Cvičit, hýbat se je zdravé, to pořád platí. Jenže obezitu to nevymýtí – tu nedostatek pohybu nezpůsobuje.
V devatenáctém století v Evropě nebo severní Americe obezita rozhodně nebyla tak rozšířenou jako dnes. A na jiných místech světa, v méně rozvinutých zemích, ji nenajdeme ani nyní. Kmen lovců a sběračů Hadza v Tanzanii jí netrpí, ani křováci z kmenů San nebo Kung v Kalahari.
Jak rozdíl objasnit? Obecně rozšířené vysvětlení si všímá faktu, že s ekonomicko-sociálním rozvojem společností se lidé jednoduše přestávají hýbat. Víc času prosedíme. Proto spálíme méně kalorií, proto přibíráme. Trend se tak zhoršil a tento mechanismus zesílil natolik, že západní civilizace musela přiznat, že obezita je jednou z jejích nejtěžších zdravotních potíží.
Studie týmu evolučního biologa a experta na světové zdraví Hermana Pontzera se tuto linku rozhodla prověřit. Byla to rozsáhlá práce. Podílelo se na ní přes osmdesát odbornic a odborníků, do svého velkorysého výzkumu zahrnula přes 4 200 lidí, ve vzorku nescházeli manažeři z Norska ani muži a ženy z afrických kmenů žijících tradičním stylem. Zahrnula celkem čtyřiatřicet zemí naší planety.
Studie, která vyšla v magazínu PNAS, přináší zajímavé vhledy na fungování metabolismu, limity cvičení a cesty, jak obezitě čelit účinně.
