náhledy
Ve světě komerčního lovu působí starobyle, archaicky. Sází na trpělivost a sílu, vyčerpává. Nabízí dramatické obrazy a působí krvavě, barbarsky. Přesto je mattanza, starý způsob lovu tuňáků, šetrnější a udržitelnější než obchodně úspěšnější průmyslový lov.
Autor: Profimedia.cz
Označení mattanza cíl celého rituálu netají, nezastírá ani expresivnost svých výjevů. Ono italské slovo znamená „zabíjení“.
Autor: Profimedia.cz
Jeho terčem jsou tuňáci, přesněji tuňák obecný. Masivní ryba, která dosahuje až tří metrů a dvě stě padesáti kilogramů. Rybáři se kolosu postaví zpříma, zblízka, tělo na tělo v càmira dâ morti, „komoře smrti“. Výjevy z ní vypadají až apokalypticky, tento je ze Sicílie z roku 1958.
Autor: Profimedia.cz
Onen vodní prostor je lemovaný, vymezený dřevěnými loďkami a systémem rybářských sítí, říká se mu tonnara, do kterého rybáři pečlivě navedli dospělé tuňáky, kteří do oblasti putovali za třením.
Autor: Profimedia.cz
Mezi sítě se pak vydají do vody zkušení lovci a ve změti ploutví, ocasů a obřích stříbrných těl se snaží rybu za rybou lapit. Tato stará fotka je z roku 1954 z Portugalska, kde se tradičnímu lovu tuňáků říká almadrava.
Autor: Profimedia.cz
Úkolem mužů v tonnara je propíchnout rybu hákem.
Autor: Profimedia.cz
Poté je kolos vytahovaný na loďku, kladkou nebo s pomocí háků, které jí rybáři z paluby zabodávají do těla.
Autor: Profimedia.cz
Celá podívaná není jen dramatická, ale též násilná, krvavá. Působí barbarsky. Mattanzu za udržitelný způsob lovu tuňáků přesto označují nejen raís, vůdci loveckých posádek, jejichž postavení se jako výsada předává z generace na generaci, ale též odborníci.
Autor: Profimedia.cz
Archaický lov je totiž kontrolovatelný, praktikují ho dlouhou historií zavedené klany, veřejně, ne potají uprostřed oceánu. Na fotografii z roku 1951 dohlíží na Sicílii na lov, vážení ryb a odvoz místní policie.
Autor: Profimedia.cz
Mattanza má punc elitní výsady a lokální podívané. Sicílie, rok 1958
Autor: Profimedia.cz
Kromě toho má přednost selektivnosti. V sítích totiž končí jen dospělí tuňáci, menší ryby a mořské plody v sítích neuvíznou. Průmyslový velkolov naproti tomu „sklízí“ vše, co polapí. Souhlasí s tím i Antonio di Natale, expert Spojených národů a někdejší šéf výzkumníků v Mezinárodním výboru pro zachování atlantických tuňáků, uvedl to pro list The Guardian.
Autor: Profimedia.cz
Tonnara je jediným systémem ekologicky přátelského lovu tuňáků, protože nenarušuje rytmy a biorytmy tuňáků, vysvětluje vlastník sardinského spolku Tonnara di Carloforte Gialianno Greco.
Autor: Profimedia.cz
A jakkoli působí boj v càmira dâ morti brutálně, jakkoli bere přihlížející za srdce krev deroucí se z ran, v nichž vězí rybářské háky, to vše nakonec přináší rybě menší utrpení než pomalá, zdlouhavá smrt postupným dušením v sítích, které za sebou vlečou rybářské lodě.
Autor: Profimedia.cz
Tuňák je přitom jednou z nejžádanějších ryb na světě. Právě výnosný byznys vedl k moderním, průmyslovým metodám lovu – a následně k tomu, že zkraje tohoto tisíciletí klesly stavy této ryby na kritickou úroveň. Proto Evropská unie v roce 2009 začala zásadním způsobem lov regulovat. (Tato fotografie je samozřejmě ještě z dob před moderním rybolovem, takto plátky tuňáka porcovaly do konzerv italské dělnice v roce 1951.)
Autor: Profimedia.cz
Pomohlo to, potvrzuje Alessandro Buzzi ze Světového fondu na ochranu přírody. Stavy tuňáků se výrazně navýšily. (Fotografie je ze sicilského ostrova Favignana, rok 1951.)
Autor: Profimedia.cz
Přesto se místním společnostem, které loví starodávným systémem tonnara, nedaří. Bojují o přežití. Ne kvůli nedostatku tuňáků. Ani kvůli kvótám. Dohlédli na všechny peripetie, které měli lov mattanza čekat, tito rybáři z favignanské tonnary v roce 1951?
Autor: Profimedia.cz
Problémem je, že italský systém nadržuje velkým firmám, které sázejí na průmyslový lov. Většinu kvót totiž přiděluje jim, na malé společnosti, které loví stále tradičně, zbývají drobky. Proto se jich v Itálii udrželo jen pár posledních.
Autor: Profimedia.cz
Velké firmy loví u Itálie tuňáky do obřích sítí, které mají až tři kilometry a sahají desítky metrů hluboko. Poté ryby přepravují do farem, kde je v klecích několik měsíců vykrmují, aby je nabídly odběratelům, kteří si cení velké, tučné ryby, například v Japonsku.
Autor: Profimedia.cz
„Prohrávají ti nejmenší,“ souhlasí se stesky lokálních rybářů Di Natale. Ti nejmenší, kteří loví pořád postaru, jako na fotce z roku 1951.
Autor: Profimedia.cz
Web organizace Tonnara di Vendicari uvádí, že strukturu, systém sítí tonnara dostal lov tuňáků ve starodávných arabských společnostech. Stejně tak názvosloví. Z arabštiny pochází nejen označení šéfa tonnary (rais), ale též jméno loděk (muciara). Slovo marfaragghiu zase odkazuje na proces zpracování ryby. (Obraz Antonina Leta „La mattanza a Favignana“ je z roku 1887.)
Autor: Profimedia.cz
Podle zástupce Spojených národů by UNESCO mělo tonnara chránit jako nehmotné kulturní dědictví. Ještě jednou Favignana, 1951
Autor: Profimedia.cz
Rozhodně to však neznamená odvolávat kvóty a nechat tuňáky plenit průmyslovým lovem. Ostatně, že kvóty fungují, uznává pro The Guardian i jeden z rybářů, populaci i velikosti tuňáků prospívají. Klíčem je možnost úlovku lépe distribuovat.
Autor: Profimedia.cz