Byl to děsivý pohled, přímo z něj čišelo, co všechno hrozí. Jaká pohroma se na metropoli řítí. Pan Charles Selner pozoroval dlouhou šňůru opic, jak se skotačivě, dovádivě, ale umanutě valí k mostu, přes most a dál. Viděl zástup, který nešlo zastavit. Mnohohlavý gang, který se chystal na plundrující tažení městem.
Zaměstnanec parku na Long Islandu se z šoku vbrzku zmátořil a zbytku makaků cestu na svobodu zatrhl. Jenže lavina, která se již přes most ze zoologické zahrady z ostrova k New Yorku vydala, čítala i tak desítky opic a opičáků. Přesně 175 makaků.
Muž, co dováží zvířata
Ti jsou hlavními postavami příběhu z roku 1935, defiluje v něm však i velký lidský protagonista. Frank Buck byl dobrodruh, lovec, filmová hvězda, spisovatel, producent. V roce 1911 vyhrál velké peníze v pokeru a rozhodl se, že se za ně vydá na cestu po Brazílii, a ta mu změnila život. Díky ní zjistil, jak výhodné obchody se dají dělat s exotickými zvířectvem.
S dalekými cestami, do Asie, Jižní Afriky, lovem a byznysem s cizokrajnými zvířaty spojil svůj život. Stal se celebritou, filmy předváděly, jak dovede lapit obří krajtu, dobrodružné eskapády drsného, nezávislého chlapíka přibližovaly rozhlasové pořady, knihy. Do čtyřicátých let měl z exotických destinací přivézt devětačtyřicet slonů, šedesát tygrů, třiašedesát leopardů. Šedesát medvědů, devadesát krajt, deset kober, pětadvacet obřích varanů, patnáct krokodýlů. Samozřejmě též opice.
Nejvíc propagace se dostávalo jeho orangutanovi, měl být největším na světě, jenže světové výstavě v Chicagu v letech 1933 až 1934 učarovaly docela jiné opice. Makakové. Ve své „džungli“ jich měl Buck na výstavě přes pět stovek. Návštěvníky a návštěvnice opičky uchvátily. Kvůli rozpustilosti, kterou popisoval sám dobrodruh Buck.
„Žádné jiné stvoření není tak naprosto prostoupeno čtveračením, žádné jiné si tak nepochutnává na tom, že lidi obtěžuje, vyrušuje, sužuje, žádné jiné nedovede být tak příšerně, pitomě zlomyslné,“ popisoval barvitě Buck. Jeho slova byla víc než trefná, makaky pokládal za „zosobnění nekonečného pohybu, přičemž jejich každá, každičká, i ta nejnepatrnější aktivita v sobě ukrývá motiv narušit klid a pořádek nějakou zlomyslností“.
Jeho makakové to měli záhy dokázat.
Capone a opičí mejdan
Po ukončení chicagské výstavy je Buck přesunul na newyorský ostrov Long Island, kam svůj kousek džungle přesunul. Makakové tam měli svou Opičí horu. Nacházela se uprostřed umělého jezera, které jim bránilo v pohybu, kolem něj byla navíc zeď.
Fungovalo to do 21. srpna roku 1935, kdy se na Opičí horu vydal pan Selner její obyvatele vykartáčovat. Jeho péči se prý opice oddávaly blaženě – ovšem ne všechny. Část makaků stihla zaznamenat, že roztržitý zaměstnanec za sebou zapomněl vytáhnout mostek, jímž se k opicím dostal – a rozhodli se po něm vydat ze své hory pryč.
Následovalo tak trochu gangsterské tažení civilizací, pod vedením opičáka, který navíc nesl docela příhodné jméno – Capone. „Opice byly všude,“ líčil list New York Daily News, „štěbetaly, pelášily, skákaly ze stromu na strom“. Nejen to, vzaly útokem stovku dělníků, kteří pracovali na Long Island na železnici. Opičí lavina byla tak nevyzpytatelná a působivá, že muži nechali na zemi lopaty i krumpáče a vzali nohy na ramena. První vítězství makaků!
Další mělo následovat, pod Caponeho velením se jim dokonce povedlo zastavit celý vlak. Za zajetí se vyprostil až díky důmyslnému nápadu posádky – začala z vagónu opicím rozhazovat banány. Jiné diverzní akce makaků se však neobešly bez obětí na opičích životech, obsazení stožáru s vysokým napětím neskončilo jen půlhodinovým výpadkem elektřiny, ale též smrtí dvou uprchlíků. Další přišel o život při „blokádě“ vozovky, přejel ho řidič osobního vozu, než skončil ve škarpě.
Další estrádní prvky přinesla Buckova výzva, která slíbila finanční odměnu každému, kdo opici chytí a vrátí. Mnozí lovci se uchýlili k neférové strategii, opicím na veřejných prostranstvích nechávali lahve s whisky, následkem toho se veřejný prostor zaplňoval vrávorajícími opičími stvořeními, opilými pod obraz.
Nakonec se opice vrátily zpět na ostrovní horu, po třech týdnech zůstal na útěku jen sám slovutný Capone a čtyři opice. Lapit se povedlo i jeho společnice. Aby celý příběh skončil velkou legendou, Capona se chytit nikdy nepovedlo.
A aby celá šlamastyka nesla punc americké podnikavosti, objevily se hlasy, podle nichž byl útěk dovednou marketingovou akcí protřelého a kreativního Franka Bucka.
