Britská ponorka HMS Conqueror (S48) po návratu z Falkland. Hned nato ale měla ještě náročnější misi, | foto: commons.wikimedia.orgCreative Commons

Operace Barmaid: velká ponorková loupež mohla vést ke třetí světové válce

  • 52
Stačilo málo a britská ponorka HMS Conqueror se mohla stát kořistí. A její nebetyčně drzý kousek mohl vyprovokovat třetí světovou válku. Její kapitán Christopher Wreford-Brown však v roce 1982 dovedl operaci Barmaid do zdárného konce: uloupil sovětský sonar, aniž by byl odhalen.

Jaderná ponorka Conqueror byla spuštěna na vodu 28. srpna roku 1969 a patřila k největším strojům své kategorie. S délkou 86,9 metru a váhou 4 900 tun po ponoření nebyla k přehlédnutí. Do velké vojenské historie se zapsala jen jednou, ale zato drasticky. Potopením argentinského křižníku General Belgrano v první den války o Falklandy, 2. května 1982. Sundala ho tak přesně, že to 353 mužů nepřežilo.

Ponorka HMS Conqueror má však na svědomí ještě jeden, následný počin, o kterém se v rámci utajení nesmělo dlouho hovořit. Proč? Nebyla to totiž úplně čistá práce, ale loupež. Připravila Sověty o jejich nejsilnější zbraň. O „neviditelnosti“ jejich vlastních ponorek.

Problém: sověti mají lepší ponorky

Američané a Angličané v průběhu padesátých a šedesátých let poněkud zaspali na vavřínech. Byli si sice vědomi, že Sověti zbrojí ve velkém, ale pevně věřili v technickou nadřazenost vlastní výzbroje. V případě vojenského námořnictva to brali doslovně: Sověti měli kvantitu, ale opotřebenou a rezavou.

Počínaje rokem 1970 ale začalo západní námořnictvo větřit problém. Sovětské ponorky se očividně stávaly rychlejší, výkonnější. A hlavně tišší. „Ticho je pro ponorku zásadní veličinou. Umožní vám vyčkávat, zůstat ve skrytu a přitom odhalit protivníka,“ potvrzoval ve svých pamětech kapitán Christopher Wreford-Brown. Neslyšná ponorka, která je pod hladinou neviditelná, může snadno lovit jiné ponorky nebo se nepozorovaně přiblížit k břehům protivníka a odpálit odtud ničivou smršť jaderných střel.

Sovětské ponorky to „najednou“ dokázaly a svou drtivou převahu dávaly rády najevo. „Říkali jsme tomu bouncing, vyskakování,“ popisuje Wreford-Brown. „Plujete pod hladinou, dáváte dobrý pozor, ale váš sonar neodhalí nic podezřelého. A najednou se na radaru, v těsné palebné vzdálenosti, objeví ponorka nepřítele, která ještě před chvílí patrná nebyla. Čekala tam na nás, věděla o nás. A zviditelnila se vlastně jen tím, že přepnula na aktivní sonar, který nám umožnil odhalit jejich pozici. Když naše obsluha sonaru uslyšela zřetelný signál, ping, bylo to, jako by nám protivník říkal: Pozorovali jsme vás celou dobu. Kdyby byla válka, jste teď už po smrti.“

V průběhu několika let si v mezinárodních vodách projdou podobným scénářem desítky posádek amerických a anglických ponorek. Vzkaz Sovětů je zřejmý: pod hladinou nejste v bezpečí, máme vás v hrsti.

Draze zaplacená lekce z Portlandu

„Nadřazené“ západní ponorky to rázem deklasovalo na úroveň podmořských plovoucích rakví. Britové se po důsledné analýze dobrali dvou věcí. Za prvé, že sovětská rozvědka evidentně dokázala vytěžit maximum z deset let starých informací, které jim přinesli špehové takzvané Portlandské skupiny.

