Už po desetiletí antropologové a etnografové intenzivně bádají nad životem domorodých etnik, která ve svém vývoji zatím nedorazila k zemědělství a stále ještě přežívají skrze sběračskou a loveckou praxi. Pro vědu jsou vítaným oknem do minulosti, nabízejí pohled na jeden ze stupňů evoluce lidské civilizace.
A po celou tu dobu byli konfrontování s realitou, v níž se lovu účastní ženy. Zprávy o tom, že ženy filipínského kmene Agta dovedně natahují luky, velké jako jsou ony samy, a loví s nimi jeleny, nejsou novinkou už padesát let. Už čtyřicet let jsou nad vší pochybnost prokázány lovecké schopnosti žen z brazilského kmene Awá, které zručně zachází s luky i s foukačkami. V pralesní rezervaci Caru nahání prasata pekari.
Že nedospělé dívky z amazonského etnika Matsés loví a mačetami dobíjejí hlodavce paky aguti víme nejméně třicet let. A není nejčerstvější zprávou, že dámy ve věku prababiček spolu s nedorostlými, sotva pětiletými děvčaty ze středoafrického kmene Aka, chytají do pastí malé antilopy a dikobrazy.
Každá z těchto informací byla antropology důsledně zaznamenána. Jenže obvykle s dovětkem o tom, jaká je to anomálie. Protože v lovecko-sběračských společnostech připadá ženám role sběraček.
Považovalo se to za lokální fenomén a zkoumalo se, proč u etnik Agta, Awá, Aka, Matsés smí lovit i ženy. Badatelé předkládali hypotézy. Snad to souviselo s historií rodů, které byly oslabeny kmenovými válkami tak dalece, že v obživě lovem musely muže zastoupit ženy? Je to záležitost dočasná, motivovaná absolutním nedostatkem potravy v určité roční sezoně? Je to důsledek prodělané epidemie, při níž houfně hynuli muži, nebo je to naopak ukázka vývoje, kdy se lovu začaly účastnit i ženy proto, že je to produktivnější?
Záhada byla bez odpovědi, protože se u zmíněných etnik prokázalo jen to, že v nich ženy loví… kam až kmenová paměť sahá. A tamní komunity to na rozdíl od expertů na civilizace z civilizace nepovažují za nepřístojnost.
Maso na prvním místě
Na tom, že motorem lidské evoluce byly kalorie vyzískané z živočišných bílkovin, se odborníci zatím ještě shodnou. Konzumace masa prý byla příčinou těch nejvýraznějších evolučních změn lidstva, včetně bipedalismu, tedy vzpřímené chůze po dvou, velkých mozků a rozvinutí používání nástrojů.
Tady se však jinak ucelený narativ začíná trochu tříštit. Protože se k němu váže příběh o mužích lovcích. V krátkosti, měli to prý být samci, kteří se toulali daleko od rodových skupin, aby k ohni přinášeli ulovenou kořist. Zatímco samičky zůstávaly v blízkosti tábora, k obživě sbíraly rostliny a staraly se o potomstvo. Na těchto principech měl možná před více než milionem let vzniknout systém práce založený na existenci dvou pohlaví.
Proč to nemohlo být jinak? „Protože muži mají větší sílu, jsou lépe fyzicky disponováni ke strádání i k lovu,“ vysvětluje osnovu příběhu o mužích lovcích antropoložka Sang-Hee Lee. „Ženy lovit nemohly, protože měly děti. Také proto, že měly menstruaci, krev by lákala predátory. Protože byly znevýhodněny svou usedlejší a méně agresivní povahou…“
Ne, Lee s tímto výčtem „protože“ osobně nesouzní. Ale uvádí ho jako příklad toho, co se v posledním půlstoletí v rámci etnografie a antropologie napsalo. A co pak stvrzovala mnohá odborná sympozia, jichž se, jak už se tak dalo čekat, účastnili hlavně muži badatelé.
Meč a zrcadlo vydaly tajemství. Patřily válečnici, vládla boji i magii |
Jedno z oněch zásadních sympozií se odehrálo v roce 1966 na Chicagské univerzitě. Kromě toho, že se na semináři prezentovalo sedmdesát mužů a jen pět žen, na něm byly uvedeny informace o žijících primátech či nedávných lovecko-sběračských společnostech. A také o fosiliích a archeologických artefaktech.
Tady se podle Leeové vytvořil první předpoklad pro možné zkreslení evoluce člověka a lovecko-sběračských společenstvích.
Předně, v archeologickém záznamu spíš přežijí hroty oštěpů, šípů a pazourkové čepele než například pomíjivé zbytky potravy, bobulí, hlíz a tykví, pláství medu. Takže sonda do života v pravěké osadě nám naservíruje jen část z obrazu možné skládanky. Lov se jeví být důležitější, protože nástroje k němu uzpůsobené jsou tu zastoupené hojněji. Stejně jako ohlodané kosti.
Chybí nám však reálné kalorické porovnání: Kolik oné masité kořisti z lovu bylo proporčně proti produktům sběru? Lov možná nebyl v tomto kalorickém souboji zase tak zásadní. Případně že měl sezonní charakter, například v době tahu zvířat, a v takové momenty se na něj soustředila plná síla kmene, mužů a žen. Na lov šlo prostě všechno, co mělo ruce a nohy.
Ve hře možná nebyla kategorická dělba na muže-lovce a ženy-sběračky, spíš se komunity „přepínaly“ mezi fázemi sběru a lovu a na obou činnostech se střídavě podíleli všichni. Muže bychom tak mohli vidět sbírat borůvky stejně často, jako bychom pozorovali ženy střílející z luků na jeleny.
