Tu soutěž jste si koupil kvůli reklamě? Nebo jako seznamku?
Ani jedno. Miss jsme si nekupovali do portfolia jako něco ze showbyznysu. Je to doplňková věc, kterou v této době ještě finančně dotujeme. Ale věřím, že jednou bude vydělávat a ty peníze půjdou na charitativní projekty pro děti. Vlastně se pro nás ani moc nezmění, už předtím jsme na děti ročně přispívali několik milionů korun.
přečtěte si On-line rozhovor s novou Miss České republiky Anetou Vignerovou
Říkal jste, že dívky nebudete vodit po stavbách. Ale nějaké propojení vašeho byznysu se soutěží asi plánujete, ne?
Už v minulém roce jsme byli jedním z hlavních partnerů Miss ČR. Tři děvčata od nás dostávají byt na rok do užívání. Vyzkoušeli jsme si spolupráci, miss se při Dni otevřených dveří věnovala našim klientům a bylo to příjemné zpestření. Dámy, které uspějí v této soutěži, jsou nejen krásné, ale většinou umějí anglicky. Pomáhají nám i městu Praha v rámci mezinárodních veletrhů, třeba v Cannes, Mnichově. Teď budeme s nimi pořádat developerský veletrh v Praze.
Koukal jste jako teenager na soutěže krásy?
Občas, ale nikdy jsem nebyl jejich zapálený fanda.
Od loňského roku sedíte v porotě. Jaké ženy se vám líbí?
Nemám vyhraněný typ. Není až tak důležité, jestli je dáma souměrná a krásná. Musí z ní něco vyzařovat.
Je to případ Taťány Kuchařové, prezidentky Miss ČR?
Ano, to je pro mě elegantní dáma.
Když před vámi stojí dívky na molu, na co se nejdřív kouknete?
To jste mě zaskočil... Vnímám je jako celek, ale jako první sleduju asi výraz obličeje.
Přemýšlíte o ní jako o své možné partnerce? Mezi miss není výjimkou, že si najdou úspěšného a bohatého muže. A o vás se píše jako o skvělé partii.
Tomu se směju. Se mnou by žádné terno nebylo.
Neříkejte.
Nejsem žádná hvězda ani celebrita.
Ale zase máte majetek několik miliard korun. Copak vám dívky nepíšou s nabídkou zajít na večeři?
Občas, ale beru to jako legraci. Nereaguju na to.
Před hokejovou šatnou dost často postávají dívky, které se snaží dostat do přízně hráčů. Můžete zažít něco podobného při Miss.
Jsem konzervativní člověk z byznysu, takže takové věci bych ani nepřipustil. Navíc mám přítelkyni, není co řešit.
Takže už neplatí vaše věta, že nejste rodinný typ?
Zatím neplánuju založit rodinu. Mám hodně aktivit, rád cestuju. Nemohl bych být zodpovědný rodič. Polovinu z roku trávím na cestách pracovních nebo soukromých. Buď pracuju v kanceláři a těším se, až odjedu, nebo jsem na cestách, mám sešit popsaný nápady a stýská se mi po práci. Tenhle dvojí život mi vyhovuje.
Přítelkyně je také z byznysu?
Také podniká, ale v jiném oboru. Občas se doma i míjíme.
Cestujete aspoň spolu?
Určitě. Některé mé cesty jsou ale dost extrémní. Do Himálaje ani na Dakar ji nevezmu. Expedice absolvuju sám nebo s přáteli.
Porsche je jen auto, žádný mazlíček
Premiéra na Dakaru vás čeká na přelomu roku. Budete řídit terénní vůz. Jak jste trénoval?
Začal jsem na začátku roku. Jel jsem šest závodů. Největší byl od stejného pořadatele jako Dakar, takzvaný Silk way z Ruska přes Kazachstán do Turkmenistánu. Čtyři a půl tisíce kilometrů pouští, terén byl podobný jako na Dakaru. Sedmdesát kilometrů před cílem jsme utrhli kolo, nedojeli jsme.
Byl jste naštvaný?
Bylo mi to líto, ale bral jsem to jako trénink. Takový je sport.
Umíte prohrávat?
Nestává se mi to často, ale tohle je důkaz, že to zvládnu. Ani jsem se moc nerozčiloval.
Překvapilo vás tam něco?
Znám pouště i hory. Džípy jezdím dlouho. Ale do závodního auta jsem si sedl teprve nedávno. Bylo to těžší, než jsem čekal. Rychlostní etapy byly delší než na Dakaru i 600 kilometrů. Jedete různými terény, na jednom místě i dvoustovkou po polní cestě a najednou se plazíte dvacítkou, jste rád, že se v písku vůbec hýbete. Celou tu dobu musíte být soustředěný. Máte odpovědnost za spolujezdce, ten zas naviguje. Občas jedete planinami čistě podle azimutu. Když uděláte chybu, těžko se napravuje.