To byla v roce 1961 tuze povedená aférka. Odhalila, že pětičlenný tým sovětské špionážní rezidentury dokázal dlouhé měsíce vynášet citlivé zprávy technického charakteru přímo z britské admirality a oddělení vývoje podmořských zbraní. Jak to? Moskevští agenti byli totiž jejich zaměstnanci. Proti-špionážní útvary MI5 i americká CIA tehdy utržily posměch za to, že si špionů nevšimli dříve. Na základě ukořistěných zpravodajských informací dokázala sovětská flotila „vylepšit“ svůj vlastní systém detekce amerických a anglických ponorek.

Jak? To byla druhá věc, která Britům přidělala starosti. Sověti zjevně dokázali využít v praxi takzvaný pasivní sonar. Spojencům to přitom zatím fungovalo jen na papíře. V čem je problém? Aktivní sonar vysílá do svého okolí signály, pingy, zvukové vlny. Podobně jako to dělá například netopýr. Když zvuková vlna na něco narazí, vrátí se odrazem zpět. A obsluha sonaru dokáže na základě rychlosti odezvy návratu odhadnout tvar či rychlost objektu. Může to být skalní útes, vrak lodi nebo zrovna k přepadu připravená ponorka nepřítele.

Má to ale jednu vadu. Použití aktivního sonaru vás „zviditelňuje“. Jste zdrojem signálu, a kdokoliv vás může snadno zaměřit. Kapitáni ponorek proto musí zvažovat, jestli je příhodnější plout „naslepo“ bez sonaru, nebo se jeho použitím odhalit.

Jenže pak je tu pasivní sonar: ten žádné signály do okolí nevysílá, jen netečně naslouchá. Může ale velmi efektivně odhalit „ping“ vysílaný jinou ponorkou.

Operace Barmaid: tak trochu jiné pirátství

Pasivní sonary Angličané nepoužívali, protože se jejich funkčnost nedala dost dobře skloubit s provozem ponorky. Vyhledávací schopnost přebil hluk vlastního plavidla: místo vzdáleného nepřítele slyšíte jen hukot své strojovny nebo lodních šroubů.

Sověti ale tenhle problém rozlouskli. Začali umísťovat pasivní sonary za lodě a ponorky na vlečná lana. Podmořské ucho tak monitorovalo svět pod hladinou z několikakilometrového odstupu. Nebyl to vyloženě dokonalý systém, ale fungoval. V případě nehnutého vyčkávání pasivně naslouchající sovětské ponorky na hlasitou ponorku Angličanů pak byla výhoda jednoznačně na straně východního lovce.

Západní spojenci proto vymysleli plán, jak se proti tomu bránit: bylo zapotřebí sehnat funkční model pasivního sonaru. Jenže jak? Sověti si je na souši velmi dobře hlídali. Jediná šance tedy byla ho ve vhodný moment odstřihnout od sovětské lodi.

Hlavní roli při tom sehrála ponorka HMS Conqueror a její chladnokrevný kapitán. „Když přijde řeč na tajné operace nebo nejkritičtější místa studené války, každý si představí Berlín plný špionů, tanky na hranicích nebo kubánskou krizi,“ píše Stuart Prebble, spisovatel, který utajovaný příběh ponorky zveřejnil. „Harašení zbraněmi, manévry a vojenská cvičení, drobná narušení leteckých koridorů… to vše ale fungovalo jako jistý ventil napětí mezi Východem a Západem. Skutečný útok by přišel z hlubin. Byly to právě operace pod hladinou, kdy se hrálo o všechno.“

A Operace Barmaid, jak zněl krycí název plánu krádeže činného sovětského pasivního sonaru, byla skutečně riskantní hrou.

Britové jsou lepší. A jejich fiasko by snad tolik nebolelo

Britská ponorka byla pro loupežnou misi vybrána proto, že Britové měli lepší posádky. Tak si to aspoň Britové sebevědomě vykládali. „Ale volba britského plavidla vycházela hlavně z předpokladu, že při selhání a dopadení by diplomatické zemětřesení mohlo být o něco slabší, než kdyby se o krádež pokusili Američani. Že by to hned nemuselo skončit válkou. Nikdo nechtěl vyprovokovat konflikt supermocností,“ objasňuje střízlivě Prebble.

