„To to necháte stát tak daleko od obrubníku?“ volal prý Daniel Kish na redaktora magazínu Men´s Journal, který s ním přijel dělat rozhovor. Novinář se v článku doznal, že auto zaparkoval ledabyle opravdu skoro půl metru od chodníku. Muž, který na něj čekal, stál přitom na zápraží svého domu, nějakých osm metrů od vozu. Ale především neměl oči.
I když je Daniel Kish bez nich téměř od narození, jako by viděl. Jiný novinář, ze serveru Smithsonian.com, zaznamenal, jak mu na jeho žádost Kish, zatímco s ním dělal interview při chůzi po svém sousedství přes mobil, popisoval, co „vidí“. „Podívejme se, někdo tady u sousedky hodně zahradničil, protože živý plot a větve stromů dost prořídly,“ hlásil mu do telefonu Kish. Omlouval se však za nedostatek podrobností: „Ale to víte, jedno ucho mám na mobilu.“
Daniel Kish sice nemá oči, ale naučil se „vidět“ s pomocí sluchu.
Prakticky, sám od sebe zjistil, že schopnost rozpoznávat okolní svět podle zvuku, který vyšleme a který se k nám zase odrazí, totiž nemají jen netopýři či kytovci. Že to dokážou i lidé. Daniel Kish zkrátka vyšle zvuk, typicky mlasknutí, a svět mu odpoví. Otevře mu své dveře. Odhalí se mu, popíše se. Vydá mu o sobě informace. Překvapivě hodně informací.
Podle toho, co doputuje zpět do jeho uší a mozku, získá Kish trojrozměrnou představu o vzdálenosti objektů, o struktuře jejich povrchu, o jejich tloušťce či pohybu. O tom, kde jsou v budově dveře a okna. O tom, zda je před ním strom, plot, poštovní schránka, lavička nebo auto. Zda je to osobák, dodávka nebo SUV.
Já si s tebou do letadla nesednu, ale jinak je to na tobě
Když věci promluvíDřevo podle Kishe odráží teplejší, jednotvárnější zvuk než kov, listy na rozdíl od dřeva zvuk nejen odrážejí, ale též rozlámou, rozptýlí jeho vlny. Tvrdé povrchy obecně odrážejí relativně lépe, měkké, jako například nábytek, jsou obtížněji slyšitelné. Déšť má tendenci tím, že objekty pokryje vodou, odrazy unifikovat. Sníh zvuk vstřebává, tím více však vyniknou věci, které zasněžené nejsou. Hlučné prostředí echolokaci samozřejmě ztěžuje, prý však neznemožňuje. „Můžeme to přirovnat k jízdě autem za velkého deště,“ říká Kish. Jiný jeho kolega dodává, že echolokaci lze používat i v hluku metra: „Je to, jako byste v davu uslyšel známý hlas.“ |
O první oko přišel kvůli rakovině v sedmi měsících, o druhé ve třinácti. Zjistil však, že se o okolním prostředí může dovídat skrze zvuk. Začal s tím ve dvou letech. Nechápal mechanismus, o echolokaci, jak se onen proces nazývá, mu řekl jeho kamarád až mnohem později, v jedenácti letech, ale prostě to fungovalo. Dnes říká, že naučit se orientovat podle zvuku pro něj znamenalo totéž jako pro vidoucí naučit se zacházet se zrakem, nic víc. Přišlo to samo.
Tím víc je vděčný matce, že mu nechala svobodu být sám sebou, aby onu schopnost mohl objevit. Že mu nezakazovala nic z toho, co dělají kluci. Lítal venku, účastnil se závodů a soubojů na kolech, pral se, nejvíc miloval lezení po stromech.
„Že jsem byl kluk, bylo pro mámu důležitější než to, že jsem byl slepý,“ líčí Kish. Když říkal, že by chtěl být hasičem, policistou, doktorem, nikdy mu neřekla, že to není možné, protože je jen slepý chlapec. „Jednou mi mamka odpověděla, že jestli se stanu pilotem, nikdy se mnou nepoletí,“ vzpomínal pro magazín Forbes se smíchem, ale dodává: „Nikdy ale neřekla: To nemůžeš.“ To pro něj bylo důležité.
A dnes si toho cení tím více, že i kvůli postoji mnohých zavedených slepeckých organizací chápe, že největším závažím není pro slepce absence zraku. Nejvíc je drží stranou od společnosti předsudky a nevědomost a strach, které jsou s temnotou a slepými lidmi spojeny. Rodiče, i když byl jeho otec násilný alkoholik a v šesti letech rodinu opustil, podle něj chápali, že „ignorance a strach jsou jen stavy mysli – a že mysl je přizpůsobivá“. Proto mu nechali svobodu, kterou si bral, i za cenu, že si párkrát natloukl nos.