Ztratili jste se tam?
Všichni se tam ztratili. Pak je potřeba najít orientační bod. Jinak můžete nabrat hodiny nebo být diskvalifikován. Někdy jsme dorazili až nad ránem, dali jsme si jedno pivo a byli jsme mrtví. Soustředění je obrovský tlak na psychiku.
Dokážete být v těch vypjatých situacích v klidu?
Ano, i když v práci mám pověst, že jsem trochu impulzivnější.
Křičíte?
Dřív. Teď musí být, abych křičel. To musím být svědkem nějaké bezmezné hlouposti či podrazu. Máloco mě rozčilí.
Co dopravní zácpy?
To beru jako realitu. Spíš si říkám, že jsem měl jet taxíkem a udělal bych víc práce.
Jak se jezdí s porsche po Praze? Pod kapotou tolik koní a ve špičce popojíždíte.
Přes den špatně. (usmívá se) Má tvrdou spojku, popojížděním si člověk zadělává na křečové žíly. Mimo Prahu je to radost, hra. Mám ho čtvrtý rok a jsem spokojený.
Myjete si ho někdy sám?
Buď to nemyju vůbec, nebo to dám do myčky. Nemazlím se s ním. Je to pro mě věc. Sice hezká, ale věc. Líbí se mi design porsche, ale auta moc neprožívám.
Půjčil jste ho někomu?
Jasně. Ve firmě to sice není běžné půjčovací auto, ale pokud by se chtěl projet někdo z managementu nebo přátel, není problém. Nedávno jsem ho půjčil asistentce a ze strany mi ho trošku lízla. Nesla to hůř než já. Říkal jsem jí: "Proboha tak se ten blatník opraví, vždyť je to jedno."
Na severním pólu jsem si na šéfa nehrál
Pojďme zpátky k vašemu cestování. Co vám o sobě řekla výprava na severní pól?
Že tam už nikdy nepojedu. Jsem rád, že jsem tam byl. Odmala to byl můj sen. Chtěl jsem si vyzkoušet ty hlášky z Cimrmana přímo na místě: "Teď jdu na sever a teď na jih." Jel jsem tam se dvěma nejbližšími lidmi z firmy. Známe se od roku 1995. Pořádám každý rok teambuildingovou akci. Někdy je jednodušší - třeba poznávací zájezd do Dubaje. Někdy jsou cesty náročnější - Indie, Nepál, Tibet. Jeli jsme vlakem, džípy po Himálaji, spali v klášterech, byli jsme v základním táboře Mount Everestu. To partu utuží.
Co bylo na severním pólu nejvypjatější?
Nezapomenu na zimu. V průměru minus 45 stupňů, ale když fouká vítr, působení zimy se zvyšuje na minus 56. Dýcháte přes neoprenovou masku, na ní máte kuklu a čepici. Když si ji na chvíli sundáte, abyste se napil, maska vám zmrzne. Když sundáte čepici, je vmžiku jako kámen. Termosku musíte vypít do určité doby, jinak vám i v ní voda zmrzne. Vzali jsme tam velmi silný alkohol. Baccardi skoro zmrzlo a vytékalo jako olej. Vše tam funguje jinak. Musíte se zaměřit na to, jak uchovat teplo, zvážit každý pohyb. Rozehřát sníh, získat vodu, napít se, nějak se najíst a vyspat.
Dokázal jste si, že přežijete i v těchto podmínkách?
Uvědomil jsem si, jak jsme zhýčkaní. Měli jsme vše zařízené. Šli jsme od polární základny Barneo, která je 150 kilometrů od pólu. Zpátky nás vyzvedla helikoptéra. Nedovedu si představit, jak to dělali polárníci před sto lety. To byl skutečně extrém, u nás to byla náročnější turistika. Ani to nevnímám jako dobyvatelskou akci. Snažil jsem se natáčet, zmodraly mi konečky prstů. Trošku to bolelo. Říkal jsem si, snad zachráním nehty. Ale dopadlo to dobře. (dívá se na prsty) Rusové mi poradili máčet prsty ve vlažném čaji. Tkáně se naštěstí daly dohromady.
Nejsilnější zážitek?