Celá operace ale měla hodně technických překážek. Bylo zapotřebí vyvinout podmořské kleště, které se vypořádají s třípalcovým vlečným lanem sonaru. Musejí fungovat v hloubce několika kilometrů a být na dálkové ovládání. V roce 1982 je to vcelku výzva.

Další komplikace vycházela z toho, jak sonar po odstřižení polapit, a samozřejmě jak nejrychleji zmizet. Dala se totiž očekávat velmi radikální odveta. Všechno přitom muselo proběhnout v plném provozu, kdy se cíl i ponorka pohybují. To všechno naslepo, aby se podvodní zloděj neprozradil užitím vlastního aktivního sonaru.

HMS Conqueror si pluje pro smrt

Z variant navržených britskými a americkými tajnými službami si nakonec Wreford-Brown vybere kapitán tu nejtěžší, ale současně nejnadějnější. V srpnu roku 1982 zamíří do arktických mořských pustin, do sovětských teritoriálních vod. Na jejich hranici se totiž pohybuje velmi nenápadná obchodní loď, podle vlajky patří Polsku, ale mezi agenty tajných služeb je veřejným tajemstvím, že hlídá zdejší region před ponorkami.

Wreford-Brown na průběh operace nevzpomíná rád. „Bylo to v podstatě na hraně toho, co dokáže stroj i člověk. Zavěsit se za loď, která vás může kdykoliv spatřit na sonaru. Přiblížit se k ní na tisíc metrů, pohybovat se a manévrovat opatrně přímo za jejím kormidlem, ale tak, abyste nevzbudili pozornost.“

Ponorka se musela zachytit na slepém bodu, mezi vlečeným sonarem a motory lodi. „Plavili jsme se po dvorku sovětské severní flotily, několikrát jsme byli jen tři míle od břehu. Pokud by nás odhalili, nečekalo nás nic lepšího než sprška podvodních pum a gulag,“ líčil.

Při této plavbě HMS Conqueror opakovaně překročí hranice teritoriálních vod, čímž zřetelně porušuje mezinárodní dohody. Wreford-Brown přesto bude později tvrdit, že alespoň závěr operace proběhl v mezinárodních vodách. V jeden moment plula ponorka pouhý metr od vlečného lana. Stačilo o něj jen „cinknout“ a akce by byla prozrazena.

Mechanické kleště se naváděly pomocí kamer. „Na monitoru jsme celou dobu viděli jen černou tmu, dokud jsme se nepřiblížili na centimetry před lano. Bylo to dost… napínavé. Jako když si chce slon ostříhat nehty nůžkami z manikúry,“ popisuje šéf operace.

Zachytit, cvaknout a hotovo. Kleště byly přitom navrženy tak, aby lano spíše rozdrtily a neodstřihly. „Mělo to vypadat jako mechanické poškození, že se pasivní sonar jen utrhl.“ A rychle pryč.

Místo pochvaly hluboké mlčení

HMS Conqueror po akci mizí i s pasivním sonarem přímou trasou na skotskou námořní základnu Faslane (HMNB Clyde), odkud je ukořistěný sonar letecky dopraven do vojenských laboratoří v USA.

Sověti tak přišli o další ostře střežené tajemství. Admiralita se ale k pirátské operaci Barmaid dlouhá léta nepřiznala. Což nebylo zrovna snadné: HMS Conqueror se totiž měla stát předmětem vyšetřování, kvůli válečné operaci na Falklandách. Potopení křižníku General Belgrano bylo totiž interpretováno jako válečný zločin. Z ponorky proto musely zmizet všechny záznamy o jejím nasazení. Britská vláda se nemohla přiznat k tomu, co provedla v roce 1982.

Podrobnosti o celé operaci vyšťoural až v roce 2012 spisovatel Prebble. Poté požádal ministerstvo obrany o zpřístupnění detailů operace Barmaid. Na základě zákona vypršení třicetileté lhůty utajení materiálů. „Odpověď si promýšleli osm měsíců, pak mi řekli, že mi nic nedají. Ale že mě prý nebudou zkoušet zastavit, když o tom budu chtít něco napsat,“ vzpomíná.