Na samotném počátku byl obraz nizozemského mistra zátiší Franse Snyderse nazvaný Stánek s ovocem. Na jeho výjevu přetéká kramáčnický stůl přehršlí plodů, zeleniny a ovoce, některé jsou v koších, další jen tak na desce, jiné pod stolem. Některé jsou nám známé, objevíme hroznové víno, jablka, ale s dalšími se pojí otazník.
Právě ty nerozpoznatelné zaujaly v ruské Ermitáži Belgičana Ide De Smeta, jak líčí server CNN. Právem, jeho profesí je totiž genetika rostlin. „Co to na plátně vlastně je?“ zeptal se a odpověděl si: „Něco, co se nevyvedlo. Asi to nebyl nejlepší malíř.“ Že to není správná odpověď, na to jej upozornil jeho letitý kamarád, spolužák z univerzity David Vergauwen, historik umění. „Pozor, Snyders byl skvostný umělec, jeden z nejlepších sedmnáctého století, pokud takto ovoce namaloval, takto taky tehdy vypadalo,“ vysvětlil.
Jejich diskuze ve vlaku do dalšího muzea Carskoe Selo skončila úvahou, že obrazy starých mistrů by mohly vypovídat o dějinách ovoce a zeleniny. A Smetovy a Vergauwenovy obory se spojily, aby vyrazily cestu na misi. Jejím cílem je ze starých obrazů a zachovaných vzorků vyčíst dějiny ovoce a zeleniny.
Mezi její výsledky patří například fascinující příběh mrkve a toho, jak během historie měnila barvu, sága jahod a jejich velikosti, zaznamenání dějin melounu, kronika transformace pšenice.
Vývoj zaznamenaný v obrazech
„Je to koníček, který se tak trochu vymkl,“ přiznává De Smet ve zprávě na serveru EurekAlert!. A pro magazín ZME Science dodává: „Začali jsme se v tom vrtat a nikdy jsme nepřestali.“ Spojují moderní metody genetiky rostlin s výzkumem malířských zátiší – a dávají dohromady časové osy domestikace rostlin a vykreslují, jak se měnil jejich vzhled. Zachycují dějiny moderních potravin. Líčí jejich přerod z divoké podoby do záměrně pěstovaných produktů, šlechtěných pro delikátní chuť.
Zapojte seDe Smetova a Vergauwenova práce je však jak lopotná, tak omezená. Katalogy totiž nezaznamenávají, na jakých všech obrazech ovoce a zelenina jsou. „Například lesní jahody bývají velmi často vyobrazovány u nohou panny Marie. Jenže nikde se o nich nepíše. Musíte tedy jet za všemi obrazy Panny Marie a zkoumat, zda u jejích nohou neleží malinké jahůdky,“ popisuje De Smet. A řada obrazů spočívá v malých soukromých sbírkách, na půdách. „Nemůžeme být všude. Ovšemže, byli jsme v Ermitáži, v Louvru, Národní galerii v Londýně a tak dál. Jenže když je zajímavé rajče ze sedmnáctého století zachyceno na obrazu v kuchyni španělského kláštera, který se skoro nikdy neotvírá veřejnosti, hrozí, že se o něm nikdy nedovíme,“ líčí. „Katalogy nám nepomohou. Protože obraz, na němž Perseus osvobozuje Andromedu, může mít na pozadí perfektně jasný pomeranč, ale popis díla, jeho název nebo jeho miniaturní zmenšenina nám to nikdy neprozradí.“ Proto vědci potřebují pomoc. Přihlásit se jim můžete na e-mailu artgeneticsdavidive@gmail.com. Taktéž můžete zasílat svoje fotografie obrazů s plodinami. |
Pro objevení, jak se bez ladu a skladu rostoucí plodiny měnily v kousky, které známe ze supermarketů, využívají tři metody, shrnuje magazín Forbes. Zkoumají DNA z archeologických artefaktů, jako jsou hrnce, talíře, mísy, aby zjistili, zda neobsahují zbytky potravin. To jim otevře cestu k jejich genetickému kódu, napoví, k jakému druhu moderních plodin se podobaly. „Genomy starověkých plodin nám pomáhají pochopit, jak mohly vypadat a jaké vlastnosti mohly mít, jak například asi chutnaly,“ líčí autoři. Překážkou je, že ony vzorky často nejsou dobře zachovalé.
O chuti pak mohou leccos říct kuchařské recepty, limitem však je, že nejsou striktními, vědeckými náčrty. A též jazyk, často je těžké seznat, co přesně slova popisující potraviny znamenají.
