Opičí zadek, také oslí zadnice, rovněž „otevřená pr*el“, „psí zadek“. Přisprostlých názvů mělo ovoce s latinským názvem Mespilus germanica, česky mišpule, spoustu. A navíc ho literatura používala jako symbol prostituce nebo bídy. Z prostého důvodu. Mišpule jsou totiž zralé až v okamžiku, kdy jsou nahnilé.
Jejich dějiny jsou dlouhé a navzdory názvu je jejich spojení s Německem jen nevýrazné. Pochází z Persie, jihozápadní Asie a jihovýchodní Evropy. Podle BBC se má za to, že mišpule byly domestikovány zhruba před třemi tisíci let. První záznamy o nich pocházejí ze sedmého století před naším letopočtem z Řecka, tamní starověký zeměpisec Strabo nazývá ovoce „mespilon“. O nějakých pět set let později se s mišpulemi seznámili Římané, aby nakonec i díky nim expandovaly do tehdejší Germánie, Francie, Británie.
A podivný plod se v Evropě usídlil. Král Karel I. Veliký zařadil mišpule na soupis plodin, které musely povinně pěstovat královské zahrady. Strom s mišpulemi defiluje v Shakespearově hře Jak se vám líbí, o „shnilé mišpuli“ se mluví i v jeho dramatu Něco za něco, o tom, že Romeo „sedí někde pod mišpulí“, deklamuje Mercucio v Romeovi a Julii.
Mišpule pojídal v Cervantesově románu Don Quijote a Sancho Panza, svou roli hrají v díle Gargantua a Pantagruel Francoiuse Rabelaise, nescházejí v Canterburských povídkách. Ve velkém je pěstoval král Jindřich VIII. Tudor a při své návštěvě Francie v roce 1532 s sebou přivezl velké množství mišpulí jako nejvybranější dar svému protějšku.
Kdyby měl však ovoce, dnes již velmi vzácné, příležitost vidět současník, dost možná by jej nenapadlo dopřát si ho. Zejména tehdy, když je ve zralém stavu. Mišpule jsou totiž svéráz.
Ovoce dvou zvláštností
Jejich první podivnost souvisí s dobou sklizně, přichází totiž až v zimě. A to byl jeden z důvodů jejich obliby ve středověku, představovaly totiž jeden z mála zdrojů cukru v onom období.
Druhá podivnost souvisí s tím, jak vypadá jejich zralost. Dokud jsou tvrdé, ještě není čas na konzumaci, chutnají tříslově, trpce. Pochoutkou se stávají až v okamžiku, kdy jejich hnědozelené plody, připomínající jablíčka, přemrznou a změknou. Projdou procesem „zhniličkování“. Jako by začaly hnít.
V tomto ohledu je třeba přiznat, že jejich cesta k popularitě nebyla ve středověku tak docela přímočará. „Než je mišpule zralá, má cenu lejna. A když dozraje, chutná jako hov*o,“ napsal bez okolků podle studie z magazínu Economic Botany anonymní středověký autor.
Chlupaté malvice mišpulí totiž změknou, nabudou konzistenci i chuť jablečného kompotu, jejich původní kyselost se transformuje v intenzivní sladkost. Jaký mechanismus se v nich odehrává, není podle BBC úplně známo, v zásadě však enzymy mění složité cukry na jednoduché, jako je fruktóza a glukóza, mišpule se stává bohatší na kyselinu jablečnou. Výsledkem je komplexní chuť, velmi sladká, protože obsahují až deset procent cukru, ale též se stopami citrónu.
Jenže proces zrání též mění texturu a vzezření mišpulí. Vypadají shnile. Připomínají zkažená jablíčka. Nebo zadnici, jak už vyzradila jména, která jim středověk vymyslel. Dokázal ovšem na mišpule nahlížet i s filozofickým přesahem. V rozporném jevu, kdy zralosti musí předcházet „rozklad“, viděl symbolismus.
Především však středověk mišpule jedl. Obyčejní lidé je v zimě prostě trhali ze stromů. „Nejlepší způsob je odtrhnout stopku a obsah mišpule si vytlačit do pusy,“ popisuje server ekozahrady.cz. U šlechtických stolů se ovšem pojídaly přirozeně vybraně, vydlabávaly se lžičkou. Servírovány bývaly spolu se sýrovým chodem, a to obvykle z bedýnek s pískem, kde se mohl proces „hniličkování“ dokončovat.
