Jeho dnešní žáci a žačky se na svah vydávají s páteřáky, přilbami, špičkovým vybavením. Jeho první lyže mohly být rekvizitou z Krakonoše a lyžníků. „Rodiče je víceméně našli na půdě,“ směje se Jindřich Jarouš, „šněrovací boty, aby pasovaly, docpaly se papírem. Lyže s dlouhými špičkami, všechno bez hran, na tom pakny a kožené řemínky.“ Jeho spolužáci a kamarádi na tom prý byli ostatně dočista stejně. Žádné přilby, bez rukavic.
A na svah vyrazili v šesti sedmi letech stejně neumětelsky. „Jezdilo to tam, kam jsme nechtěli, technika žádná,“ usmívá se. Učili se koukáním na dospěláky. „Někdo jezdil telemarkem do obloučku, někdo už jel oblouk z pluhu, každý podle toho, jak se sám naučil, a my to zase odkoukávali od nich,“ popisuje tehdejší lyžařské začátky.
Zprvu se, tak jako ostatní, válel ve sněhu, posléze však lyžování pokusy a omyly vypiloval. Na škole přišly první úspěchy, vyhrával žákovské závody na kopci Břízky. A poté v kombinaci slalom, obří slalom a sjezd přebor pohraniční stráže, kam nastoupil.
Doby, kdy se sjezdovka ušlapávala
Lyžování ho chytlo, a nejen jako prostého návštěvníky svahů a kopců. Podepsal se na zrodu jizerských sjezdovek Špičák, Severák a Bedřichov. „Muselo se vytěžit dřevo, s pomocí mechanizace vytahat obrovské pařezy, ty stromy byly obrovské, rozstřílet skály. My jsme jako brigádníci dělali ty lehčí práce, odtahovali jsme ořezané větve a podobně,“ líčí pamětník.
Sjezdovky byly pro jizerské lyžování velkým pokrokem – a přišel další nápad. Lyžařská školka vznikla na severním svahu Severáku nejprve převážně pro děti funkcionářů lyžařského oddílu, čtyřleté, pětileté. „Aby se vytáhly ven, z tělocvičny do přírody, a byly na zdravém vzduchu,“ vzpomíná na prvotní motivaci, která se ohlížela na zdravotní aspekty, Jindřich Jarouš.
I ta vznikala na koleně. Nejprve učil kolektiv lyžařského oddílu vlastní potomky. „Byli to takoví naši obětní beránci, na nich jsme zkoušeli techniky výuky, testovali, co vlastně vydrží, jak k nim přistupovat. Nikdo nebyl učitel lyžování pro děti, byli jsme trenéři závodních družstev, nebo prostě lidi s bohatou lyžařskou zkušeností, co bývali na kopci od dětství,“ popisuje Jindřich Jarouš.
A metodika se rýsovala. Začínalo se obouváním, posouváním lyží, pády do svahu a po svahu, učením vstát zase na nohy, k základům patřila jízda na koloběžce. Pak se sjíždělo z kopce. A pak na děti čekala přirozeně zase cesta nahoru. Jenže vlek nebyl. A tahat lyže nahoru nebyla pro malé lyžaře a lyžařky nejzábavnější aktivita na světě. „Tak jsme jim vysypali na kraj svahu dřevěné piliny, na kopec vycupitali po nich,“ ohlíží se zpět se smíchem instruktor.
Odlišností nabízí porovnání doby tehdy a teď víc, svět českého lyžování byl jednoduše jiný. Zemitější. „Když napadl nový sníh, dvacet třicet čísel, bylo třeba sjezdovku ušlapat. Na kopec se šlo s lyžemi na zádech, pak se jelo dolů. První dojel někam, druhý o půl metru dál, třetí zase,“ popisuje lyžařský veterán.
Děda za svahu
Dnes je metodika výuky vypilovaná, instruktoři vyškolení, žáctvo chodí na svah s nejmodernějším vybavením, kandaháry jsou dlouho minulost. Tím víc možná stojí v popředí jiný moment, trpělivost, osobní přístup. „Člověka musí bavit ty děti učit, musí mít vstřícný postoj. Musí si vybudovat stoprocentní důvěru, pak funguje komunikace. Dítě to nesmí dělat proto, že musí, ale proto, že chce, že ho to baví,“ zdůrazňuje.
Ne vždy je cesta k oné důvěře snadná a přímočará. „Někdy k novému dítěti přijdete, představíte se, a ono se otočí, vůbec nechce komunikovat. Pak nastává chvíle přemlouvání, s nápomocí rodičů, prarodičů. Všecko se musí ubírat dobrovolně a tak pomalu, jak to žák nebo žákyně potřebuje,“ shrnuje.
Jeho osobně možná pomáhá věk, jímž se pyšní. „Ty děti ve mně vidí nějakýho dědečka, to taky zabírá, protože to je takový název do příbuzenstva, dětem vás přiblíží, přestanou se obávat,“ říká.
A kolik mu jich prošlo pod rukama? Přesné číslo neví. „Ani si to netroufám spočítat, bylo by to hrozné číslo, tisíce,“ směje se. A další následují, učit chce dál. Ve formě se udržuje jízdou na kolech, chodí na výlety, například po hradech. Občas lázně, wellness. A taky jezdí lyžovat. „Do Itálie, Rakouska, na jaře si tam užíváme sluníčka, firnu. Jezdím si zalyžovat, protože tady toho při výuce spíš víc nacouvám, než najezdím popředu,“ usmívá se.
Ví, že limit mu věk jednou určitě vystaví. „Stačí, když přijde menší úraz, a je po lyžování,“ konstatuje. Plány jsou však jiné. „Dělají si ze mě legraci, že jsem jezdil vybírat lyže do Norska s hrabětem Harrachem. Na oplátku jim říkám, nebojte, do sta let budu s vámi učit děti lyžovat – a potom vám budu dělat svačináře,“ směje se Jindřich Jarouš. Vážněji dodává: „Zatím kosti a všechno ostatní drží, takže věřím, že nějaký čas ještě vydržím.“