Zvířata vítězíJakkoli může echolokace člověku pomoci, zvířata ho v ní vždy předčí. Například delfíni dokážou vyslat až dvě stě zvukových signálů za vteřinu, člověk jen čtyři nebo pět. Netopýři umí díky ultrasonickým frekvencím identifikovat na několik metrů objekt velikosti komára. „Pro mě musí být předmět alespoň velikosti sněhové koule,“ porovnává Kish. |
A především: nikdy mu neřekli, aby přestal s tím svým mlaskáním. Právě ono mlaskání se pro něj totiž stalo klíčem k okolnímu světu. „Mlaskání pro mě bylo vším,“ říká.
Jako když prostor ozáří na moment blesk
To díky němu dnes vejde do neznámé restaurace – a „rozhlédne se“. Mlasknutí jazykem o patro mu prozradí, kde jsou v místnosti dveře, a tedy asi toalety, kde jsou sloupy, kde schody do patra, kde stoly. Dalších několik tichých mlasknutí mu pomůže restaurací projít a najít prázdné místo. Hraničí to s magií.
V onom ohledu je však Kish rezolutní: žádná kouzla, žádné nadpřirozené schopnosti. To, jak jeho mozek interpretuje zvukové odrazy mlasknutí od jeho okolí, ostatně dokáže velmi sdělně popsat. Přirovnává to k zábleskům. Obraz, který díky echolokaci dostanete, se prý podobá tomu, který vám nabídne opakované škrtání zapalovačem, který nechytne, ve tmavé místnosti. Kish díky echolokačním zábleskům získá 3D perspektivu, ale vnímá i texturu povrchu: každá zní jinak.
„Vjem oněch obrazů je pro zkušeného uživatele velmi bohatý. Můžete z něj získat pocit krásy, pocit ostrosti, cokoli,“ cituje jej agentura BBC. „A dokážete též rozlišit architektonické rysy. Jedno mlasknutí vám například ozřejmí, jestli má budova ornamenty, nebo je jednotvárná.“
Není to šarlatánství, věda to potvrdila, jak shrnul například magazín National Geographic. Pokusy, jichž se kromě dvou vidoucích lidí účastnil Kish se svým kolegou, který echolokaci též ovládá, vedly k nezpochybnitelnému závěru. S pomocí magnetické rezonance prokázaly, že se oběma slepým dobrovolníkům při zvucích aktivovaly v mozku nejen tradiční oblasti sloužící sluchu, ale též zóny, které jsou obvykle spojené se zrakem.
Oba slepí muži tak vyhradili zvukovým informacím i část svých mozků, která jinak zachází s vizuálními podněty. Ano, mozek se na výzvu slepoty dokáže adaptovat. A lze mu pomoci. Záleželo totiž na délce praxe a hloubce osvojení si echolokace. Kish, který ji praktikoval déle, zapojoval dotyčnou oblast více než jeho méně zkušený kolega-echolokátor.
Hardware máme všichni. Jen ho aktivovat
Tím to však nekončí. Kish, a vědci též, trvají na tom, že schopnost echolokace není x-manská, nadlidská dovednost vyhrazená super-lidem. Zvládne ji každý. Slepé děti se jí podle Kishe snaží zmocnit intuitivně, dupou, tleskají, aby dostaly zpětnou vazbu. K echolokaci se nedostanou, protože okolí, rodiče, učitelé, autority považují takové jednání za nepřístojné.
Je to škoda. Výzkumník Juan Antonio Martínez, který echolokaci zkoumal, totiž zdůrazňuje, že k ní není třeba žádných speciálních fyziologických dovedností. „Budete-li trénovat dvě hodiny denně několik týdnů, naučíte se poznat, máte-li před sebou překážku. Za další dva týdny rozeznáte strom od dlažby,“ uvedl Martínez pro server ScienceDaily. Kish rozpozná budovu na vzdálenost větší než 300 metrů, strom na necelých deset, lidskou postavu na dva metry.