Kromě toho se mišpule pekly, vyráběla se z nich marmeláda. „Vezmi mišpule, které jsou shnilé, a rozmačkej je. Dej je na oheň, rozkvedlej v nich dva žloutky a vař, dokud to nezhoustne. Dochuť cukrem, skořicí a zázvorem,“ cituje velmi prostý recept na kaši z mišpulí z knihy Thomase Dawsona Klenot dobré hospodyně z roku 1597 server British Food History.
Mišpule se využívaly i pro výrobu brandy, cideru, viktoriánské Vánoce voněly likérem z mišpulí.
A kromě lahodné chuti se s mišpulemi pojily i příhodné zdravotní účinky. V Íránu se ovoce, listí, kůra a dřevo stromu používaly jako léky například na průjem, nadýmání žaludku. Mišpule jsou zdrojem vlákniny, která působí proti rakovině tlustého střeva, může snížit i riziko vzniku žlučových kamenů, má zvyšovat mikrobiální činnost ve prospěch bifidogenních bakterií.
Mišpule jednoduše psaly dějiny. Římany, píše BBC s odkazem na historickou studii, uvádělo dnes téměř úplně zapomenuté ovoce podle dobového zdroje „téměř k šílenství“. Ve středověku se staly nezbytným chodem slavnostních hodování i venkovského zimního zobání. Vrcholu slávy a popularity dosáhly v šestnáctém století, například v Anglii byly tak rozšířené jako jabloně, hrušky, byly základem klášterních i královských zahrad i veřejné zeleně.
Jenže pak začal jejich pád.
Co zabilo mišpule?
V Anglii, kde se usadily nejpevněji, je znalo ještě devatenácté století, za druhé světové války byly součástí vládní kampaně na podporu zahrádkaření. Jenže pak – konec. Mišpule se považují za „opomíjené a zapomenuté“ ovoce, je „obtížné se s ním setkat“, píše v roce 1989 studie z Economic Botany s tím, že to platí pro Anglii i kontinentální Evropu: není o ně zájem.
Proč? Důvodů může být několik. Zaprvé, s tím, jak se konzumentům zpřístupnilo exotické ovoce, přišly mišpule o svou výlučnost jako jediné „zimní ovoce“. A potom, proces zrání mohli lidé začít shledávat jako komplikující moment. Kdo by navíc chtěl trávit v zimě čas sběrem ovoce v mrazu? „O sklizni ovoce máme takovou tu romantickou představu: sandály a proutěný košík,“ cituje BBC Jane Stewardovou, která má se svými 120 mišpulemi v Norfolku jeden z největších mišpulových sadů v Anglii.
Pěstování mišpulí komplikuje ještě jeden fakt. Protože jsou v době zralosti velmi měkké, jejich slupka se snadno protrhne a drahocenný obsah se vylije, proto je s nimi velmi obtížná manipulace.
Návrat?
Přesto se mišpulím možná blýská na lepší časy. I když se asi z kategorie velmi raritního ovoce nevymaní. „V posledních letech udělala mišpule docela comeback, díky kulinářům se zájmem o zapomenuté nebo neobvyklé ovoce,“ uvádí server Arboretum Foundation. Server BBC trend potvrzuje, díky nadšencům a produktům, mezi něž patří marmeláda i gin z mišpulí, se zapomenuté a odvržené ovoce vrací. „Londýnské restaurace byly potěšeny a nedočkavě chtěly vše, co jsme vypěstovali,“ hlásila na svém blogu pěstitelka mišpulí Caryn Hibbertová.
„Žlutý džem z mišpulí je výborný se sýrem, masem, zvěřinou i uzeninami. Pyré z dužiny mišpulí, které se několik hodin mírně vařilo, se hodí k tvrdým sýrům i sýrům s modrou plísní. A mým nejnovějším výrobkem je čatní, lahodné a s kari v sýrovém sendviči,“ informuje Jane Stewardová na blogu Creative Countryside.
Své stoupence mají mišpule i u nás. „Začátečníci přistupují k požívání mišpulí nejdříve s nedůvěrou, ale jak si na ně jednou zvyknete, mohou se začít zdát návykové. Obzvlášť když v zimě stojíte na již holé zahradě a konzumujete je přímo ze stromu,“ píše na serveru Ekozahrady.cz Jaroslav Svoboda.
