Don Calo (1877-1954): „Nejsem ničím významný“
Don Calo byl mafiánem starého ražení. A pečlivě budovaného skromného vzhledu a chování. Svou mocí se nechlubil.
Vždy nedbale, nanejvýš skromně oblečený, často jen v košili, kalhoty na šle. Za tlustými brýlemi polozavřené oči, jako by pořád podřimoval, neustále otevřená ústa, pomalá mluva v holých větách, vzezření a vystupování intelektem neobdařeného venkovana.
Však také tvrdil: „Já nejsem nikým. Je to zvláštní. Lidé si myslí, že nemluvím moc ze skromnosti. Ne. Já moc nemluvím proto, že toho moc nevím. Žiju na vesnici. Jen zřídka vyjedu do Palerma, znám jen pár lidí.“
Natvrdlý Don Calo, vlastním jménem Calogero Vizzini, však rozhodně „nebyl nikým“. Klamal tělem. V devadesátých letech devatenáctého století založil mafii v oblasti vesnice Villalba, po první světové válce se účastnil jednání na nejvyšší úrovni v Londýně a Římě jako zástupce konsorcia sirných dolů, zbohatl na přerozdělování půdy. Stát se poslancem však odmítl, větší moc mu dávala pozice v pozadí. Večeřel s Mussolinim a podporoval jeho pochod na Řím, fašistický režim se mu však neodvděčil, mafiánskou moc na Sicílii chtěl jako konkurenci zničit.
Po druhé světové válce to bylo mnohem lepší, Don Calo se stal z vůle spojenců starostou. A rovněž všemocným králem černého trhu v jižní Itálii, ve své oblasti též ovládal banky, církev, latifundie. Nejprve podporoval sicilské separatisty, později se přiklonil ke křesťanským demokratům. Násilím potlačoval odbory, rolnická družstva, socialistické organizace. Vydíral, vraždil, pomáhal, chránil, obdarovával, zavazoval si.
„Až zemřu, zemře mafie,“ odtušil jednou novináři Don Calo, představitel starosvětského, semi-feudálního modelu mafie jako zločinného, ale uznávaného zprostředkovatele uvnitř sicilské společnosti. Tušil že starý svět odchází.
