Na netradiční nápad přišel, když pracoval na jiném cyklu fotografií, ovšem stejně ponurém. "Zaznamenával jsem poslední pohledy lidí, kteří se rozhodli ukončit svůj život pádem z výšky. Při výjezdu na jedno focení jsem se shodou okolností dostal na místo se smírčím křížem. To místo bylo prostě zvláštní, dýchala z něj nepopsatelná energie. Později jsem zjistil, že se tam stala vražda. Začalo mi to vrtat v hlavě a přemýšlel jsem, jestli se mé pocity na tom místě objevily kvůli kříži, nebo kvůli bývalé vraždě. Nezbylo mi nic jiného, než navštívit takových míst víc, abych zjistil, jak to je," líčí.
Od té doby vyhledává místa, která byla dějištěm vražd, a odhalil, že do mnohých je tragédie stále ještě vepsána. Jeho postup se přitom liší od zpravodajských fotografů z černé kroniky. "Nejsem žádný paparazzi, kterého svádí ještě nevychladlá bolest. Mně jde spíš o onu pomíjivost, zapomnění i tragiku každodenního života ve městě," vysvětluje, "jen za týden se lidé podívají na dva až tři kriminální seriály, jednu detektivku a jeden akční film. Kolik smrti tak zkonzumují? A co teprve za rok, za pár let? Přitom ale vůbec netuší, že na jejich cestě k tramvaji přišel někdo o život."
Zjistil, že v podobný cyklus fotografií vznikl v Americe, tam však v rámci projektu The Innocents Američanka Taryn Simonová zachytila nespravedlivě odsouzené lidi na místech činu, který ale ve skutečnosti nespáchali.
Patrik Sláma se na fotkách snaží zachytit místo tak, jak mohlo vypadat právě v okamžik vraždy, při přípravě kvůli tomu studuje mnoho materiálů z kriminalistických sborníků, faktografických knih, navštěvuje Policejní muzeum. "Fotím ve stejnou hodinu a datu, kdy se konkrétní čin stal," říká. Soustředí se maximálně na práci, ale i tak jej doženou vypjaté pocity. "Ty pocity tísně mě často skoro přidusí. Jako by mě na tom místě někdo sledoval," popisuje a dodává, že ony pocity sdílí i jeho kamarád, který mu pomáhá s nasvícením.
Celému projektu se bude věnovat celkem jeden rok, na konci bude mít soubor dvaatřicet nafocených míst.
