Kulisami šokující legislativy byl rozkvět. Americká města skutečně bobtnala, přijížděli do nich noví a noví obyvatelé. A ocitali se v těsnějším prostředí, a zároveň odcizenějším, než který nechávali za sebou.
Koncentrace pracovní síly sloužila městské ekonomice, ale měla i odvrácenou stranu. V napěchovaných metropolích nebyl prostor na instituce, které v malých městech dokázaly hrát roli zprostředkujících článků, jako byly školy, církevní, sousedské spolky. Když člověk vypadl z rytmu, neměl se kde zachytit. Zůstal na ulici. Typicky se to stávalo hendikepovaným, nemocným. Na ulici pak zavazeli, pobuřovali. Byli nevítaným prvkem zrodu metropolí.
Argumentů, zděšených odsudků, krutostí pronášených vybranými nebo naopak technicistně chladnými slovy byla spousta. Novinář Junies Henri Browne je sázel ve svých pamětech The Great Metropolis v roce 1869 takto květnatě: „Když jste na své cestě na večeři nebo návštěvu své drahé nebo jste právě v mysli dokončil poslední strofu své básně, která vám tak ztrpčovala život, není nijak potěšitelné ani přiměřené čelit nějakému hnusnému, odpor budícímu výjevu“.
O šest let později list Chicago Tribune pranýřoval „hanebnou“ podívanou na „šeredné žebrající monstrozity, které jsou jen napůl lidmi“. Další článek si stěžoval na „ohavné deformity“, nešlo mu však pouze o estetický teror. Lidské bytosti, jimž osud upřel zdraví, by totiž mohly představovat vážné riziko například pro „dámu křehkého zdraví“.
Zdravotní problémy ztrácely v oněch stescích, apelech, protestech jakýkoli zdravotní rozměr, slívaly se v kategorii ošklivosti, hnusu, monstrozity. A stávaly se nebezpečím, nepřítelem, jehož bylo nutné eliminovat. Cizáckým hnusem, který „do našeho města“ nepatřil. V zájmu hygieny, krásy, modernosti, bezpečí a nerušeného života horních společenských tříd.
Výsledkem byla legislativa, která dostala přídomek „ošklivé zákony“. Prohnala se celou Amerikou, ze znění jejích ustanovení mrazí. Jejich terčem však nebyla „nevzhlednost“ sama o sobě.