Násilí zajisté. Ale strukturované
Oxfordská High Street dnes láká k procházkám, ale dřív tu šlo o život. Rvačky krejčích, pohozené mrtvoly, souboje. Taky tu pan de Wallingfordem v sebeobraně probodl pana de Cressinghama, poté co ho zmíněný udeřil v hádce palcátem.
Středověká města si v našich představách vysloužila reputaci extrémně násilného prostředí. Kde nebylo k ráně palicí do hlavy nikde daleko a tesák zapíchnutý mezi žebra zakončoval většinu hospodských strkanic. Jenže takový nelichotivý obraz historie, silně podporovaný soudobým filmem a počítačovými hrami, přesný není.
Stejně jako dnes v moderních metropolích se i kriminalita ve středověkých městech nerozprostírala rovnoměrně, ale soustředila se do určitých ohnisek. Do úseků několika málo ulic, často ne delších než 200 nebo 300 metrů. Tím největším rozdílem oproti současnosti asi je, že životu nebezpečné nebyly potemnělé kouty, úzké průchody vedlejších ulic a liduprázdná nábřeží, ale naopak ty nejrušnější a nejbohatší centrální oblasti středověkých sídel.
Názorně to dokládá studie, publikovaná v žurnálu Criminal Law Forum.
Kriminologové a historici z univerzit v Cambridge a Hullu v ní vykreslili velmi komplexní podobu zločinnosti největších a nejhříšnějších anglických měst 14. století. Yorku, Oxfordu a Londýna. A realitu pouličního násilí přenesli do série map.
Velmi prakticky tím doložili, že spíš než v chudinské čtvrti byste při cestě časem do minulosti mohli přijít k úhoně tam, kde nejvíce proudili lidé a zboží. Honosná náměstí, kašny, městské tržiště a prosvětlené hlavní bulváry, právě to byla místa, kde šlo o krk každému.
