Francisko Brunus de San Severino rozhodně zastáncem tortury nebyl. Ve své juristické praxi totiž opakovaně narážel na to, že přiznání vynucená mučením nemají pražádnou výpovědní hodnotu. Obžalovaným často stačilo jen předvést ve sklepení soudního dvora nejrůznější skřipce, kleště na trhání masa a podobné středověké pomocníky – a už se sami doznávali k činům, které ani při velmi dobré vůli spáchat nemohli.
Nepřetržité lechtání vyvolávalo extrémní fyziologické reakce. Nejednou vyústilo ve ztrátu vědomí mučeného.
