Jsou jimi prostoupená všechna témata, co rezonují současností. Velký komplot, tajné spiknutí se vidí za klimatickou krizí, ruskou agresí na Ukrajině. Předtím se konspiračními brýlemi nahlížely americké volby v roce 2020, samozřejmě též covidová pandemie, vakcíny.
Jak však poukazuje studie Univerzity v Oslu, která vyšla v magazínu Nature Communications, zkoumání psychologie, která se za konspiračními teoriemi skrývá, je omezené. Nemá dlouhou historii – většina studií pochází z období po roce 2020, což je jistě odkaz právě na covid, který byl pro konspirační domněnky živnou půdou. Jen málo výzkumů vychází z dlouhodobého sledování, většinou pokrývají jen kratičká období.
Přátelství s konspiračními vizemi
Norská práce se skromným časovým omezením dovedla vyhnout. Svých víc než 2 200 respondentů a respondentek sledovala po dlouhých osmadvacet let. Výzkum začal v roce 1992, kdy jim bylo mezi dvanácti a dvaceti lety, a uzavřel se roku 2020. Během oné doby vědecký tým celkem pětkrát zkoumal, jak osamělí se účastníci a účastnice cítí – naposledy to bylo, když jim bylo kolem pětačtyřiceti let. Tehdy též zjišťoval, zda a nakolik věří konspiračním teoriím.
VIDEO: Šílený Mike dolétal. Vyznavač placaté Země zemřel při pádu rakety |
Výsledky odhalily, že obě položky spolu souvisejí. Nejotevřenější náruč konspiračním teoriím nabízeli ti, kdo se cítili relativně osamělí jako adolescenti, aby se onen pocit během života dál prohluboval. Spojení zůstalo, i když výzkum zohlednil duševní potíže jako depresi nebo úzkost. Osamělost byla pro náchylnost ke konspirátorskému pochybování důležitá. Jako prozatímní vysvětlení studie nabízí úvahu, že upnutím se na konspirační teorie si dotyční chránili své ego, případně usilovali o napojení na další stoupence a stoupenkyně konspiračních skupin.
Norský tým upozorňuje, že jeho práce je sice časově velkorysá, ale pořád pionýrská. Odehrála se rovněž v limitech jedné země, sama studie přitom připomíná, že Norsko je funkční společností se sociálním státem a důvěrou v instituce, navíc v něm osamění a odloučenost nejsou nijak rozšířené. Snad by byla zjištění výraznější ve společnostech, kde je odloučenosti víc? Nebo platí opak a v Norsku na osamělé lidi konspirace apelovaly tím spíš, protože se tím víc cítili jako vyděděnci?
Nejsou to jediné otázky, které volají po zpřesnění toho, co o kořenech půvabu konspiračních teorií víme. Další přinesla druhá letošní studie, americká.
Osamělost není jen jedna
Práce se nemůže chlubit tak velkým časovým rozsahem, měla však přesnější brýle. I její vedoucí Madhwa Galgali z Univerzity Missouri připomíná, že o tématu existuje jen málo výzkumu. „Navíc se věnuje jen nepatrná pozornost roli odlišných pocitů izolace, tomu jak mohou přispívat atraktivitě konspiračních teorií,“ líčí pro server PsyPost.
Jeho práce, kterou vydal magazín Journal of Individual Differences, proto nezohledňovala jen sociální osamělost. Do hry vpustila další dva faktory – pocit existenciálního odloučení a odcizení. Zjistila přitom, že jsou to právě tyto dva druhy osamělosti, které lidi na cestu konspiračních teorií posunují. Jak jim rozumět?
Ten cizí svět tam venku. Cesta ke konspirační teoriím může vést i od pocitu odcizení okolnímu světu a lidem.
Existenciální odloučení představuje pocit, že člověk žije sám, sám o sobě, že nikdo jiný nesdílí jeho pohled na svět, dokonce mu ani nerozumí. Že existuje sám mezi ostatními. Ke konspiračním teoriím poté mohou doputovat proto, že se jimi snaží dát své zkušenosti izolace smysl.
Druhý faktor, který studie spojila se slabostí pro konspirační teorie, tedy odcizení, přitom pro své účely výzkum definoval jako pocit, že jedince společnost marginalizuje, nechává stranou. I oni se ke konspiračním teoriím mohou uchylovat proto, aby našli vysvětlení své marginalizace.
I americká studie své výsledky „čistila“ od možných vlivů jiných faktorů, jako byla úroveň vzdělání, politická orientace, osobnostní typy, schopnost analytického myšlení nebo potřeba výjimečnosti.
Protože přitom americká studie, která odmítla spojení příchylnosti ke konspiračním fantasmagoriím a osamělosti, následovala po onom dlouhodobém norském výzkumu, nevyhnul se Galgali ani tomuto nesouladu. Rozpor si vysvětluje právě tím, že norská práce mezi různými typy osamělosti nerozlišovala. Nabízí proto možnost, že osamělost, s níž pracovali jeho norští kolegové a kolegyně, snad zahrnovala všechny typy, i ony dva, které s konspiračními teoriemi propojil jeho vlastní výzkum.
I Galgawi přitom studii svého kolektivu považuje jen za začátek bádání. Upozorňuje navíc, že jeho výzkum nemůže vyloučit, že naopak konspirační teorie vedou k odcizení a existenciálnímu odloučení. Připomíná, že předchozí studie naznačily, že ona cesta může být obousměrná.
