Lidská zoo: ponurá panoptika předváděla divochy jako exponáty

aktualizováno 
Primitivové, divoši, barbaři na úrovni zvířat. Když obyvatele Afriky, Latinské Ameriky nebo Grónska západní civilizace vystavovala jako exponáty v lidských zoo, ukazovala své vlastní barbarství. Hranici mezi pohledem na život jiných kultur a jejich neetickým předváděním však máme potíž pochopit i dnes.

„Ota Benga, lidský exponát, třiadvacet let, vysoký 150 centimetrů, hmotnost 47 kilogramů, vystaven každé odpoledne během září.“ Tak na muže z Konga lákala své návštěvníky cedulka u pavilonu primátů v zoo v Bronxu v roce 1906. | foto: commons.wikimedia.orgCreative Commons

Žádná válka není beze ztrát, ale konflikt mezi Spojenými státy americkými a první Filipínskou republikou, který započal roku 1899, byl pozoruhodný neproporčním zastoupením civilních obětí. Na 20 tisíc padlých filipínských bojovníků z organizace Katipunan a 4 196 amerických vojáků připadalo 1,5 milionu mrtvých civilistů.

Fotogalerie

Masakry civilistů byly součástí americké taktiky na zlomení a pokoření „domorodců z ostrovů“. Vytrvalé hanobení poraženého protivníka neustalo ani po válce, která oficiálně skončila rokem 1902, byť se v bojích pokračovalo až do roku 1913. Součástí prezentace ušlechtilého boje vojáků pod vlajkou s hvězdy a pruhy proti primitivním divochům byla i morbidní expozice na Světové výstavě v Saint Louis z roku 1904.

Barbarský nápad americké civilizace

Na 47 akrech tu byl zřízen oplocený výběh pro poslední přeživší kmene filipínských Igorotů. Pohledem na jejich podivné zvyky se mohl z bezpečné vzdálenosti potěšit každý platící divák. Byla to naprostá senzace. Divadelním kukátkem jste si mohli z bezpečné vzdálenosti prohlédnout jejich zažloutlé křivé zuby, bederní sukénky vyrobené z plátna a listí a mohli jste se v přímém přenosu kochat jejich barbarskými obyčeji.

Když jste měli štěstí, mohli jste pozorovat i jejich krmení. Nebyla to podívaná pro slabé nátury, protože Igoroti zabíjeli a jedli psy. Zřízenci výstavy jich prostě v určený čas pár hodili přes plot do výběhu a jeho vyhládlí nedobrovolní obyvatelé, muži, ženy i děti, se okamžitě pustili do jejich lovu. Dílem proto, že jiné stravy se jim v jejich vězení nedostávalo.

Bylo to dost názorné. A americká invaze na Filipíny dostávala po oné podívané patinu vznešeného aktu, vedeného ve jménu civilizace. Protože divochům z pralesů, kteří tu teď rožnili roztrhaného psa, přinášela válka naději na lepší život.

Nesmírná popularita lidské zoo vedla k rozrůstání expozice a v Saint Louis jste se tak brzy mohli podobně poučit o životě deseti různých etnických skupin Filipínců, chovaných v zajetí pro poučení i zábavu. Manažeři se vydatně snažili o to, aby se každý kmen primitivů prezentoval dostatečně odlišnou formou barbarství. Někteří tedy dostali krmení jen tehdy, když divákům předvedli svůj divošský tanec, od jiných se očekávalo vystupování s nabarvenými obličeji nebo ukázky modloslužebnictví k totemům.

Počet chovanců na vrcholu slávy této instituce dosáhl tisícovky živých lidských exemplářů, na vstupném se tu vydělávaly miliony dolarů. Pro spoustu současných Filipínců žijících ve Spojených státech představuje „zapomenutá výstava“, v níž se na jejich předky chodily dívat školní výpravy jako na divokou zvěř, problém dodnes.

