Bárbaro Cavernario neboli Barbar z jeskyně dupe po těle Modrého pantera. Pohazuje přitom dlouhými vlasy jako metalový kytarista v rauši a vydává skřeky hodné Tarzana. Rozhodčí třikrát plácne do země, pošlapaný chlapík v modré masce kočkovité šelmy se s bolestí odkoulí. Vítěz, který má přes rameno napodobeninu leopardí kožešiny, se bije jako gorilí samec pěstmi do hrudníku a obecenstvo v poloprázdném Coliseo uprostřed mexické metropole nespokojeně bučí.
Na modrém ringu mezi napjatými provazy při místní formě wrestlingu zvané lucha libre (čti luča) nevyhrál jejich favorit. „Hodný“ Modrý panter měl přitom po celý zápas nad svým „zlým“ soupeřem jasnou převahu. Často vylezl na lana ohraničující žíněnku a obřími skoky dopadal na otřeseného protivníka. Nebo využil pružnosti provazů a odrážel se od nich ze všech stran jak míček na squashi a přitom dával Barbarovi jeden likvidační úder za druhým. Nikdy ho však nedorazil, i když ho už držel za vlasy a tloukl mu hlavou o podlahu.
Až po deseti minutách se vlasáč, který se stylizuje do role pravěkého primitiva, vzchopil a svého soka vyhodil z ringu. A hned za ním s žuchnutím skočil z provazů. Pak bezvládné tělo mrskl do první řady mezi přihlížející, kteří uskakovali ze židliček. Odtud si ho za nohy vytáhl, aby si pak na něm zatančil svého „dupáka“.
Charakter vepsaný v masce
Barbar z jeskyně a Modrý panter jsou novodobou mexickou obdobou gladiátorů. Samozřejmě s tím zásadním rozdílem, že tady na rozdíl od antických časů nejde o život. Sleduje se tu dopředu určený scénář nabitý násilnou fantazií – je plný akrobatických skoků, bizarních úderů a nápaditých lámání končetin. Občas přijde k užitku i židlička nebo se do bitky přidá i rozhodčí, čemuž obecenstvo nadšeně aplauduje.
Přes všechno hraní a přehrávání brutality je mnoho úderů, kopanců a pádů opravdových, takže lucha libre skutečně bolí. Když proto Modrého pantera odnášejí na nosítkách, neví divák, jestli je to součást show, nebo jestli zápasník utrpěl opravdový úraz.
Pro Mexičany je lucha libre druhým nejoblíbenějším sportem (pokud tak lze představení s dopředu danými výsledky nazývat) hned po fotbale. Jeho protagonisté jsou celebritami, které vystupují v reklamách. Střetnutí přenášejí živě televize a pak je v nich při zpomalených záběrech rozebírají experti. Luchadores v maskách se stali vedle tequily, sombrera a tortilly symbolem této severoamerické země.
Rány a hmaty musejí být podkresleny patřičným spektáklem.
Přitom se jedná o dovoz. Rvačky v ringu, na které se dalo sázet, měli v Mexiku jako všude jinde, ale v roce 1929 se obchodník Salvador Lutteroth při cestě do texaského El Pasa nadchnul pro zápas spojený s show, který svět zná pod termínem wrestling. Americký koncept násilím prodchnutého tyátru převedl na druhou stranu hranice. Měl rychlý úspěch, především proto, že mu dodal mexické ingredience. Zejména masky, které nejdříve sloužily k odlišení soupeřů, ale brzy se staly součástí identity většiny luchadores.
Dnes je nesundávají ani mimo ring a často ani po té, co ukončí aktivní kariéru. Tyto převleky, které se prodávají na mexických tržištích stejně úspěšné jako fotbalové dresy s Messiho jmenovkou, znázorňují různá mocná zvířata, aztécké bohy nebo národní reky a dávají zápasníkovi odpovídající charakter a bojovou techniku. Když se kouknete na komiksové americké superhrdiny typu Spidermana, je očividné, že jejich kreslíři čerpali inspiraci zpoza Rio Grande.
