Nedostali ho Kiowové náčelníka Tanguy někde na prérii, zabil ho infarkt na Lexington Avenue v New Yorku. Přímo v srdci velkoměsta vydechl muž, který byl sice v Americe zapomenutým hercem, ale v Evropě ho zná v podstatě každý. Dnešní padesátníci si vzpomenou, jak v tehdejším Československu sháněli jeho filmové fotografie. V Německu o něm dodnes vycházejí knihy, ty starší jsou rozebrané a existují čilé fanouškovské stránky.
Ale kvůli tomu, aby se stal v Evropě Old Shatterhandem a hrdinou celých dětských generací, se musel nejdřív rozejít s rodinou. Vydědili ho, když jim oznámil, že se rozhodl být hercem. V této rodině nebylo něco takového jen tak.
Barkerovi byli totiž smetánka a stará americká aristokracie, jejíž jméno něco znamenalo. Jejich předek Roger Williams kdysi dávno, když kolonisté teprve osahávali úzký pás pobřeží, založil Rhode Island. Sir William Henry Crichlow, další předek, byl guvernérem ostrova Barbados. A tak to pokračovalo generaci za generací: peníze, postavení, vliv, úspěchy a prestiž. Život nahoře.
Budoucí Old Shatterhand se narodil, jak se v Americe říká, se stříbrnou lžičkou v puse. Bylo to v roce 1919 a na snímku z doby, kdy mu mohlo být tak dvanáct, vypadá Alexander Crichlow Barker junior hodně dobře: načesaný blonďáček v saku, v očích klid a sebevědomí, ale ne nadutost.
Život měl jasně nalajnovaný. Sport a internátní střední škola, přípravka a univerzita, samozřejmě jedna z těch nejprestižnějších, potom dělat něco pořádného, aby dál poponesl štafetu s rodinným jménem.
Po vytyčené dráze vyrazil opravdu svědomitě. Studium mu šlo samo, byl pohledný, vysoký a k tomu vynikající sportovec, což se v Americe vždy počítalo. Hrál americký fotbal a tenis, dělal atletiku, šermoval a plaval. Od minuty by mohl být dalším hrdinou románu Poslední kabriolet. Protože otec podnikal ve stavebnictví, začal Lex Barker studoval na univerzitě v Princetonu stavařinu. Ale zřejmě už přemýšlel o tom, jak zběhne.
Divadlo mu připadalo mnohem zajímavější.
Radši se nechal vydědit
Říká se, že hraní ho chytlo už jako pětiletého chlapce, když v Paříži viděl slavný velkofilm té doby Ben Hur. Ale to jsou jen takové ty legendy, které poletují kolem životopisů známých lidí. Když se budeme držet faktů, zjistíme, že Lex Barker hrál divadlo už doma ještě před univerzitou. Dodnes existuje několik programů, kde je jeho jméno.
Tehdy to byla jen zábava, ale brzy přerostla v rodinné drama. Filmování chtivý mladík doma radostně oznámil, že rozkopl dveře do Hollywoodu: společnost 20th Century Fox s ním byla ochotná uzavřít smlouvu. Ale Barker senior mu je zase zabouchl. Protože syn nebyl ještě zletilý, jednoduše za něj smlouvu odmítl podepsat. To však bylo jen malé zahřmění před bouří.
Ta vypukla, když Lex přerušil studia na Princetonu, aby se vrhl na hraní. Otec mu dal ultimátum, a když ho syn neposlechl, vydědil ho. Toto rozhodnutí mělo hodnotu několika milionů dolarů, které Lex už nikdy neviděl.
Živil se, jak to šlo. Byl kulisákem i osvětlovačem. Dálkově dostudoval, byť už na nijak prestižní škole, a dal se naverbovat k armádě. To se psal rok 1941.
Přišel Pearl Harbor a všechno bylo jinak. Mladý poručík Barker se vylodil v severní Africe a potom i na Sicílii. Tam byl těžce zraněn na hlavě. Následovala operace a od té doby život se stříbrnou destičkou místo části lebky a s těžkými migrénami, které na něj pravidelně útočily.
Když se vrátil k jednotce, smůla pokračovala: střepina ho zasáhla do nohy a válka pro něj skončila. Stal se v ní raritou. Povýšili ho totiž na majora a zjistili, že je nejmladším majorem v pozemních silách.
První Tarzan, který uměl pralesní řev
Když Lex Barker svlékl uniformu, zamířil do Hollywoodu, kde opravdu hrál. Ale jen samé štěky. Až v roce 1949 se na něj usmálo štěstí. Stal se Tarzanem, což bývala v Americe velká role. Ovšem ne pro herce, spíše pro svalovce. I teď to bylo podobné: slavný plavec a legenda Johnny Weissmüller už měl života v bederní roušce plné zuby, taky trochu přibral a rovněž si myslel, že mu Tarzan brání v přílivu podnětnějších rolí. Tak to zabalil a producenti si vzpomněli na vysokého a svalnatého Barkera. Měli šťastnou ruku, protože nový Tarzan vypadal aristokraticky (a Tarzan byl přece ze šlechtické rodiny) a kromě toho uměl tak hezky zařvat, že ho nemuseli dabovat jako všechny Tarzany před ním.
