Studená válka byla důsledkem krajně vyhroceného politického pnutí mezi východem a západem. Přesto v té doslova hmatatelné atmosféře oboustranné paranoidní nedůvěry fungovaly jisté tlumící prvky. Jedním z nich byly takzvané „liaison mission“, spojovatelské a pozorovatelské mise. Ano, navzdory tomu, že obě znesvářené strany současně očekávaly a připravovaly preventivní úder na svého protivníka, držely si na území svého ideologického odpůrce legálně a diplomaticky jištěné jednotky.
Fotogalerie |
Toto navýsost praktické opatření bylo přijato krátce po druhé světové válce jako jeden z výstupů jednání v Postupimi. Institut „výměnného pobytu“ fungoval od roku 1946 až do roku 1990. Až do sloučení východní Německé demokratické republiky se západní Spolkovou republikou Německo, ve všech čtyřech okupačních zónách, spravovaných Británií, Francií, USA a Sovětským svazem.
Na východní frontě klid
I když se to může zdát do krajnosti neočekávané, na západní straně Berlínské zdi jste mohli potkat sovětského důstojníka v uniformě, stejně jako vás na té východní mohl na ulici minout džíp s francouzskými, britskými nebo americkými vojáky. Narazit jste mohli na účastníky rusky hovořících SOXMIS v osteverbenském bistru, stejně jako na vojáky La Mission Militaire Francaise de Liaison (FMLM), shánějících se ve východoberlínských obchodech marně po croissantech.
Tyto pozorovatelské mise nebyly nikdy příliš početné, ani jedna ze stran neměla zájem o přítomnost početnějších vojenských celků. Nejvyššího početního stavu dosáhla na krátký čas britská British Commanders’-in-Chief Mission to the Soviet Forces in Germany (BRIXMIS) s jednatřiceti muži. Podstatou celé myšlenky bylo, že se na vlastní oči mohli vojáci té které mise přesvědčit, že za hranicí nedochází k významným přesunům armád a nepřipravuje se vojenský úder.
V rámci svého pobytu, při němž měli částečný diplomatický statut, se vojáci mohli pohybovat prakticky volně. Jistě, nemohli zavítat přímo do kasáren nebo sledovat průběh častých vojenských cvičení, ale v zásadě jim nikdo nebránil v tom, kam se chtějí vydat. Náplní existence pozorovatelských misí se tak stala „legální špionáž na území protivníka“. Spadal sem například průběžný odhad politické nálady místního obyvatelstva, hodnocení stupně připravenosti vojsk, stav zásobování obchodů nebo mapování významných dopravních uzlů.
Navzdory tomu, že vojáci pozorovatelských misí byli často v pozici „nechtěných rukojmí“, dokázali přinášet zásadní zpravodajské informace. Za jednu z dlouhodobých a nejúspěšnějších misí je považována operace Tamarisk, která byla zahájena nejspíš v roce 1956 a na plné obrátky běžela ještě mezi lety 1979 až 1989.
Kam musí i generál pěšky
Ze začátku zpravodajská činnost pozorovatelských misí žádné extrémní výsledky nepřináší. „Zkraje to nebyla žádná soustředěná zpravodajská činnost, ale spíš zoufalá snaha, abychom se na druhé straně moc nenudili,“ napíše později britský generálmajor ve výslužbě, vedoucí BRIXMIS, Peter Williams. „Objížděli jsme poničené památky, nechávali se vidět. Občas nás Sověti požádali o tlumočnickou výpomoc. A pak, když například došlo ve východoněmeckých kasárnách ke slyšitelnému výbuchu, jsme za pár dní obešli místní hřbitovy a koukali na čerstvé hroby. Hledali jsme ruská jména a porovnávali data, abychom mohli napsat do zprávy: ́Při noční explozi v muničním skladu zahynulo pět vojáků. ́“ Jedním z mála rozptýlení bylo „paběrkování“ na místech proběhlých vojenských cvičení, která nebyla zrovna hlídána.
„Prostě jako by náhodou jedete kolem a potřebujete nutně na toaletu,“ uvádí ve vzpomínkách Williams. Britové začali pro tyto výjezdy používat eufemický název „odskočit si za tamaryšek“, proto pozdější název Operation Tamarisk. „Občas se tam dalo najít něco zajímavého, třeba kousky šrapnelů. Ty jsme pak posílali k analýze na Západ.“
Sovětští vojáci na západní straně si počínali prakticky stejně, a tak se přijatelná zpravodajská činnost udržovala v rovnováze. Nikdo ze zúčastněných neměl zájem na tom překročit hranice tolerovaného soužití, aby neuvážlivou riskantní špionážní misí, například budováním tajných skladů zbraní nebo podporou místního odboje, vyprovokoval třetí světovou válku. Výtěžnost těchto výjezdů do terénu se ale výrazně změnila, když se do „operace“ zapojil Leslie Woodhead.
Muž, který umí rusky
Woodhead, pozdější proslavený filmový dokumentarista (v roce 1968 například natočil snímek Pražské jaro o invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa), byl díky své dobré znalosti ruštiny nejprve přidělen k „odposlechovému“ sboru Národní služby v Gloucesteru. Jeho prací bylo monitorovat vysílání rádií na východě Německa.
„První minuty ve službě jsem si úzkostlivě tlačil sluchátka na uši, abych snad vlastní chybou nezmeškal začátek třetí světové války,“ vzpomínal. „A ten adrenalin, když jsem zachytil první hlášení o předpovědi počasí! Za chvíli jsem měl papír plný poznámek. Pak jsem se podíval na hodinky: ještě sedm hodin a dvacet minut do konce šichty. A pak dalších 6 048 hodin do konce práce u Národní služby.“
Němečtí vojáci se na berlínské linii tváří přísně. Leslie Woodhead však našel jejich slabou stránku. Na improvizovaných latrínách.
