Žila krátce a bouřlivě, její příběh je prošpikován sexuálními románky, milostnými dramaty, vzrušujícími dobrodružstvími i útěky a je potřísněn krví poražených duelistů. Sapfó, která se dopouštěla bisexuálních "zločinů proti přirozenosti", kráska v mužských šatech, které se však nikdy nerozpakovala svléknout, zachtělo-li se jí. Brilantní a drzá šermířka, která okázale ignorovala normy dvora krále Slunce, a skvostná operní zpěvačka.
Šermířka nahoře bez
Leccos bylo v jejím životě předurčeno už netradiční výchovou, kterou své dcerce Julii dopřával Gaston D'Aubigny. Její otec patřil k deseti tisícům profesionálních šermířů, kteří působili mezi pařížskou Latinskou čtvrtí a Faubourg St. Germain, hráli v kostky, pili a cvičili se, a v rukavičkách neopečovával ani malou dcerku. Soudil, že dívkám by se mělo dostat téže výchovy jako chlapcům, učil ji číst a psát, tančit, jezdit na koni, ale především šermu a sebeobraně. A naučil ji to výtečně.
V šestnácti letech, psal se rok 1686, ovládala kord se smrtící virtuozitou. A ač povětšinou v mužských šatech, chlubila se též oslnivou krásou: záplava světlehnědých vlasů, modré oči, vysoká, vznešeně vzpřímená postava.
Není divu, že padla do oka zaměstnavateli svého otce, armaňackému hraběti. Ve čtrnácti se stala jeho milenkou, uvedl ji ke dvoru a zařídil jí sňatek s panem jménem Maupin, jehož rolí bylo vlastně pouze poskytnout jí titul, jméno La Maupin, nějaké peníze a manželství jako krytí jejích avantýr s hrabětem (a poté mnoha dalších, které měly následovat). Když se její vztah s hrabětem rozpadl a když musel pan Maupin z pracovních důvodů Paříž opustit, Julie si ani na vteřinu nepřipustila, že by odjela s ním.
Nakonec však z metropole zmizet musí, její nový druh, šermířský mistr Séranne totiž v duelu zabije protivníka a pár je nucen, s pařížskou policií v zádech, zmizet do Marseille. Tam se živí šermířskými exhibicemi, La Maupin je uvádí písněmi, poté vyzve k souboji muže z publika. Nikdy neprohraje, při jejích zuřivých, ale přesných výpadech přihlížející často nevěří, že je ženou. "Posuďte sami!" roztrhne si jednou na důkaz halenu, aby odhalila ňadra. Legenda je na světě.
Z lásky k tobě zapálím klášter
A sílí. Její zpěv učaroval řediteli marseillské hudební akademie a světoznámému odborníkovi Pierrovi Gaultierovi. Otevřel jí cestu do hudebního světa a její první role jí vynesla komplimenty kritiků i posluchačů.
To už dala šermíři Sérannovi vale. Propadla lásce k dívce z urozené marseillské rodiny a nemínila se jí vzdát, ani když před ní její milenku vystrašení rodiče ukryli do kláštera v Avignonu. Je to příběh jako z literatury: La Maupin odkládá mužský oděv a nechává se též přijmout do kláštera. Tam ze země vykope tělo nedávno zemřelé jeptišky, uloží ho do lože své zaskočené milenky, celu zapálí, aby záměnu zamaskovala, a milou z kláštera unese. Na útěku údajně zabije jednoho státního úředníka, dva jeho kolegy zraní.
Tenhle zběsilý život však není pro každého, její láska se nakonec vrací k rodičům (podle jiné verze ji ovšem Julie bezohledně opustila, když od ní dostala, co chtěla) a La Maupin má jít na hranici. Za únos, zneuctění mrtvoly a žhářství dostala trest smrti.
Podaří se jí však státním orgánům zmizet před nosem. Tentokrát se vydává do Provence.
Z náruče do náruče, od duelu k duelu
Tam si nachází cestu do náruče zpěváka Gabriela-Vincenta Thévenarda, ale když se s ním vrátí do Paříže, okouzlí opět armaňackého hraběte. Je to součástí jejího plánu, potřebuje od něj totiž, aby skrze své styky na královském dvoru vymohl zrušení jejího trestu.
Povede se to a nekonečné plejádě prestižních rolí na nejlepších pařížských scénách, flirtům a pletkám s komornými, herečkami, herci, šlechtičnami i šlechtici ani krvavým duelům nestojí nic v cestě. V roce 1690 debutuje jako Pallas Athena, o měsíc později hraje sidonského prince Kadma nebo hlavní postavu v opeře Dido a Aeneas.