To praskání ledu pod botami. Vnímáte, jak kry do sebe narážejí, rozestupují se, tvoří se ledové řeky. Už ta vědecká polární základna je zážitek, Rusové ji stavějí na kře. Pošlou antonova, z něj vyhodí na padáku buldozer, vyskáčou parašutisti, shrnou sníh a vytvoří přistávací plochu pro menšího antonova. Ten tam naváží věci k výstavbě kempu. Stojí tam asi měsíc a půl, pak to kvůli oteplení musí sbalit a odletět. Každý rok znovu. Přistát na té kře je frajeřina.
Zažil jste tam ponorku?
Ponorka samozřejmě pracuje. Vycházeli jsme dobře, i v těch nejblbějších situacích jsme se dokázali zasmát. Ale v některých místech jsme přecházeli kry a bylo třeba pospíchat. To jsme na sebe byli i nepříjemní. Všude je jen led. Na fotkách to vypadá milosrdně. Byl tam polární den, skoro pořád svítilo slunce i o půlnoci. Vypadá to jako krásné slunečné hory. Ale je to drsné.
Byl jste šéf i tam?
Měli jsme tam průvodce ze Špicberk, kde jsme předtím trénovali. I na pólu nám pomáhal hlavně s orientací. Tam jsem si určitě nehrál na šéfa. Přecházíte místa, kde led zamrzl jen třeba na dva tři centimetry. On přesně ví, kde je ta hranice a kam už nejít.
Bál jste se?
Jednou jsem tam vlítnul až po kolena a náš průvodce po prsa, takže jsem se bál hodně.
Co jste dělal?
Co nejrychleji se musí postavit stan, zahřát ho, dostat se z mokrých věcí, protože okamžitě tvrdnou. Bolelo to, štípalo, byl jsem v šoku. Když tam člověk spadne celý, v řadě případů přiletí helikoptéra a expedice končí. My jsme to naštěstí rozchodili. Ale riziko omrzlin je velké. Není jediné. Na několika místech musel mít průvodce připravenou zbraň kvůli ledním medvědům. Na Špicberkách musíte mít navíc signální rakety. Nedávno tam lední medvěd zabil člověka přímo na hlavní cestě v hlavním městě. My jsme medvěda viděli naštěstí hodně zdálky.
Riskujete v životě rád?
Neřekl bych. Těžší cesty bývají zajímavější, ale v byznysu jsem možná až extrémně konzervativní. Nikdy jsme při nákupu pozemku nešli do rizika, přišli jsme kvůli tomu o řadu velkých obchodů. Míra jistoty pro mě byla cennější než zisk. Rád v klidu spím.
V paneláku bych bydlet nemohl
Začal jste podnikat ve třiadvaceti. Ani tehdy to nebylo riziko?
V té době byly příležitosti. Trh teprve vznikal, měl jsem elán a štěstí. Dnes už bych neměl sílu něco takového rozjet. Začínal jsem bez peněz i úvěru. Deset let jsme si žádný nevzali. Šlo to pomalu.
Jak dlouho jste musel dělat čtrnáct hodin denně?
Možná pět let. Věnoval jsem tomu víkendy.
Řekl jste si, vydělám, ale nemám ani čas peníze utratit?
O tom jsem nepřemýšlel. Za 15 let jsem vše investoval do růstu. Nechci samozřejmě tvrdit, že nemám peníze, ale netopím se v milionech. Nemám letadlo ani flotilu aut.
Pořád si dáváte jen manažerský plat, nikoli procenta ze zisku?
Ano. Myslím, že to je tak správně. Nestojí za námi žádná silná banka. A přitom chceme růst, proto investuju. Potřebujeme mít peníze na nákup rezidenčních lokalit nebo fabrik. Za 300 milionů jsme nedávno kupovali pozemek Olšanská. Když jsem prodal 10 procent firmy, ta miliarda nás zajistila. Velmi se hodila.
Kolik utratíte za měsíc na režii?
Moc neutrácím, jen za cesty. Výprava na pól stála zhruba dva miliony korun. Další výdaje? Bydlení, jídlo, provoz auta. Nepočítal jsem to.
Padesát či sto tisíc korun bez cest?
Neumím to říct. Když jsem v restauraci a je tam příjemně, nedělá mi problémy za dobré jídlo a víno utratit tisíce korun. Někdy jdu z práce a koupím si čínu do krabičky za sto korun. Žiju relativně normálně. Nemám rád okázalost, předvádění se. Člověk pak ztrácí kontakt s lidmi a přátele.
Pořád bydlíte v podnájmu? Ve vilovém domě u Vyšehradu?
Ano, je to tři minuty od práce, vyhovuje mi to. Kdyby v té budově, v níž máme kanceláře, byly nahoře byty, klidně bych se přestěhoval tam. Nerad ztrácím čas popojížděním.
Proč nebydlíte v bytě nebo domě Central Groupu? Neuspokojuje vás vaše kvalita?