Ukázky poražených a lidské menažérie jsou s námi dlouho

Výstavy, které víc než na barbarství živých lidských exponátů upozorňují na kulturní pokrytectví svých provozovatelů, jsou však s námi mnohem déle. Měly podobu živých kolekcích žen uvězněných v harémech sultánů, bestiářů králů a obludárií císařů sbírajících pro zábavu tělesně postižené a fyzicky deformované lidi jako ukázku božího humoru a děsivé monstrozity.

A jít můžeme ještě dál, k tradičním starořímským výstavám poražených barbarů. Ona praxe se však nevyhýbala ni nezápadním kulturám. Jedním z nejvýznamnějších raných sběratelů lidských kuriozit a zoo s divochy byl aztécký vládce Montezuma. Jeho dvůr plný živých podivností zahrnoval současně chov exotické zvěře, lidí s genetickými poruchami, fyzickými znetvořeními a nejrůznějšími deficity, a poražených kmenů. Vedle ptáků vzácného vybarvení se tak krčili lidští albíni, hrbáči, liliputi. Na dohled od hadů a jaguárů žili v chýších poslední příslušníci skupin, které se odmítly nechat začlenit do jeho tenochtilánského impéria, a svůj boj prohrály.

Je jistým dějinným paradoxem, že ti samí Aztékové, kteří se možná směli podívat do menažérie svého nejvyššího pána, pak byli prezentováni u španělského královského dvora jako živoucí kuriozity z Nového světa. Domorodců z pobřeží Mexického zálivu bylo na lodě mířící k Evropě napěchováno několik stovek, ale tehdy šestiměsíční plavbu přežila jen hrstka z nich. Jedním z prvních zásobitelů renesančních evropských lidských zoo byl dodnes oslavovaný Kryštof Kolumbus.

K exotice patří zvířata i lidé

Idea prezentovat divočinu v co nejpřirozenější podobě proslavila německého obchodníka se zvířaty Carla Hagenbecka. Na něj dnes vzpomínáme v dobrém, protože jako první vyrazil cestou velmi autentických expozic, které myslely na životní podmínky chovaných zvířat.

Já a kostra mého otce jako živý a mrtvý exponát

Když roku 1897 připlul do newyorského přístavu polárník Robert Peary, přivezl šestici Eskymáků z Grónska. Zájem vědeckých institucí o ně byl značný a poměrně rychle si je rozebraly.

Sedmiletý Minik a jeho otec Qisuk se stali ne zrovna dobrovolnými hosty slavného amerického Muzea přírodní historie, kde v příslušném kožešinovém oděvu procházeli mezi návštěvníky polární expozice. Jenže newyorské klima jim nesvědčilo a po pár týdnech Qisuk zemřel.

Svého sedmiletého synka zanechal ve velkém a neznámém světě, který mu domovinu mohl připomínat jen několika exponáty z jeho rodné vesnice za sklem vitrín.

Minik se účastnil pohřbu svého otce v rohu muzejní zahrady. Netušil však, že do země putuje jen kus dřeva obalený kožešinami. Tělo jeho otce bylo totiž pitváno v Bellevue Hospital a jeho vybělená kostra se stala součástí severské expozice. Té samé, v níž byl Minik živou součástí. Domů do Grónska se mohl vrátit až poté, co dosáhl zletilosti.

Do té doby oblíbené kruhové kamenné nebo betonové altány s hustým mřížovím a zvířetem uzavřeným uprostřed nahradil volnými výběhy, připomínajícími svou kompozicí přírodu v zemi původu zvěře. Místo kovových mříží měla jeho soukromá zoo v hamburském Stellingenu vodní kanály a příkopy. Hagenbeck byl vizionář.

Jenže jeho touha po autentičnosti jej vedla na scestí. Chtěl prostě návštěvníkům nabídnout kousek Afriky se vším všudy. Tedy nejen se slony, žirafami a lvy, ale též s Afričany. Že tím nahrál stereotypnímu vnímání domorodých etnik? Jistě.

Jeho zvířecí výběhy doplnily vesničky somálských a núbijských domorodců. Vedle severské nádrže mrožů a tuleňů vznikla osada Inuitů, expozici tropického ptactva doplnili tetovaní divoši z pralesů Indonésie a Sumatry.