Do pařížské společnosti vtrhne jako bouře. Nebere ohledy, je poživačná. Zpěváček Thévenard je zapomenut, před její šatnou čekají zástupy rozechvěných, ba třesoucích se šlechticů, ale nepřehlíží ani herecký ansámbl. Její milenkou se stává hvězda pařížské opery Marie Le Rochois, na dveře pokoje sličné Fanchon Moreau však klepe neúspěšně: odmítnutí ji sráží na kolena a pokouší se o sebevraždu.
Jinak však vítězí, a to i v mnoha soubojích, které hlavně kvůli svým záletům s radostí podstupuje. Na její umění podle jejího životopisce doplatí například tenor Dumeni, opilec bez vychování, který obtěžuje ji i její kolegyně. Když se s ní na ulici odmítne utkat, zpěvačka v mužských šatech odkládá kord a spráská ho klackem. A když si opuchlý herec druhý den v šatně silácky vymýšlí, že podlehl přesile tří hromotluků, ukáže všem tabatěrku a hodinky, které mu na důkaz svého nočního vítězství vzala.
Někdy se jí podařilo vzít si od muže obojí, jak vítězství v duelu, tak jeho vášeň. Mezi třemi šermíři, nad nimiž zvítězila jedné černé noci před pařížskou hospodou, byl i hrabě z Luynes, toho dokonce kordem propíchla. Když se šla druhého dne ujistit, jak mu je, uspěla podruhé: svedla ho a strávila s ním několik týdnů.
Kompletně překračovala všechny hranice, které mužům a ženám společnost předepisovala. Na maškarní ples se do královského paláce vydala v mužských šatech, vyhlédla si krásnou mladou markýzu, tančila s ní, okouzlila ji, flirtovala s ní – a nakonec se jí na veřejnosti nezdráhala bezostyšně vtisknout hluboký, francouzský polibek. Na královském plese! To ovšem nebylo vše, když jí přišli dát najevo své pohoršení tři šlechtici, vyzvala je k duelu a přímo v královské zahradě je na hlavu porazila, aby se do sálu vrátila sama. Ludvík XIV., známý jako král Slunce, byl opovážlivostí, s níž herečka porušila jeho zákaz soubojů přímo před jeho nosem, pohoršen. "Ta mrcha La Maupin," odtušil prý. Nakonec se rozhodl věc přejít: zákaz se formálně vztahuje jen na muže, ne na ženy, vysvětlil.
La Maupin se přesto odjela ukrýt do Bruselu, až se situace utiší. V ústraní však žít nedokázala ani tam, zpívala v tamním operním domě a po více než rok byla milenkou bavorského vévody a kurfiřta Maxmiliána II. Emanuela.
Po krátkém pobytu ve Španělsku se vrátila roku 1698 do Paříže a opět na prkna Pařížské opery. Vystupovala v představeních Pascala Collasse či Andrého Campry a na pódiu se setkala se svou někdejší láskou Thévenardem (počátky opětovného setkání samozřejmě nebyly harmonické). Kruh se vlastně uzavřel tak nějak obecně, když se hrabě z Luynes, který prý byl její životní láskou, oženil s někdejší milenkou Maxmiliána II. Emanuela, který jí dal nakonec v Bruselu košem.
V roce 1703 se údajně zamilovala do markýzy de Florensac, podle mnohých nejkrásnější ženy tehdejší Francie, a žila s ní v harmonii, v odloučení od společnosti, až do markýziny smrti v roce 1705. Podle jiných zdrojů do jejího života znovu vkročil její manžel, onen nevýznamný pan Maupin, i ten s ní měl v poklidu strávit poslední roky svého života. Jako by její vnitřní oheň vyhoříval.
Naposledy na jevišti zazářila v roce 1705. Poté někdejší žena-vichřice vstoupila z vlastní vůle do kláštera. Zemřela v roce 1707, bylo jí teprve sedmatřicet let. Její tělo prý bylo vyhozeno na smetiště.
Nemorální kurtizána, infantilní ztělesnění vášně, která nezná city, žena tak silná, jak cynická společnost stála proti ní – spisovatelé ji vidí skrze mnohé brýle. Její osobnost, jakkoli jsou fakta o jejím životě sporná, přitahuje pozornost. Byla předmětem klepů ještě za svého života a mnoha literárních děl po své smrti. Nejznámější je román Mademoiselle de Maupin spisovatele Théophila Gautiera z roku 1835.
