Ač je jinak Slovák Marek Vojčarčík velký suverén, nyní se mu hlas třese. V angličtině s mikrofonem připnutým k ústům u baru luxusního hotelu Jirahara ve venezuelském městě Barquisimeto vysvětluje dvoučlenné porotě a desítkám diváků, jak připravuje svůj drink z másla, medu, citronu a místního rumu značky Diplomático. Kalíšek na odměření panáka, který za normálních okolností drží ledabyle mezi prsty, nyní pro jistotu pokládá na pultík. Ruce se mu příliš chvějí. Mohl by ho upustit.
Svůj koktejl nazval Mamacita. Znamená to mamina, ale Jihoameričané to slovo používají při pokřikování po atraktivních ženách, znamená něco jako šťabajzna. Není divu, že nápoj Vojčarčík symbolicky věnoval všem venezuelským zaměstnankyním firmy, která třtinový destilát vyrábí.
Pak chytne do každé ruky jeden šejkr a třese s nim do rytmu písně Mamacita. Publikum jako vždy, když přijde míchací fáze přípravy drinku, aplauduje. Slovák, kterému už se zklidnil hlas, oba šejkry vyhazuje do vzduchu, aby se v něm otočily. Ten do pravačky chytne s bravurou, ale druhý lapne jen tak tak. Ale zvládne to zahrát tak, že si porota myslí, že je to součást vystoupení pro její pobavení.
Planetární setkání barmanů
Vousatý Vojčarčík, který místo rodné hroudy reprezentuje Hongkong, kde za barem pracuje, je jedním z 28 účastníků mistrovství světa „koktejlologů“. Každý prošel národním kolem, v němž musel zaujmout vlastní recepturou, která povinně obsahuje venezuelský rum Diplomático. Aby také ne, tato značka, která si za necelých deset let od začátky vývozu svého produktu vydobyla ve světě přední postavení mezi prémiovými třtinový destiláty, šampionát organizuje.
Své zastoupení na něm má i Česko. Reprezentantem je Jan Teska z pražského Bugsy´s Baru. Když nastupuje, aby připravil svůj drink, vítá ho moderátor Ian Burrell, kterého lidé z branže berou za globálního ambasadora rumu: „Venezuelané, pozor! Jan je ze země, která má největší spotřebu Diplomátika v přepočtu na hlavu. Takže se musíte hodně snažit, abyste Čechy předehnali.“
Z pole až do lahve
Mistrovství má však pozvolný rozjezd. První turnajové koktejly se začnou míchat až čtvrtý den po příjezdu účastníků do Venezuely, pro niž je dnes rum vedle ropy jediným vývozním artiklem. Před kláním si všichni soutěžící za doprovodu místních expertů projdou výrobu alkoholického nápoje od začátku do konce.
Navštíví pole, kde je zatím cukrová třtina do pasu, než doroste do nejméně dvoumetrové výšky. Ochutnají melasu, což je mazlavá hmota, která zůstane ze šťávy po vytažení cukru. Pak pozorují, jak se melasa v obří fabrice na den zkvasí a poté se v několika fázích destiluje, až z ní zbude čistý alkohol. Navštíví muže, kteří pálenku lijí do dubových sudů od sherry, což dodá konečnému produktu líbeznější aroma a barvu. Nechají se omámit svůdnou vůní ve skladech, kde ve vedru pod plechovou střechou rum za částečného vypařování nejméně dva roky zraje. Okouknou i stáčení do zelených, starodávně vyhlížejících lahví, kvůli nimž by si člověk myslel, že tradice Diplomática sahá až kamsi do hloubi devatenáctého století a ne pouze do 80. let století minulého.
Barmani s sebou mají bloky a vše si pečlivě zapisují. Poznámky budou potřebovat, součástí soutěže, jejíž vítěz získá jako odměnu 10 tisíc dolarů, je totiž také vědomostní test o venezuelském rumu a Diplomátiku především.
