I Karel IV. měl erotické sny a vyražené zuby. Ani Masaryk občas neváhal někomu strčit peníze. Ani Komenský si občas nebyl jist tím, co hlásal. I Žižka dával průchod chladnokrevné krutosti a Jan Hus se občas vztekal jako malý kluk. Nic z toho ovšem jejich velikost neumenšuje. Spíš naopak. Stali se velikány navzdory svým vášním i slabinám, jež jim mnozí, ať právem, či neprávem, vyčítali.
Proč potřebujeme národní hrdiny? Aby bylo ke komu vzhlížet. To především. Anebo se kým zaštiťovat. Případně se za koho schovávat. Hrdinové totiž ztělesňují hodnoty, s nimiž se ten který národ identifikuje. A každý by jich rád dosáhl. Zároveň nás motivují být lepšími lidmi. A v neposlední řadě nás navzdory nikdy nekončícím hádkám o kostech i šest staletí mrtvých reků spojují. Protože každý od základní školy tuší, kdo byl Hus, kdo Masaryk a kdo Smetana. Tedy přesněji zná jejich idealizované podoby, jež ohromují velikostí, avšak často k uzoufání nudí.
Hus nebyl žádný suchar. Na jeho kázání do Betlémské kaple docházely davy jeho zbožných obdivovatelek
a Hus měl mezi pannami a vdovami něco jako dámský fanklub.


















