Válejí se v posteli, civí do mobilu. Krysí lidé odmítají nejen práci, ale vůbec jakoukoli aktivitu. Rezignují na poslušnost požadavkům režimu, ale i na nesouhlas.
Leží na rozestlané posteli, noční stolek přetéká prázdnými krabicemi od snědených instantních nudlí, trůní na něm zpola plný pytlík chipsů. Obyvatelka neuklízeného bytečku se sama pár dní nesprchovala, několik dní prakticky neopustila postel.
Listu International Business Times své počínání vysvětlila sdělně. „Viděli jste ceny nemovitostí? Moje matka pracovala celý svůj život sedmdesát hodin týdně. A aby si koupila malinkatý byt, stejně potřebovala pomoc od mé babičky. Jaký to má smysl?“ ptá se. Na mysli má, jakou cenu má snažit se domoci se snesitelného živobytí prací.
Obdobně to vidí tisíce dalších mladých. „Odpočítávám třiaosmdesátý den,“ hlásí na videu na čínské platformě RedNote další žena. Dodává: „Poslední tři roky jsem se dřela, vydávala jsem, co jsem mohla. Pak jsem přiměla rodiče, aby akceptovali, že tohle je můj život.“
Krysí lidé mají vlastní bizarní společenský ekosystém, hrdiny a hrdinky, kódovou řeč, slang, vtipy, terče své sžíravé a cynické kritiky. Samozřejmě mají své limity, ovšemže též rozpory. Rozhodně nejsou hnutím spodních společenských tříd.
A jakkoli jsou aktuálním čínským fenoménem s virální stopou, nejsou unikátní ani první reakcí svého druhu.