Dočasný barmanský ráj uprostřed chudoby
Velký pozor dávají také při lekci koštování, protože další součástí šampionátu je „poznávačka“ jednotlivých poddruhů ze stáje Diplomático mezi rumy jiných globálně známých výrobců. Ochutnávku vede obtloustlý chlapík Tito Cordero, který je pro přítomné barmany něčím na způsob poloboha. Čech Teska ostatně nazval svůj drink obsahující kousky nakládaného ananasu Tito Cordero´s Breakfast. Právě holohlavý padesátník a jeho chuťové pohárky v ústech zodpovídají za konečnou podobu destilátu. Svoji práci dělá dobře, vždyť už byl dvakrát na prestižním londýnském Rumfestu vyhlášen nejlepším master blenderem planety.
Kromě toho, že se připravují na turnaj, si účastníci užívají štědrosti majitele firmy, který nešetří financemi, aby hosty zasvětil do všech tajů národní pestré kuchyně. Někdy je těžká práce všechny suroviny sehnat, protože republika se po šestnácti letech vlády chávistů topí v obří krizi, při níž se na pulty obchodů nedostávají základní potraviny.
Ale to barmany, pro které jejich hostitelé vytvořili z Venezuely ráj na zemi, nemusí zajímat. Hlavně že rum teče proudem. Mohou v hotelu kdykoliv zajít do baru, kde jim obsluha bezplatně nalije. Lahve jsou volně k dispozici i při přejezdech autobusem. Reprezentant Singapuru se chopí flašky a každému naservíruje pár loků do otevřených úst. Naštěstí je rum kvalitně destilován, jsou z něj odděleny špatné alkoholy a druhý den se nedostaví kocovina.
Emoce jako při fotbale
Připomíná to návrat fotbalového mužstva po vítězství na mistrovství světa. Barmani, mezi nimiž je jedinou ženskou výjimkou zástupkyně Thajska, jsou extroverti z povolání, kteří se přebíjejí v hlučnosti. Jsou to vesměs dvacátníci a třicátníci s propracovanými tetováními, extravagantními účesy, piercingy, náušnicemi a na milimetr přesně zastřiženými kníry či bradkami.
Během pěti minut se z nich stanou nejlepší kamarádi, kteří se neustále poplácávají po ramenou a hulákají své hlášky. O nějakém soupeření nemůže být řeč. Ani čtyři rozhodčí, kteří jsou v civilu také barmani, si během pařeb od soutěžících nenechávají žádný odstup. Po večerech mimo jiné soupeří, kdo v simultánním zápase dokáže rychleji namíchat daiquiri. Všichni předvádějí, že nechlastají první ligu, ale rovnou ligu mistrů. Však také mají každodenní trénink.
Po koštu přijde rozlosování do čtyř sedmičlenných skupin, z nichž do finálového kola postupují vždy dva nejlepší. Když z košíků, které jsou rozdělené podle kontinentů (dva pro Evropu, jeden pro Ameriku a jeden pro Asii s Oceánií), sličné hostesky tahají jednotlivé barmany, má to atmosféru ceremoniálu před zahájením fotbalového šampionátu.
Kopanou celá soutěž připomíná i ve chvílích, kdy se s některými z účastníků reportér pustí do řeči o jejich vyhlídkách. Jsou to většinou stejné floskule, které slyšíme před sportovními přenosy. Například novozélandský reprezentant odpoví: „Soustředím se jen na sebe, mám dobrý drink. Na ostatní nehledím.“ Dodejme však poctivě, že se později ukázalo, že tento Ind v dresu Nového Zélandu nepřeháněl, protože nakonec celý turnaj vyhrál.
Barmanské setkání jako by bylo důkazem úspěšnosti globalizace. Austrálii reprezentuje Ital, Kanadu Australan, Hongkong Slovák, Venezuelu Argentinec. Všichni se baví anglicky. Narušují to jen někteří latinskoameričtí zástupci, kteří se radši drží španělštiny, a osamělý Rus, který si nemá s kým popovídat, protože podle sdělení jeho tlumočníka mu „politické okolnosti nedovolily naučit se anglicky“.
Ministerstvo švihlého šejkování
V prvním kole mají aspiranti za úkol během desetiminutového limitu namixovat koktejl, se kterým vyhráli národní kvalifikaci. Někteří nakráčejí v milimetrově padnoucích smokinzích a košilích se stojáčky, zatímco jiní si vystačí s umolousanými kraťasy a žabkami. Ať pro ty, či ony je nejtěžší zvládnout v časovém presu o svém drinku mluvit (navíc pro mnohé z nich v cizí řeči) a k tomu ho vyrábět.
