Výčet deseti nejbizarnějších metod, jakými odešli ze světa někteří z nich, přinesl podle knihy Gary Lachmana, někdejšího člena kapely Blondie, server TimesOnLine.co.uk.
1. Empedokles: do nitra sopky
Podle legendy se jeden z raných řeckých filozofů vrhl do kráteru Etny proto, aby podpořil obecně rozšířený názor (který skromně sdílel i on sám), že je bohem.
Měl v plánu zahladit po sobě všechny stopy a naznačit tak, že se stal nesmrtelným a odešel na nebe. Jeho lstivý plán však sopka údajně zmařila tím, že ze svého nitra vyvrhla jeden jeho sandál.
2. Thomas Chatterton: jed lepší než smrt hladem
Psal od svých jedenácti let – jeho snem však bylo pokořit Londýn, kam odjel z provinčního Bristolu. Necitlivé velkoměsto se ale před mladičkým básníkem odmítalo sklonit. Jeho verše, články a příběhy redakce odmítaly či tiskly bez honoráře – a Chatterton se rozhodl předejít smrti hladem sebevraždou.
Jeho komplicem se stal v srpnu 1770 arzen, podle jistých spekulací se však nejednalo o sebevraždu, ale o nešťastné předávkování se prostředkem, který užíval na vyléčení syfilis. Romantickému básníkovi bylo pouhých 17 let.
3. Heinrich von Kleist: kulka
Uznání nenacházel za svého života ani německý dramatik depresivní povahy Heinrich von Kleist. Význam jeho díla, zabývajícího se lidským nitrem, docenily až generace, které přišly po jeho smrti.
A ta byla stejně teskná jako otázky, které řešily jeho hry. Než se v listopadu roku 1811 zastřelil sám, pomohl na onen svět své partnerce Henriettě Vogelové, která trpěla nevyléčitelnou nemocí.
4. Gérard de Nerval: provaz proti démonům
Příliš optimistickou povahu neměl ani básník, prozaik, dramatik a kritik Gérard de Nerval. Záchvaty šílenství, kdy byl posedlý přízraky a démony, daly vzniknout jeho vrcholným dílům (která došla obdivu surrealistů), ale též několika hospitalizacím v ústavech pro psychicky nemocné.
Z jednoho takového je propuštěn na vlastní přání a proti vůli lékaře v roce 1855: toulá se bez prostředků ulicemi a nakonec je nalezen oběšený na mříži jednoho pařížského kostela.
5. Jack London: nešťastná náhoda?
Nejslavnější tulák, zlatokop, socialista a spisovatel bojoval celý život s démonem alkoholu. Závislý byl však též na opiu a morfiu – a právě morfium se mělo stát jeho kočárem, který ho v listopadu 1916 odvezl z pozemského života.
Podle jiné verze však zemřel nešťastnou náhodou.
6. Virginia Woolfová: příliš těžké závaží
Nebyla z tohoto světa, říkali přátelé o spisovatelce a feministce Virginii Woolfové.
Opustila ho v roce 1941, kdy u ní opět propukly hluboké deprese. Napsala dojemný dopis na rozloučenou svému muži Leonardovi, naplnila kapsy kameny a vkráčela do řeky Ouse poblíž svého domu v Rodmellu.
7. Ernest Hemingway: kulka pro ztracenou generaci
Spisovatel ztracené generace a svědek španělské občanské války se o téma sebevraždy zajímal – a nakonec ho podle svých přátel vyřešil tím, že si přiložil hlaveň ke spánku.
Nezanechal za sebou dopis na rozloučenou, pro sebevraždu však svědčí to, že trpěl depresemi, i to, že skutečnost, že byl zkušeným lovcem, možnost nešťastné náhody při čištění zbraně vyvrací.
8. Sylvia Plathová: odejít tiše
Jedné únorové noci roku 1963 připravila básnířka Sylvia Plathová svým dětem, byť byly ještě příliš malé na to, aby se najedly samy, mléko a chléb k snídani. Otevřela okno dětského pokojíku dokořán, odešla dolů do kuchyně a zavřela za sebou dveře.
Pečlivě je utěsnila ručníky a lepicí páskou, pustila plynovou troubu a strčila hlavu dovnitř.
9. Anne Sextonová: poslední jízda
Po zcela všedním obědě se svou přítelkyní Maxine Kuminovou se jednoho říjnového dne roku 1974 básnířka posadila do auta, zavřela se v garáži a zapálila startování. Když ji nalezli, ilustrovalo scénu hrající rádio, vzkaz na rozloučenou však chyběl.
Nikdo se přesto nedivil, k sebevraždě dohnaly citlivou autorku deprese, opuštěnost a alkoholismus.
10. Jukio Mišima: zpět do dob samurajské slávy
Japonskému rituálnímu odchodu ze života věnoval spisovatel a kandidát Nobelovy ceny míru Jukio Mišima slavný dokumentární snímek – hrdého estéta se však později téma dotklo i v realitě.
Poté, co se jím iniciovaný vojenský pravicový puč, který měl posílit japonské císařství, nezdařil, rozhodl se 25. listopadu 1970 odejít ze života po vzoru samurajů.
Harakiri (kterému se formálněji říká též seppuku) spáchal před obecenstvem v úřadu generála Kanetoshi Mashity. Zbylou část rituálu, useknutí hlavy, které mělo spisovateli ulehčit utrpení, měl vykonat jeho následovník a milenec, 25letý Masakatsu Morita.
Ten však v úkolu po třech neúspěšných pokusech selhal, takže hlavu Mashity od těla oddělila až rána mečem Hiroyasu Koga, člena Mashitovy soukromé armády, která měla zaručit návrat Japonska do starých samurajských časů. Koga poté setnul i hlavu Morita.