Agenti obchodníka Hagenbecka se brzy stali po celém světě smutně proslavení tím, jak kromě zvířat neodbytně sháněli i lidské exponáty. Ne všichni domorodci pod smlouvou se totiž účastnili výletu do Evropy dobrovolně a s vědomím, jak daleká cesta to je a co je na jejím konci vlastně čeká. Nevěděli ani o tom, že tato cesta bude bez návratu, protože na zpáteční lístek si nikdy nevydělají.

Z Hagenbeckovy zoo se do značné míry stalo ponuré panoptikum, kde laponští Sámové třikrát denně divákům předváděli jízdu na losech, osvalení núbijští černoši s oštěpy pózovali fotografům u velblouda a pyramid vyrobených z papírmaše, zatímco divoši dovezení z končin Tierra del Fuego trávili den stavbou a rozebíráním obytných chýší ze zvířecích a velrybích kostí.

Hůře se vedlo několika rodinám indiánů z kmene Siouxů a Inuitům. Během pár měsíců totiž všichni vymřeli na spalničky, proti nimž neměli vyvinutou imunitu. Truchlení za mrtvé kolem inscenovaných indiánských týpí tak nebylo ani trochu předstírané, což však návštěvníci netušili.

Že si pak pro inspiraci a důkaz o nadřazenosti germánské rasy mohli Němci zajít do zoo, je nasnadě. Sehrané divadlo je totiž mohlo v jejich omylu jen utvrdit. Perspektiva dalšího života domorodců ze zoologické zahrady závisela čistě na návštěvnické popularitě. V případě, že se stali okoukanými, museli uvolnit místo dalším, atraktivnějším exponátům. V lepším případě se mohli stát členy cirkusových souborů a dalších kočovných panoptik, jinak však byli ve své jinakosti odkázání na nelehký život v kulturních podmínkách, naprosto odlišných tomu, na co byli zvyklí ze své domoviny.

Hagenbeckova idea se rychle rozšířila do ostatních evropských zoo, takže v pařížské africké expozici doplňovaly zvířecí výběhy i domky obývané „krvelačnými“ Zulu, jen na dohled od podobně koncipované expozice s australskými křováky. K vidění tu byli ještě přes 110 lety, což vlastně není tak dávno. A lépe si nestála ani zoo amsterodamská, která v roce 1883 vystavěla hned za budovou Rijksmuseua mezinárodní výstavku kolonií a exportu, včetně nefalšovaných domorodců přivezených ze Surinamu.

„Divoch“, který nechápe barbarství bílých

Za zmínku jistě stojí i případ třiadvacetiletého pygmeje z kmene Mbutu jménem Ota Benga. Lovec slonů, který přežil masakr v belgickém Kongu, otroctví i smrt svých manželek a dětí, skončil v newyorské zoo, v kleci hned vedle orangutanů. Do Spojených států se dostal jako živá kuriozita, doprovázející na vědeckém turné cestovatele Samuela Philipse Vernera.

Když vědec svůj přednáškový okruh zakončil, ztratil o Benga zájem a zprostředkoval mu práci za byt a stravu. Onou prací bylo ubytování ve výběhu zoologické zahrady, kde byl prezentován jako chybějící vývojový článek mezi primáty a člověkem. Na popisce jeho klece stálo: „Čtyři stopy a jedenáct palců malý divoch má zuby ostré jako piraňa a nejšťastnější je, když může něco vyrábět rukama.“

Jeho neradostný osud podtrhoval fakt, že nebyl vůbec schopen se dorozumět se svými ošetřovateli anglicky a v podstatě nechápal, proč je tu na pár metrech čtverečních vězněn před zraky zvědavců. Když byl po dlouhém nátlaku nakonec propuštěný, nebyl schopný v Novém světě přežít. Spáchal sebevraždu.