Woodhead na svou „špionážní“ činnost přesto nezanevřel. A později připouštěl: „Stalo se mou obsesí vědět, co se momentálně děje na druhé straně Železné opony.“ Později je přeřazen k odposlechům do Západního Berlína a na svou vlastní žádost je na čas posílán za čáru, kde možná trochu neúmyslně udá nový směr Operace Tamarisk.
Je nováček, tak na něj připadne nevábný úkol. Umí přece rusky, ne? Proto se v jedné lokalitě, kde předtím probíhalo vojenské cvičení, má probrat zbytky odhozených konzerv. A zjistit, zda východoněmečtí a sovětští vojáci konzumovali zásoby vyrobené v Německu, nebo dovezené vojenské příděly z Ruska. Ostatně, i velikost potravní dávky nebo jídelníček tankistů je přece hodnotnou zpravodajskou informací.
Silně odleželé informace
Proč tahle práce nikomu nevoněla? Haldy odhozených konzerv totiž současně sloužily jako vyhrazená veřejná toaleta všem vojákům na cvičení. Ano, hledat tu zpravodajské artefakty znamená prohrabat se opravdu vším, co za sebou zanechal třeba celý pluk.
Woodhead ale zaboduje. Povšimne si totiž jedné celkem banální, ale přesto podstatné věci, kterou dosud jeho kolegové zcela opomíjeli. Sovětští a východoněmečtí vojáci totiž nedostávají přídělem toaletní papír. A když se potřebují očistit, jsou schopni využít opravdu jakýkoliv jiný dostupný papír. Dopisy od vzdálené rodiny používají jen zřídka a přístup k dennímu tisku mají omezený. Ale situačních plánků, střeleckých náčrtků a rozptylových tabulek mají všude přehršel. K použití na improvizovaných latrínách se přímo nabízejí.
Ano, Woodhead narazil na zlatou žílu necenzurovaných tajných informací. Ano, ten nápad je nechutný. Ale zároveň geniální. Vojáci východního bloku si doslova „vytírají zadek“ důvěrnými zprávami, technickými manuály a specifikacemi zbraňových systémů. A počínají si tak zcela suveréně a bez obav.
Praxe je mezi vojsky východního sektoru natolik rozšířená, že každá jejich hromadná návštěva toalet v kasárnách před večerkou vyprodukuje celou „kartotéku“ důležitých informací. Stačí je jen sesbírat.
Woodhead tak vlastně náhodou objevil dosud netušený zdroj, na který se od té doby BRIXMIS a další pozorovatelské mise výhradně soustředí.
Toaletní zpravodajská služba
Britský profesor oboru mezinárodní bezpečnosti Richard J. Aldrich poznamenává: „Ony vyhozené dokumenty měly pro Západ nesmírnou hodnotu. Mohly obsahovat, a dost často také obsahovaly, nedocenitelné informace o datech, číslech, šifrách, úrovni morálky vojsk a zprávy o vztazích Sovětů s východoněmeckými vojáky.“
Nehygienické chování vojáků východního bloku podle něj „poskytovalo neomezený přísun těch nejčerstvějších informací“. Na střelnicích, odpalištích a dopadových plochách vojenských cvičišť ležely, byť poněkud použité, poznámky o nově doručených zbraních, o vývoji zásobování, včetně sériových čísel dodávek.
„Může to znít jako špatný vtip, ale pro armádní analytiky z Londýna a Washingtonu byly ty hromady znečištěných papírů jako zlatý důl,“ dodává Aldrich. Dokumenty bylo zapotřebí sebrat, dopravit do zázemí, ofotit je a pak jim poskytnout očistnou lázeň. Nebyla to zrovna voňavá práce, ale přinášela nezpochybnitelné výsledky. Lidé z BRIXMIS navíc postupně „rozšířili záběr“ a podnikali tajné noční výpravy do kanalizací pod ubytovny vojáků, probírali se popelnicemi a v několika případech vybrakovali i odpadkový kontejner u vojenské nemocnice.
Hodí se každá ruka
Spisovatel Tony Geraghty, bývalý britský parašutista, který se Operací Tamarisk literárně zabýval, o „nájezdu na nemocnici“ uvádí i další podrobnosti. „Původním cílem bylo získat další dokumenty, ale v kontejneru se nacházelo i několik amputovaných lidských končetin. Operativci BRIXMIS o tom podali hlášení. Velení je ihned instruovalo, že o končetiny mají zájem též. Dokázali z nich totiž identifikovat různé příčiny poranění a analyzovat druhy užité munice a jejich účinnost“.
Mezi klenoty, které Operace Tamarisk vydala, patřila například šifrovací knížka radisty obsahující aktuální kódy a označení velících úseků, vojenské příručky o bojové taktice nebo technické specifikace pancéřování současných sovětských tanků, navíc v porovnání s předpokládanou výkonností děl spojenců. Zpravodajci NATO přitom dosud měli jen omezené povědomí o tom, kolik toho Sověti o jejich výzbroji vědí.
Dokonalý zásah se podařil i majoru Jimu Orrovi, který se v rámci pozorovatelské mise v roce 1981 ocitl na okraji vojenského výcvikového prostoru v Neusterlitzu. Fekáliemi znečištěné materiály vydaly svědectví o tom, které jednotky sovětských parašutistů jsou ve východním Německu deponovány jen na oko, zatímco byly převeleny do Afghánistánu.
„Možná to nebyla ta nejslavnější nebo nejvíce promyšlená špionážní operace,“ dodává Woodhead. „Ale rozhodně může být považována za jednu z nejúspěšnějších za celou studenou válku.“
