Sídlo krizové linky si nepředstavujte jako velkoprostorové call centrum se spoustou bzučících operátorů. Ve skutečnosti je to činžákový byt dva plus jedna. Připadáte si spíš jako ve studentském bydlení, které je nápadné jen uklizeností a tím, že v každém pokoji je stůl s počítačem. Přes den tu sedí dva tři lidi. Teď, po osmé večer, se svítí v menším pokojíku.
Slyším, jak zazvonil telefon, do kterého se představí příjemně uklidňující hlas interventa: „Linka první psychické pomoci, dobrý den...“ Na první větu klienta reaguje: „To voláte naprosto správně. S čímpak vám můžeme pomoct?“
Občas se stává, že se klienti a klientky vzruší. Jsme na to trénovaní ve výcviku, co dělat.