Lidské safari

Konceptu lidských zoo jsme se však evidentně nevzdali dodnes. Francie, která si dnes velmi zakládá na toleranci a potírání rasismu, v roce 1994 zrovna nezabodovala veřejnou prezentací života domorodé vesnice z Pobřeží slonoviny v Planète Sauvage. Ukázalo se totiž, že manažer a provozovatel výstavy přivezeným černochům hned po příjezdu zabavil cestovní pasy.

Kontroverzní bylo i angažmá Aboridžinců, kteří kolem roku 2007 zajišťovali úpravu a chod několika expozic zoologické zahrady v australském Adelaide. Přes den museli v krojích zpívat, tančit a „lovit“, aby se večer vraceli do svých ubikací.

A neméně sporný je i koncept, který zvědavým adrenalinovým cestovatelům nabízí návštěvy lodí nebo letadly nad končinami, kde dodnes žijí civilizací nekontaktované kmeny. Když budeme mít štěstí, zahlédnete třeba divocha, který ještě nespatřil bledou tvář. Bez rizika. Cestovky v okolí Andamanských ostrovů, na kterých žijí třeba divocí Jarawové, přesně takhle fungují dodnes. Od lidské zoo jsme vlastně svým způsobem doputovali k lidskému safari.

Autoři:
  • Nejčtenější

Jsem přítulná, nevyzpytatelná a křehká, říká MOgirl Nikol

Nemusíte nutně dělat velké věci, stačí maličkosti. Nestůjte však na místě a nečekejte, že se něco stane samo od sebe....

VIDEO: Krása živá i silikonová. Praha vzdala hold erotice

Krásné a většinou jen nepatrně oblečené dívky, pokud vůbec, nejroztodivnější erotické pomůcky. Představení, od...

Dušené maso podle Babylóňanů. Vědci oživili čtyři tisíce let starý recept

Nejsou příliš konkrétní a detailní, ale svědčí o tom, že už babylónskému starověku záleželo na pestrých,...

Premium

Nadia Comaneciová: sportovkyně století a „holčička, která se nesmála“

Nemohla normálně dospět, bylo jí to upřeno. Vyhrála olympiádu a stala se loutkou totalitního režimu. Rumunské sportovní...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Inspirovala mě anglická divoká mládež, říká stavitel custom motorek

Vystudoval scénografii a animaci, propadl však světu custom motorek. Upravuje staré stroje, vdechuje jim nový život....

Premium

Nikdo dodnes neví, kolik těch holek zůstalo zakopaných. Starosta Dubí vzpomíná

„Devadesátky“ a přelom tisíciletí byly v Dubí na Teplicku divoká léta. Řádili tu pasáci prostitutek a mafiáni. Město se...

Premium

Kořeněná jídla ani káva neškodí, vyvrací profesor Tesař letité mýty

Kola je pro ledviny hrob. Nejlepší je nesolit a nejíst ostrá exotická jídla. Alkohol dokáže „propít“ ledviny, které je...

Premium

Zabít nudu, nastřelit se. Na drogách jsou i školáci z dobrých rodin

Ritalin, deset tablet. Kdo se přidá?“ ptá se čtrnáctiletý školák na sociální síti ostatních kamarádů. Netrvá to ani pět...

  • Další z rubriky
Premium

Průvan strachu normalizační Prahou. Fantom důchodkyň vyfasoval oprátku

Sympatický muž sháněl jejího manžela. Poté, co mu paní bezelstně sdělila, že je už léta vdovou, proměnil se dotyčný...

Premium

DiCaprio nedostal roli v Pobřežní hlídce. 45 neznámých faktů o lamači srdcí

Leonardo DiCaprio je herec, jehož tvář i jméno znají po celém světě. Své soukromí má však zahalené rouškou tajemství. U...

Inspirovala mě anglická divoká mládež, říká stavitel custom motorek

Vystudoval scénografii a animaci, propadl však světu custom motorek. Upravuje staré stroje, vdechuje jim nový život....

Jsem váš reklamní prostor. Američan zbohatl jako živý billboard

Podnikání mimo rámec konvencí. Ukázka absurdity kapitalistické komodifikace všeho, včetně vlastního jména. Zoufalý...

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!

Najdete na iDNES.cz