Lex BarkerNarodil se v roce 1919. O třicet let později se stal desátým filmovým Tarzanem v pořadí, ztvárnil ho v celkem pěti filmech. Nejvíce se však evropské veřejnosti zapsal do povědomí třinácti snímky podle románů Karla Maye. Old Shatterhanda hrál ve filmech Poklad na Stříbrném jezeře, Vinnetou, Old Shatterhand, Vinnetou - Rudý gentleman, Vinnetou - poslední výstřel, Vinnetou a míšenka Apanači a Vinnetou a Old Shatterhand v údolí smrti. Na filmovém plátně oživil i postavy jako byl Kara Ben Nemsí a doktor Sternau. Zemřel v květnu roku 1973. |
Barker to vydržel čtyři roky a pak to taky zabalil. I on měl strach, že bude příliš zaškatulkován a na jinou roli už nebude mít nárok.
A měl pravdu. Moc si neškrtl. A to přesto, že byl v té době ženatý s jednou z velkých hollywoodských Lanou Turnerovou. Bylo to už jeho třetí manželství a opět ztroskotalo. Údajně ochladlo poté, co Turnerová potratila. Herecký i osobní problém se spojily, Barker propadal depresím, které se snažil utopit v lahvi. A tenhle přítel ve skle mu zůstal až do konce života.
Po čtyřech letech, kdy jen tak plandal v čase, udělal to, co v té době američtí herci bez angažmá dělali. Zamířil do Evropy. Točil v Itálii, kde ve Felliniho Sladkém životě odehrál svou životní roli.
A pak to přišlo.
Německý western? Co to je?
Na jednom večírku v Římě potkal německého producenta Artura Braunera, který mu řekl, aby šel točit do Německa. A Barker šel. Po dvou krimifilmech, bylo to v roce 1962, ho oslovil producent Horst Wendlandt s nabídkou, která asi Barkera nejdřív šokovala: Němec chtěl natočit v Jugoslávii jakýsi western a hlavního indiána tam bude hrát Francouz. Američanovi to muselo znít jako dada.
Vinettou a Old Shatterhand, filmoví přátelé na život a na smrt, jedno tělo, jedna duše. Ve skutečném životě se ale Pierrovi Bricemu zdálo, že Lex Barker pije víc, než by měl.
Lex Barker, úplný prototyp šviháka.
A tak váhal. Nakonec ho přemluvila jeho další žena, švýcarská studentka herectví Irene Labhartová.
A tím máme Old Shatterhanda, jak ho známe.
Prvním filmem byl Poklad na Stříbrném jezeře. Měl obrovský úspěch a dodnes je v Německu filmem s historicky nejvyšší návštěvností, netrumfly ho ani pozdější americké trháky typu Titaniku.
Barker točil film za filmem, za každý bral čtvrt milionu marek. Pořídil si vilu ve Španělsku, jachtu. V roce 1966 byl v Německu vyhlášen nejpopulárnějším zahraničním hercem.
Ale v osobním životě to tak skvělé nebylo. Žena, která ho přesvědčila, aby kývl na německou indiánku, zemřela ještě během natáčení na leukémii. "Jednou jsme ráno leželi v posteli, zazvonil telefon a já jsem se zeptal, jestli to vezme. Když nereagovala, obrátil jsem se a zjistil, že je mrtvá," popsal tu chvíli jednou Barker.
Zato alkohol s ním vydržel pořád. Pierre Brice o něm po letech řekl, že přes den, když točili, byl příkladný a sklenky se ani nedotkl, zato večer si to vynahrazoval. "Zřejmě pil hodně a vůbec měl špatnou životosprávu."
Další jeho slabinou byly ženy. Charismatický a vzdělaný Barker, který uměl kromě angličtiny francouzsky, německy a italsky a například i výborně zpíval, bez nich nemohl být. Jeho předchozí manželství rozbily nevěry (někdy oboustranné) a on sám říkal: "Být sám, to je jako být mrtvý."
Když natočil poslední mayovku, vrátil se do Ameriky, aby to ještě zkusil v Hollywoodu, ale už na něj zbylo jen pár rolí v televizi.
Byl již popáté ženatý, jeho manželkou byla bývalá španělská Miss Maria del Carmen Cervera. Byla krásná a krásně z něj sála peníze.
Barker zatím zabíjel čas malováním a tenisovými exhibicemi, za něž bral honoráře. A našel si šestou ženu, kterou si chtěl vzít.
Ale už to nestihl. Když šel jednou k ní domů, zradilo ho přímo na ulici srdce. Věděl, že je nemocné, možná za to mohl i jeho osobní život, cigarety a alkohol, ale nebral to vážně.
Identifikovali ho až podle adresy, kterou měl vyrytou na hodinkách. Ale jeho jméno jim stejně nic neřeklo.
Nikdo nevěděl, že na chodníku leží Old Shatterhand.