V tom to není, v domě Central Group bydlí rodiče a nestěžují si. Já si vybral jinak, protože tak blízko práce nic nemáme. Bytový dům, kde bydlím, je tak malý projekt, že by do toho Central Group nešel. To může postavit malá developerská firma. Pro nás to není efektivní. Tam mi to vyhovuje.
Postavíte si vlastní dům?
Nemám na to čas ani sílu. Ani potřebu. Co bych dělal s velkým prostorem? Nemám rodinu, jsem pořád pryč. Cítím se takhle nezávislejší než s domem. Pokud ho jednou budu mít, navrhnu si ho sám. Chtěl bych unikátní stavbu, ale nemusí to být velký luxus.
Bydlel byste v paneláku?
Vyrostl jsem v něm, na severu Prahy. K panelákům mám velkou averzi. Panelová sídliště budou velký průšvih. Je tady 1,2 milionu panelových bytů, žije v nich třetina populace. Bylo to stavěné v 70. a 80. letech s životností 30-40 let. Sice se vyměnila okna, natřely fasády, udělaly stoupačky, ale ta konstrukce je za hranicí životnosti. Podle odhadů by stálo 450 miliard, aby se prodloužila o dalších dvacet let. Politici se tím budou zabývat, až nějaký barák spadne. Panelové byty byly jen o něco levnější než nové byty. Jako by lidé nevnímali, že jejich život končí. Teď budou ty rozdíly mnohem vyšší.
To se vám hodí, ne?
Nikoho nenutím, ale těch bytů je třeba se zbavit. Z těch sídlišť se na západě stala ghetta nebo místa pro přistěhovalce a nejnižší sociální skupiny. Tady je hodně promíchaná sociální struktura sídlišť a není to ještě tak stigmatizující bydlet v paneláku. Ale brzy se to podle mě změní.
Co vám v paneláku vadilo?
Byl tam permanentně slyšet kravál od sousedů, pořád někde táhlo. Úroveň vnitřních prostor, dispozice, s nimiž se nedalo nic dělat: malá koupelna, kuchyň. Není tam parkování. I ten podivný systém přidělování bytů mi vadí. Někdo měl štěstí, někdo ne. Je tam spousta lidí, kteří si toho bytu neváží, kašlou na to. Dolní partaje třeba těžko chápou, že se musí opravit střecha.
Ovlivnila krize chod vaší firmy?
Do větších projektů se teď neženeme, vyčkáváme. Loni jsme měli zisk 808 milionů korun. Ale to jsou projekty realizované ještě před krizí. Pokles cen byl deset patnáct procent. Myslím, že dál klesat nebudou. Bylo to nepříjemné - osm let křivky letěly nahoru, teď to spadne. Ale krize nám pomůže. Hodně lidí si uvědomí, že developerem nemůže být každý. Trh se vyčistí a my bychom mohli zvýšit podíl na trhu. Do tří let na třetinu.
Máte miliardový majetek. Nikdy vás nenapadlo hodit nohy na stůl?
Plním si sny - mám to v práci volnější než dřív, můžu víc cestovat. Jsem spokojený. Neumím si představit, co bych dělal, kdybych nepracoval. Pro mě je to hnací motor. To musí být hrozné se probudit a říkat si: "Co budu dělat?"
Podnikatel Šmidberský prodal autodopravu, investuje do hokeje. Neláká vás taková změna?
Nevím, co bych dělal jiného. Mám sice vystudovaná práva, ale to mě nebavilo. Stavařina je tvůrčí práce. Přijdete k rozvalině nebo polorozpadlé fabrice a představujete si, co tam vyroste, vymýšlíte s architekty, jak to zhmotnit. Pak tam přijdete za pár let, kytky jsou za okny, jezdí tam maminky s kočárky. To je odměna. Ta práce je za člověkem hned vidět.
Prosí přátelé nebo spíš známí, abyste jim půjčil?
Třikrát nebo čtyřikrát jsem pomohl blízkému člověku, který se dostal do vážných problémů. Ale nikdo toho nezneužívá. Většinu mých přátel by ani nenapadlo žádat mě o peníze. Přátele mám z práce a hlavně z cest. Ale i z gymplu. Brzy budeme mít dvacet let výročí.
Chodíte na školní srazy?
Rád. Zajdeme do hospody, pak do baru. Spolužáci si ze mě dělali kvůli Miss legraci. Smáli se, že už teď dělám všechno. Většinou to je milé povídání, ukazují mi fotky dětí a vyprávějí.
A vy ukazujete fotky z cest?
Ne, poslouchám je. A tak to ještě nějakou dobu vydrží.
|