Muži studují muže
Soudobé informace o sběračských společnostech většinou pocházejí z etnografií, které v průběhu 18. až 20. století sepsali muži. Euroameričtí, bílé barvy pleti. „Když už navštěvovali domorodé komunity, sledovali spíše role tamních mužů, tomu, co dělaly ženy, často nevěnovali pozornost,“ dodává Lee.
Zřetězením teorií, nepřesných studií a zkreslených podkladů se věda opakovaně utvrzovala, že maso bylo pro přežití primitivních společenství důležitější a že lov byl výsadou mužů. Výsledkem této setrvalé masáže je pak to, že se příběh o mužích lovcích jeví být nezpochybnitelný.
Ženy na lovu. Obstarávání masa nebylo vyhrazeno mužům, tvrdí studie |
Když budete na prohlížeči Google listovat v obrázcích o životě v pravěku, nejčastěji uvidíte lovce, útočící na mamuty a zápasící s jeskynními lvi, a ženy ověšené dětmi posedávající u ohně, přežvykující kožešiny. To, že v soudobých médiích přežívá pravěk jako „čas mužů“, ostatně dokládá i nenáročná studie z roku 2019 od cambridžské antropoložky Dänae G. Khorasani. Zmiňuje, mimo jiné, že u stylizovaných zobrazení života v pravěku připadá 207 obrazů a diorámat na muže, jen šestnáct zobrazuje ženy.
Zastánci teorie, že lov byl v pravěku i v pozdějších lovecko-sběračských společenstvech doménou mužů, mohli až donedávna argumentovat například tím, že do hrobů byli se svými zbraněmi ukládáni téměř výhradně muži.
Jak se však ukázalo, toto tvrzení stálo na dost vratkých základech.
Pokud byly nalezeny pohřbené lidské ostatky spolu se zbraněmi a loveckými nástroji, automaticky se předpokládalo, zjevně pod vlivem příběhu o mužích lovcích, že jde o hrob muže. Prostě se to automaticky očekávalo. Premisa ovlivnila interpretaci nálezové situace.
V roce 2020 byla publikována studie, která na bázi genetiky zažitý úsudek vyvrací a dokládá, že nemalá část těl, která byla pohřbena se zbraněmi a loveckými nástroji, nejspíš patřila naopak ženám.
Oštěpem, luky a šípy, kuší
Z pravěku teď však musíme zamířit do přítomnosti. Nejprve do roku 2010, kdy antropoložka Cara Wall-Schefflerová sestavila obdivuhodnou rešerši o „kulturních skupinách“ celého světa, z nichž odlišila třiašedesát kmenových společenství Ameriky, Afriky, Eurasie a Austrálie, která stále ještě fungují v režimu lovecko-sběračských komunit.
A zjistila, že v padesáti z nich běžně loví ženy. Netýká se to jen etnik Agta, Awá, Aka či Matsés. V 87 procentech všech sběračsko-loveckých společenství je to, že ženy loví, naprosto normální. Nemá cenu to nazývat anomálií, protože je naopak výjimečné narazit na společenství, kde by výhradně lovili jen muži.
Amazonky existovaly. Vědci našli hroby skytských válečnic |
„Překvapující pro mě byla záměrnost jejich počínání,“ vypráví Wall-Schefflerová, která letos pobývá v rámci Fulbright Visiting Scholar programu v Laboratoři antropologie kostní tkáně na Karlově univerzitě v Praze. „Ženy v těchto komunitách nejsou oportunistické lovkyně, které náhodou narazily na kořist. Když ráno vstávají, cíleně vyráží na lov.“
Jejich ratolesti pro ně nejsou břemenem ani překážkou. Matky nosí kojence v závěsu na těle nebo je nechávají v táboře s ostatními členy komunity. Starší děti se často přidávají k ženám a loví s nimi. Žena v lovu nic nebrzdí.
Podle Wall-Schefflerová se u jednotlivých výrazně liší metody lovu. Ženy ovládaly různé zbraně včetně oštěpů, mačet, nožů, luků a kuší. Některé se spoléhaly na lovecké psy, sítě nebo pasti. Ženy zdatně sledovaly stopy velké zvěře, vypalovaly vegetaci anebo tloukly klacky do země, aby zvířata vypudily či vlákaly do léčky.
Rozdíly v metodách lovu se u žen a mužů liší i napříč jednotlivými etniky. „Například u kmene Agta muži téměř vždy používali luk a šípy, zatímco některé ženy dávaly přednost nožům,“ uvádí antropoložka. „Muži se častěji vydávali na lov sami nebo ve dvojicích, zatímco ženy obvykle lovily ve větších skupinách a se psy.“
Podstatné je, že lov nebyl a vlastně ani není výsadou mužů. A ani u žen není svázán nějakými pevnými pravidly. „Pokud někdo rád lovil, prostě mohl lovit,“ říká Wall-Schefflerová.
Úspěšná lovkyně mohla nechat svého muže klidně doma, aby se postaral o děti, zatímco ona přinese z buše nebo pralesa masitou kořist. A on mohl v okolí tábora či osady s ratolestmi pátrat po jedlých bobulích a ovoci.
Závěry, které předkládá nejen Wall-Schefflerová, ale i ostatní antropoložky, nás nutí přehodnotit způsob, jakým interpretujeme minulost. Tradovaný mýtus o mužích lovcích neplatí.
