbou pro celé západní pobřeží.
Ostrov jako plovoucí pevnost
Noví vládci ostrova rozhodně nezaháleli. Velení měl na starost vlajkový admirál Monzo Akiyama, který se postaral o zřízení malé rafinérie a skladů paliv pro lodě a vydatně Kiska vyzbrojoval protiletadlovou artilerií.
Brzy tu bylo nasazeno 5 200 mužů ve zbrani, další dvě tisícovky pomocných vojenských dělníků a 500 válečných zajatců. Hloubili bunkry ve zmrzlé zemi, budovali sítě zákopů, krytů a minových polí. A v jižní části ostrova také nezbytnou přistávací plochu pro zásobovací letadla. Opevňovací práce se vyplácely. Američané zorganizovali na ostrov Kiska celkem pět masivních náletů, dva další zrušili kvůli nepřízni počasí, ale zdálo se, že na odhodlání Japonců setrvat zde to nemělo vliv.
Příliš předsunutá pozice
Jenže vytrvalost obránců zmrzlého ostrova měla jen pramalý význam pro to, jak se vyvíjela válka v Tichomoří. A v ní Američané zvolna získávali převahu, na moři i ve vzduchu. Bitvu o Guadalcanal císařská armáda projela. Do úzkých se dostávala na Nové Guineji, spojenecké síly postupovaly k Šalamounovým ostrovům, Buna a Nové Georgii.
Zvláště bolavá byla pro obránce ostrova Kiska prohraná námořní bitva u Komandorských ostrovů, která uvrhla jejich ostrovní ležení do hladinové blokády. Zásobování posádky dál už probíhalo jen s využitím ponorek. Ze strategického postavení na severním hrotu Pacifiku se tak znovu stávala velmi nepříhodná a izolovaná „ztracená“ pozice.
V květnu 1943 pak zahájila americká pěchota Operaci Landcrab, vylodění na ostrov Attu.
Velmi nepříjemná zkušenost
Po rozsáhlé dělostřelecké baráži z křižníků a bitevních lodí měla být bitva jen formální záležitost. To byl první z řady omylů, které celou kampaň u Aleut doprovázely. Japonská obrana totiž byla naprosto zběsilá: došlo na sebevražedné bodákové útoky i vůbec první zaznamenaný případ gyokusai, rituální sebevraždy Japonců, kteří se nehodlali nikdy vzdát.
Demonstruje to i výsledek akce: z 2 300 císařských vojáků jich střetnutí přežilo jen osmadvacet. Tomu však odpovídaly i ztráty Spojenců, kteří měli přes 500 mrtvých, ale také čtyři tisíce raněných, z boje vyřazených mužů.
I proto hleděli Američané a Kanaďané na ostrov Kiska, který byl podle leteckých průzkumů mnohem lépe opevněn a disponoval nejméně dvojnásobným počtem obránců, s obavami. Proto se rozhodli, že tentokrát neponechají nic náhodě.
I tak skončilo vylodění na ostrově Kiska totálním debaklem.
Špatný odhad situace se nevyplácí
Psycholog Del C. Kostka, který tuto historickou událost podrobně analyzoval, ji nazval „varovným příkladem o lidské zaujatosti a nepodložených předpokladech“. Jak to? „Američané dopředu počítali s tím, že Japonci ostrov Kiska nikdy dobrovolně neopustí a že ho budou bránit do posledního dechu,“ vysvětluje. „Zkušenosti z kampaně na ostrově Attu jim do jisté míry dávaly za pravdu. Ale svému předpokladu, úsudku, přikládali natolik velký význam, že začali ze svého vnímání vylučovat všechna odporující fakta.“
Zpráva o dobytí ostrova Attu přitom však dorazila pochopitelně i k obráncům ostrova Kiska. A ti správně vyhodnotili, na rozdíl od Američanů, svou situaci jako bezvýchodnou. Držet pozice v Aleutách už pro ně skutečně nemělo význam, a tak se rozhodli sami stáhnout. Jen Američané tomu dál vytrvale odmítali uvěřit.
Počítali totiž automaticky s horším scénářem, který se díky jejich mylnému předpokladu do značné míry naplnil. Ale postupně: Na začátku července 1943 zahájilo americké letectvo mise dálkového průzkumu ostrova Kiska. Posádky letadel čekaly „ostré“ nasazení, protože zdejší protiletadlová obrana byla velmi obávaná. Nic se ale nedělo. Snímky, kterých postupně nastřádají přes 10 tisíc, potvrzovaly nulovou aktivitu v přístavu i na provizorním letišti. Chyběla letadla i lodě. A když se shodilo pár bomb, nikdo na zemi se v odvetě neozval. Bylo to do krajnosti podezřelé.
