Opravdových přátel máte jen půlku z těch, které za ně považujete, říká věda

V máločem se pleteme tak jako ve vnímání toho, kdo je naším přítelem. Jedna studie pak dokonce tvrdí, že opravdových přátel můžeme mít maximálně pět.

Neumíme určit, kdo je naším skutečným přítelem. Možná za to může i to, jak pojem přátelství změnily komunikační technologie. | foto: Profimedia.cz

Reciprocita je pro institut přátelství z definice důležitá, jsou na něj potřeba dva. V odhadu, zda je onen unikátní důvěrný, empatický a nápomocný vztah vzájemný, se však příliš často pleteme. Netrefujeme se ve zhruba padesáti procentech. Naposledy to potvrdil výzkum prestižní univerzity MIT.

Vzal si k ruce 84 dobrovolníků z tamní třídy obchodního managementu, které vyzval, aby se vzájemně oznámkovali od nuly do pěti. Nula byla vyhrazena osobě, „kterou neznám“, naopak nejvyšší známka patřila tomu, koho respondent označil za „jednoho z nejlepších přátel, které mám“.

Výsledky účastníky pokusu zaskočily. Zatímco si dobrovolníci věřili, že se ve svém vnímání intenzity vztahu s kolegy shodnou s jejich pohledem z 94 procent, dosáhli shody pouze 53 procent. „Zjištění naznačují hlubokou neschopnost lidí vnímat vzájemnost pocitu přátelství,“ komentuje experiment vedoucí studie Alex Pentland.

Jeho ani jeho kolegy naopak hluboká propast mezi ambicemi respondentů a realitou nepřekvapila. Pouze potvrdila předchozí, mnohem rozsáhlejší studie a výzkumy. Ty během posledních deseti let obsáhly více než 92 tisíc respondentů a zjistily, že právě 53 procent je nejvyšší míra shody. Některé studie však seznaly, že očekávání jejich účastníků respondentů souzněla s pohledem onoho druhého pouze ve 34 procentech případů.

Proč se tak často mýlíme, je velkou otázkou, které se snaží přijít na kloub psychologové, neurovědci, sociologové i filozofové. Někteří, jako ostatně i vedoucí studie MIT Alex Pentland, vidí problém v jistém hyperoptimistickém pohledu na sebe samého, který vylepšuje naše sebevnímání. Nepřipouští totiž, že by nás někdo nemohl považovat za přítele, nutí nás vidět lidi skrze sugestivní řečnickou otázku: „Jak by mě nemohl mít rád?“

Na vině však může být rovnou jistý egocentrismus, to právě on může náš úsudek ohledně povahy vztahu svádět na scestí. „Mám toho člověka rád, takže přece i on musí mít rád mě,“ utvrzuje nás.

Vysvětlení však může být více. Naše neschopnost pochopit, kdo nás považuje za přítele a kdo ne, může vycházet i z toho, že přátelství nemá jasnou definici, nebo přesněji řečeno, že se jeho obsah mění.

„Přátelství“ jako zboží a ztracené umění

Děti, jak poznamenává magazín Science Alert, mají ještě docela jasno. Přítel je někdo, kdo vám nelže, kdo drží slovo, komu půjčíte domů svou nejoblíbenější hračku a o němž víte, že by pro vás udělal cokoli. Jenže v dospívání a dospělosti se pojem přátelství překrucuje. „Přítel“ může být spíše přítelíček, někdo, kdo je ochoten poskytnout službu. Někdo, koho je dobré držet si sociálně poblíž, protože se to může vyplatit. Nemluvě o těch, kdo jsou „přátelé“ na sociálních médiích.

To vše kategorii přátelství naprosto falšuje. „Zacházet s přáteli jako s investicemi nebo zbožím je zcela proti celé myšlence přátelství,“ uvedl v listu The New York Times Ronald Sharp z Vassar College. „Přátelství nespočívá v tom, co pro vás může někdo udělat, ale v tom, čím se dohromady, vy a on, stáváte, když jste spolu.“

Jinými slovy: přátelství se nevytváří a nenaplňuje společnou konverzací přes Facebook, ale tím, že spolu fyzicky trávíme čas. Je-li však vzájemné tweetování jako přátelství bráno, jeho charakter i obsah se jednoduše deformoval.

Sharp připomíná, že kdysi bývalo přátelství něčím jiným. „Nespočívalo v tom, že něco děláte, ale v tom, že zkrátka trávíte čas v něčí společnosti,“ shrnuje, jenže dodává, že právě to se dnes stalo „ztraceným uměním“. Přestal na to být čas. Stalo se to luxusem, který nenese bezprostřední, kupecký zisk. „Lidé se tak urputně snaží o maximalizaci efektivity vztahů, že přestali být ve styku s tím, co znamená být přítel,“ dodává Sharp se skepsí i nostalgií.

Pět a dost

Čas je přitom pro opravdové přátelství podstatným prvkem, připomíná jiná studie. Evoluční psycholog Robin I. M. Dunbar v ní upozorňuje na to, že množina přátel není nafukovací. Vztahy lidí odstupňovává a rozděluje do několika vrstev.

V té nejvyšší máme maximálně dva lidi, svou intimní družku či druha a jednoho nejlepšího přítele či přítelkyni. Ve druhé vrstvě máme dobré přátele, s nimiž nás pojí blízkost, vzájemná starost a cit. A těch není více než pět. Lidé, kteří jsou v ostatních skupinách, níže na pomyslné pyramidě, jsou spíše známí. Nevídáme je tak často, chováme se k sobě přátelsky, ale nejsme přátelé.

Mohou za to naše časové dispozice, ale i emocionální kapacita. Obojího máme omezené množství. „Takže pro ten nejintenzivnější typ přátelství máme jen pět míst,“ vypočítává Dunbar. A je nesmlouvavý: „Lidé mohou tvrdit, že mají více než pět přátel, ale můžete si být zcela jistí, že to nejsou přátelství vysoké kvality.“

O kolika lidech byste řekli, že jsou vaši opravdoví, dobří přátelé?

celkem hlasů: 1435

Hlasování skončiloČtenáři hlasovali do 0:00 úterý 30. srpna 2016. Anketa je uzavřena.

Maximálně o třech

76 %(1090 hlasů)

O třech až pěti

20 %(284 hlasů)

Mám jich více než pět

4 %(61 hlasů)