Nejzajímavější je vždy moment šejkování, ve kterém barmani nabízejí podivuhodnou kreativitu. Například Němec v obleku kovboje z venezuelských planin mixuje svůj nápoj při předvádění folklorického tance joropo. Někteří mixují obouruč, někteří nad hlavou, někteří za zády, jiní u boku. Každý má jiný a dost bizarní rukotřes, který však vždy odměňuje aplaus přihlížejících. Člověk si vzpomene na skeč humoristické party Monty Python o ministerstvu švihlé chůze – jako by bláznivost této slavné scénky vstoupila účastníkům turnaje do jejich paží.
Druhé kolo se koná o den později ve venkovní restauraci. Tato runda je obtížnější v tom, že dostanou za úkol udělat drink jen z ovoce rostoucího ve Venezuele a mohou k tomu použít pouze „mysteriózní rum“. Master blender Cordero ho vyrobil výhradně pro tuto příležitost a představil jim ho až na ranči majitelů destilérky během zahradní party. Svědomitější soutěžící si proto odnesli flašku na pokoj a nápoj testovali s různým ovocem, které pro mnohé z nich bylo do té doby naprosto neznámé.
Prohra dala zaznít evropskému rasismu
Všichni barmani jsou během své práce natáčeni, a to hned několika kamerami včetně jedné umístěné na dronu. Každý dokončený nápoj je naaranžován pro oficiální fotografii a poté se vydá mezi obecenstvo, kde si může každý drobátko usrknout. Koktejly však většinou nestojí za nic. Při dlouhém fotografování roztaje led, takže jejich pravá chuť je rozředěná vodou. Lepší je proto stát poblíž rozhodčích, kteří ochutnávají z druhé sklenky hned po dokončení nápoje a po obodování ji okamžitě posílají mezi diváky.
Když se vyhlašují jména osmi postupujících, globalizace dostane své trhliny. Evropané byli poraženi a s prohrou se nevyrovnávají se ctí: stranou hned padají na hlavy finalistů nehezká rasistická slova. A hned se spekuluje, že vedení podniku dala porotě příkaz, aby nechala vyhrát někoho z Asie nebo Latinské Ameriky, protože tam není značka tak silná jako na starém kontinentě. Vítěz totiž kromě finanční odměny získává na dva roky pozici planetárního velvyslance rumu Diplomático, který na účet společnosti objíždí po planetě různé gastronomické festivaly a pro jejich účastníky připravuje koktejly, které přitahují nové konzumenty.
Hledání svatého grálu
Poslední kolo je nejslavnostnější, vstup jen povolen jen v oblecích v případě pánů a večerních róbách v případě dam. Bude se hledat svatý grál, tedy drink z maximálně pěti ingrediencí, který by byl lehce kopírovatelný i v tom největším zapadákově. Tedy něco na způsob nového mojita či piňacolady. Firma, která by na onen svatý grál přišla, by měla před konkurencí obrovskou výhodu, ale už dlouho se nedaří takový koktejl objevit. A prozraďme rovnou, že se to nepodařilo ani tentokrát.
Zadání se totiž drží jen málokterý soutěžící. Jejich výtvory vypadají sice nádherně, ale rozhodně se nezdají určené k napodobení v kdejakém plážovém baru. Mistrovství světa v šejkování se pomalu stává šampionátem frází, jimiž se finalisté vtírají do přízně místního publika. Holdy na krásu venezuelských žen připomínají zaseklou gramofonovou desku, stejně jako vychvalování práce master blendera Cordera. Někteří hrají na politickou strunu a mluví jako královny krásy o přátelství mezi národy. Jiní zkoušejí brnknout na sociální cítění a děkují macheteros, co v potu tváře sklízejí třtinu... aniž by postřehli, že chlapíky s mačetami na polích dávno nahradily kombajny. Korunu řitnímu alpinismu nasazuje singapurský uchazeč, když si na bar jako dohled položí portrét venezuelského národního hrdiny Simóna Bolívara. Nakonec, jak jsme předeslali, vyhrál sympaťák z Nového Zélandu. Na svůj drink se evidentně soustředil dobře.