Dokonce i američtí radisté potvrzovali, že na ostrově je minimálně od poloviny července „ticho“. Generálové plánující Operaci Cottage, tedy vylodění na Kiska, za tím viděla lest. Ukončili průzkum a dali svolení k plnohodnotným náletům.
Načechrat severský permafrost
V následujících dnech zasype ostrůvek 424 tun leteckých bomb a promění ho na jednu plastickou spleť kráterů. Trosky nikdo neodklízel, škody nikdo nezahlazoval a neopravoval, ale i za tím Američané stále větří úskok. Proto přijde ke slovu námořní dělostřelectvo. Tři dny nepřetržité baráže vmetly na ostrov dalších 330 tun těžkých granátů, ale domnělí japonští obránci stále nereagovali.
Velké finále pak nastalo 15. srpna, kdy konečně došlo k vylodění. K ostrovu Kiska se přiblížila více než stovka amerických lodí, které na čtyřech různých místech vysadila dohromady 34 tisíc mužů. Byly to ohromné manévry, při kterých ale chyběl ten nejpodstatnější. Nepřítel.
Vylodění, které není jako z příruček
Ne že by to vojákům nějak vadilo, starostí měli brzy víc než dost. Přírodní podmínky? Dokonalá přízemní mlha, kterou občas střídal vydatný déšť nebo naopak ledový vítr. Viditelnost nulová. Orientaci to vůbec neprospívalo, stejně jako neutuchající přehradná palba lodního dělostřelectva, která metala tuny munice někam do středu ostrova. Nebylo slyšet vlastního slova.
Ti, kteří pamatovali masakr na ostrově Attu, hned preventivně na kraji pláže hloubili zákopy. Do nich pak najížděla vyloďující se podpůrná vozidla. Překvapivě málo času věnovali letečtí průzkumníci skladbě pobřeží, a tak se několik tanků místo do mělké vody zanořilo rovnou do mořských hlubin. Pár lodí zase najelo na mělčinu, což není nic ve srovnání s křižníkem USS Abner Read, který najel na plovoucí minu. Výbuch ho připraví o kus zádě a 71 námořníků o život.
Zmatek byl dokonalý. Vždyť na každý kilometr čtvereční ostrova teď připadalo 320 vojáků, jejichž regimenty se při překotném vylodění naprosto pomíchaly. A bez spojení není velení. Ozývají se jednotlivé výstřely z pěchotních zbraní, ale nikdo zatím neví, po kom se pálí. Kolují zvěsti o japonských odstřelovačích. Další raněné a mrtvé si vyžádá nevybuchlá munice a také explozivní pasti a nástrahy od Japonců.
Ti nejrychlejší američtí vojáci pronikají dál na pevninu, ale tady se stanou obětí vlastního dělostřelectva. V nejužším bodě ostrova pak dojde k další katastrofě: mlhou proti sobě postupují z různých stran Kanaďané a Američané, přičemž se navzájem považují za Japonce. Bojují spolu několik hodin. Každá strana zaznamená padesátku raněných, Američané pak 28 mrtvých a Kanaďané čtyři.
Vítězství nad nepřítelem, který nebyl
V pozdní odpoledne dorazil výsadek k troskám japonského opevnění. Nepřítel nikde. Ale výbušných pastí tu byla spousta. Hovoří se o tom, že se Japonci stáhli do podzemních chodeb a zaútočí v noci. I proto byla noc v rozbombardovaných ruinách víc než neklidná. Vojáci ji raději prostáli v mrznoucím bahně a pálili po vlastních spojkách.
Ráno to nebylo o moc lepší. Válečné lodě už sice nepálily jednu salvu za druhou, ale jednotlivé oddíly prohledávající v mlze ostrov se znovu dostávaly do střeleckých potyček. K večeru už mají všichni jasno. Japonci odtud v tichosti zmizeli před třemi týdny, poslední dva dny tu spojenečtí vojáci bojovali sami se sebou. Ztráty? Jen na ostrově 92 mrtvých a 221 raněných, aniž by po nich vystřelil nepřítel.
Admirál Thomas C. Kinkaid, který byl vedením Operace Cottage pověřen, to samozřejmě od domácího tisku pěkně schytá. Ale většina štábních generálů tehdy vidí ve vylodění na ostrově Kiska cennou zkušenost pro budoucí podobné akce. Už ví, že je třeba zapracovat na koordinaci, velení a spojení výsadkářů, stejně jako že je třeba nepodceňovat průzkum, aby se podobný debakl neopakoval. Rodinám mrtvých vojáků, kteří byli zabiti vlastními spolubojovníky v mlze, se to ale bude vysvětlovat jen těžko.