Světec v ringu
V roce 1942 nastoupil na žíněnku se stříbrnou maskou El Santo a tento „svatý“ showman spustil mánii. Pro lucha libre je tím, kým je Pelé pro fotbal. Tím historicky nejlepším, který už nikdy nemůže být překonán. V roce 1952 se o něm objevil první komiks a poté další díly, na řadu přišel i filmový průmysl. Jméno prvního snímku „Santo contra los zombies“ nevyžaduje překlad. Po něm Světec natočil dalších 51 jistě nezapomenutelných bijáků, v nichž zachraňuje planetu tu před vlkodlaky a tu zas před upíry.
Svoji pravou identitu a občanské jméno Rodolfo Guzmán Huerta odhalil až v únoru 1984 týden před smrtí, kdy si masku stáhl v živě přenášené talkshow Contrapunto. Jeho pohřeb, při němž byl do rakve uložen se stříbrnou škraboškou na tváři, se stal národní událostí a brzy na to mu v rodném městě Tulancingo vztyčili sochu.
Lucha libre se vyváží i mimo Mexiko. Duchův syn pózuje před londýnskou Royal Albert Hall.
Přes velkou popularitu však lucha libre není snadná cesta k velkým penězům, po které by prahli nemajetní Mexičané. Profese se většinou drží v rodině, jejíž příslušníci si navzájem pomáhají s tréninkem. Připomíná to cirkusové klany. Většina významných luchadores má v ringu následovníky ze své krve, kteří si nevytvoří vlastní identitu, ale vystupují například pod jménem Hijo del Fantasma – tedy Duchův syn.
Do Colisea v metropoli, kam se vejde téměř sedm tisíc diváků, se dostanou jen ti nejlepší. Ostatní paběrkují na provinčních jevištích nebo zajišťují zábavu při oslavách smetánky, která si je zaplatí jako program mezi vystoupeními mariachis, folklórních hudebníků. Výrazně lepší výdělky jsou za hranicí v USA, kde mexické vylepšováky wrestlingu rádi přebírají, ale luchador je pak nevolníkem v rukou tamních promotérů.
La Comandante versus Tmavý anděl
Pozor, lucha libre není jen mužská záležitost. I dámy si v ringu dávají pořádně přes ústa. Jako když proti sobě nastoupí družstvo subtilních krásek ve složení Marcela – Tmavý anděl – Kovbojka proti týmu drsňaček v sestavě Mák – Dalys – La Comandante, u nichž ladnost postavy rozhodně není hlavní předností. Jako vždy tu funguje rozdělení na dobré a špatné. Ty první mají elegantnější techniku a neuchylují se k porušování pravidel, ty druhé se spoléhají na brutální sílu a klidně si vypomohou nefér metodami.
Erotiku s sebou nese i Temný anděl, bojuje navíc za ty „dobré“.
Nejdříve se do sebe pouští na střídačku v ringu, nad kterým se na velké obrazovce střídají reklamy se zpomalenými záběry nejlepších chvatů. Ale v průběhu zápasu se do sebe pustí všechny rozvášněné ženy na jednou. Jedna dvojice se pere v ringu a další dva páry se fackují, kopou či tahají za vlasy mimo něj. Největší pozornost je soustředěna na souboj Tmavého anděla s La Comandante. Jako by se do sebe pustily Popelka s princeznou Droběnou.
Prvně jmenovaná v zeleném sexy oblečku se i při bitce vnadně pohybuje, aby rajcovala převážně mužské publikum. Při jednom ataku robustní soupeřky ji zastaví jen pozdviženou dlaní a koketně u toho pohodí svou tmavou hřívou, za což sklidí aplaus. La Comandante ji pak uchopí, roztočí nad hlavou a zahodí přes provazy. „Andělka“ se hned vrátí, složí mohutnější sokyni na zem, sama se překlopí do mostu, z něj ještě jeden převrat a už ji nohama drží v kravatě. Po necelé čtvrthodině končí mužatky rozpláclé na podlaze a hrozí pomstou, zatímco vítězné krásky se objímají a ječí u toho nadšením jako puberťácké roztleskávačky.
Po zhruba tříhodinovém programu, kdy se do bitek zinscenovaných s bizarní kreativitou zapojí mimo jiné i liliputáni, se Středoevropan cítí omráčen, jako by jich také pár schytal. A ponuře se ptá, zdá současná vlna násilí, kdy při vyřizování účtů mezi drogovými mafiemi zahynulo přes 100 tisíc Mexičanů, nemá kořeny právě v nadšení pro lucha libre.
Mexický wrestling lucha libre inspiroval americkou kostymérku k bizarní show:
11. května 2014 |
