Z historie Zakázaného ostrova
Snímek, datovaný k roku 1885, zachycuje ostrovany u vesnice Pu’uwai. Ta už jednadvacet let patřila, stejně jako celé Niihau, soukromým majitelům.
Pro zdůraznění ojedinělých kontur celého příběhu je třeba aspoň stručně popsat život na nejmenším z osmi hlavních havajských ostrovů. Niihau leží až na samém jihozápadním cípu souostroví. Oddělený od něj není jen třiceti kilometry průlivu Kaulakahi, izolovaný je i historicky. Niihau je totiž znám jako Zapovězený nebo též Zakázaný ostrov. Původním domorodým obyvatelům totiž dávno nepatří.
V roce 1864 ho Havajci za deset tisíc dolarů odprodali Elizabeth Sinclairové, zámožné a podnikavé ženě z Glasgow, která profitovala ze zakládání zemědělských družstev na ostrovech britského dominia. Vlastnictví toho střípku souše o výměře 180 kilometrů čtverečních pak mezigeneračně přešlo na rodinu Robinsonových. Ti tu původně chtěli hospodařit, ale jejich prvotní plány na vybudování obří plantáže cukrové třtiny vzaly brzy za své.
Dál už spravovali Niihau jen distančně, z pohodlí Honolulu, jako jednu velkou přírodní rezervaci uchovávající zvyky a kulturu místních obyvatel. Protože byl ostrov jejich soukromým majetkem, nepřístupný všem cizincům s výjimkou pozvaných hostů, bylo to vlastně samo sebou.
Obyvatelé, jejichž počet nepřesahoval čtyři stovky a výskytem se omezoval vlastně jen na jedinou vesnici Pu’uwai, se dál živili rybolovem a zemědělstvím. Automaticky dodržovali své tradice a zvyklosti, vyráběli lei pūpū, šperky z mušlí připomínající drahokamy, žili bez civilizačních vymožeností. Ostrov bez silnic, motorových vozidel, kanalizace, vody tekoucí z potrubí a rovněž bez úředníků, dokladů, novinek ze světa a policie připomínal historický skanzen, ráj pradávné havajské pohody.
Jenže právě do tohoto uzavřeného a izolovaného světa vstoupila 7. prosince 1941 druhá světová válka. Měla podobu návštěvníka z oblak.