A poté do hry vstupují obrazy. „Světové umělecké sbírky jsou největší historickou databází téměř jakéhokoli ovoce, zeleniny, lusků, zrn, oříšků a semen, které se kdy konzumovaly,“ uvádějí oba autoři. Objíždějí světová muzea, prohlížejí si obrazy, studují dějiny moderních potravin.
„Ukázalo se, že kombinovat odbornost na úrovni dějin umění a genetiky je cenný přístup, i když málo využívaný. Možná to je proto, že není mnoho historiků umění, kteří by měli jako nejlepšího kamaráda biologa a obráceně?“ zeptali se v e-mailu redakci ZME Science.
Kauza meloun, mrkev, rajčata
Co díky svému přátelství a odbornosti zjistili? Odhalili například příběh melounu. Jeho záměrné pěstování nebylo žádnou manýrou moderní doby, bylo to realitou již před čtyřmi tisícovkami let, jak odhalila DNA. A jeho vyobrazení na starých malbách ukázalo, že již tehdy vypadal obdobně jako dnes, díky pruhům tmavé a světlejší zelené barvy. Chuť by nás však zaskočila, podobala se chuti dnešních okurek.
Díky jejich práci víme též víc o dějinách mrkve. Její dnešní, dávno civilizované podobě dominuje typická oranžová barva. Zlatý věk nizozemského malířství ji však na bezpočtu svých děl zobrazuje vyvedenou nejen v oranžové barvě, ale též v bílé, červené, žluté. A nebylo to produktem umělecké kreativity, tak mrkev doopravdy vypadala.
Oba vědci mají za to, že jejich zjištění ohledně vývoje plodin může osvětlit i souvislosti se zvyky, obchodními cestami, výboji. Do dějin nezasahovaly jen přírodní faktory, ale též kulturní. Například rajské jablíčko bylo v Evropě známé od třicátých let šestnáctého století, vysvětluje De Smet, ale až v sedmnáctém bylo kultivováno jako regulérní plodina. A až v devatenáctém se mu dostalo tak prominentního postavení v italské gastronomii, jaké má dnes. „Zpoždění jsou vysvětlitelná jen a pouze kulturními zvyklostmi. Jak rajčata, tak brambory byly považovány za nebezpečné plodiny, dokonce jedovaté,“ líčí De Smet.
Výzkum, který s kolegou vede, proto považuje též za příspěvek do kulturní antropologie a sociální historie.
Pozor, umění je kreativní a dovednosti omezené
Ne všem obrazům však mohou věřit. „Když se díváte na kubistická díla Picassa, abyste se dověděl, jak vypadala na začátku dvacátého století hruška, budete zklamáni,“ směje se De Smet. A doplňuje: „Díla Hieronyma Bosche mohou ukazovat morfologicky správný popis jahody, bude však větší než lidé vedle ní.“
Některé obrazy jsou kompletně popisně přesné, jiné zčásti a další není možné brát vážně, jde-li o fakticky věrné zaznamenání plodin, vůbec. Jak však věci poznají, jakým dílům věřit? „Pokud malíř zobrazuje například oděvy, a projde to ověřením v muzeu nebo na jiné malbě, znázorňuje-li hudební nástroje, jako jsou housle, varhany, a souhlasí-li to s exponáty ve sbírkách, když zaznamenává architekturu, která se zachovala, jako je například ústřední tržiště v Antverpách, a souhlasí-li to, pak nemáme důvod domnívat se, že přijde-li řada na netrvanlivé věci, jako je ovoce a zelenina, přistupuje k nim jinak,“ objasňují vědci.
A dodávají, že jde o čísla. Pokud je něco namalováno pouze na jednom obrazu, je to vystaveno hrozbě autorské licence nebo prostě malé dovednosti. Když to můžeme pozorovat na více dílech, je pravděpodobné, že jsme na stopě skutečné podoby.
Magazín Smithsonian přitom poznamenává, dvojice belgických milovníků umění a vědců není tak docela osamocená. V Itálii se skrze staré malby snaží objevit zapomenuté druhy ovoce a zeleniny agronomka Isabella Dalla Ragione. A podle serveru Atlas Obscura se archeobotanistka Dalla Ragione vydává na stará pole, aby našla stopy po ovoci, které nepřestálo test dějin. Mnohé společnost odvrhla, protože si nerozuměly se ziskovostí, protože rostly příliš pomalu, nebo se jejich sklízení vzpouzelo mechanizaci.