Bolest je cenou za svoboduJeho učitelský přístup nejen při výuce techniky FlashSonar, ale i dalších, například socializačních dovedností, rozhodně nebere ohledy na slepé studenty. „Většinu života jsem o sobě neuvažoval jako o slepém. Ve skutečnosti jsem se považoval za chytřejšího, čilejšího, silnějšího a obecně schopnějšího než jiní chlapci mého věku,“ říká. Podobnému sebevědomí chce otevřít cestu i pro své žáky. Není to ale zadarmo. K jeho výuce echolokace a samostatnosti patří i nárazy a pády. Své žáky například bere i na sjezdy na horských kolech. „Máte přehlcený mozek. Máte pocit, že slyšíte každý keř, každý strom,“ přiblížil zážitek novináři jeden z Kishových instruktorů Brian Bushway. Sám Kish nezastírá, že má za sebou pár zranění. „Bolest je cenou za svobodu,“ říká. Známou se pak stala jeho věta: „Narazit do sloupu je prostě srážka, ale nikdy nedostat dovoleno vrazit do sloupu, to je pohroma.“ |
A s širokou využitelností echolokace Kish v rozhovoru pro CNN souhlasí: „Mozek je k tomu přinejmenším částečně naprogramován. Je pouze potřeba onen hardware probudit. Musí se aktivovat.“
A on to dokáže.
Slepec, který se odmítá přizpůsobit
Není ostatně prvním ani jediným slepcem, který echolokaci ovládá. Byl však prvním, kdo její užití lidmi dokázal uchopit, rozebrat na fragmenty, složit – a začít vyučovat. Poprvé se jí seriózně věnoval na univerzitě. Ve svých tezích připomněl, že o schopnosti slepých lidí vnímat předměty ještě před dotykem, pravděpodobně skrze vibrace kůže, psal již Denis Diderot, že však byla lidská echolokace poprvé nevratně prokázána až ve čtyřicátých letech dvacátého století.
Později, v roce 2000, založil neziskovou organizaci World Access for the Blind. Od té doby v ní se svými instruktory naučil techniku lidské echolokace, jíž s ohledem na záblesky, jimiž vnímá zvukové signály mozek, říká FlashSonar, stovky žáků. Děti se prý učí nejsnáze, ale zvládnou ji i dospělí.
Etablované slepecké organizace však nejsou nadšeny. V roce 2011 inventura jeho spolku říkala, že z 50 slepeckých škol, které kontaktoval, projevily o výuku zájem dvě. A z 1 300 agentur, které se slepými lidmi pracují, chtělo s Kishovou organizací mít něco do činění jen deset.
Na vině jsou konzervativní konvence a zajeté koleje. Slepcům patří hůl, žádné novoty. Už vůbec ne mlaskání. Samozřejmě, na vině je obava, že slepí lidé vydávající zvuky, byť jsou podle Kishe stěží postřehnutelné, by působili asociálně. Jako mentálně postižení. To ať jsou raději uvězněni v ponížené nesamostatnosti, ať jsou raději oběťmi odkázanými na soucit a pomoc druhých, než aby prozkoumávali svět po svém, s odvahou dávat o sobě vědět jinak než ostatní.
To proto Daniel Kish odpovídá, že problém pro něj není slepectví, ale předsudky a společenské konvence. Konvence, které udržují slepé lidi v pozici „podceňovaných, paternalisticky ochraňovaných, omezovaných, hlídaných, považovaných za slabé, zranitelné nebo jinak nezpůsobilé a neschopné“. Chyba je, že svět má za to, že slepé lidi „spasí“ vidoucí většina.
Daniel KishNarodil se v roce 1966. Vystudoval psychologii a speciální pedagogiku. Stal se prvním slepcem, který ve Spojených státech dostal certifikát specialisty pro orientaci a mobilitu. V roce 2000 založil vlastní neziskovou organizaci World Access for the Blind, jeho práce inspirovala vědecký zájem o lidskou echolokaci. Procestoval celý svět, v hloubi duše je však prý samotář, jemuž je nejlépe v divoké přírodě. |
„Jenže v historii bylo jen velmi málo marginalizovaných populací, které dosáhly svobody tím, že jim ji udělila slušnost jiných,“ namítá v rozhovoru pro The New Standard Kish. „Svobodu a volnost si bylo obecně nutné vydobýt, často vybojovat za vysokou cenu.“ A to mají podle něj udělat i lidé, kteří nemohou vidět. A co pro ně mohou udělat ti ostatní? „Zapomenout na vše, co si kdy mysleli, že o slepectví vědí,“ odpovídá Kish.
To proto o něm mnozí říkají, že je „výjimečný“, to když chtějí dát najevo nesouhlasný odstup, ale zůstat slušní. Nebo že je „ničitelem mostů“, případně „osinou v zadku“, když se rozhodnou nezdráhat se.
A to proto Daniel Kish na rozdíl od jiných lidí bez zraku jezdí na kole, leze po horách a kempuje. A to proto naučil samostatnému životu stovky dalších. Mimochodem, jeho neziskovka prý žádného zájemce o studium neodmítá kvůli nedostatku peněz.
