Narodil se roku 1896 v rodině jednoho z prvních osadníků texaského městečka Elmendorf a nepatřil mezi nejspolečenštější děti.
Kolektivních her se stranil, raději se toulal sám, aby se později staly jeho hlavní zálibou zbraně. Ne že by se mu tenhle koníček, který si osvojil velmi zručně, brzy nehodil: krátce po začátku první světové války byl odveden a zúčastnil se bojů v Evropě, odkud se vrátil zpět do Elmendorfu v roce 1919.
A rozkoukal se poměrně bystře. V době prohibice nastoupil kariéru pašeráka lihovin a postavení, zkušenosti a kontakty, které si vydobyl, když křižoval okolí ve své fordce a prodával whisky, zužitkoval po legalizaci konzumace alkoholu, když si otevřel hospodu.
Získal nejen pověst nepříjemného chlapíka, kterému byste neměli zkřížit cestu, ale též kupu zákazníků, kteří posedávali v jeho baru a opíjeli se, případně pro zpestření pořádali kohoutí zápasy. I když tak o klientelu neměl nikdy nouzi, rozhodl se, že výraznější reklamu by jeho podniku udělala jiná zvířátka.
Zaměstnanci se točí…
Tak našlo v zacementované jámě naplněné vodou a oddělené plotem domov pět aligátorů.
Každou sobotu se v Ballově podniku konaly orgie, při nichž byla novým obyvatelům servírována všemožná zvířata, od mývalů přes kočky po psy. "Bude toho, víc, miláčkové," halekal podle dobového svědectví na jedné z veřejných show Ball, zatímco čelisti jednoho z aligátorů překousávaly napůl tělo živé kočky, aby vzápětí putovalo do krví zalitého bazénku za pokřiku opilého publika kvílící štěně.
Aligátoři však nebyli jediní noví nocležníci v Ballově podniku, kteří se těšili popularitě. Jeho bar byl proslaven i tím, že v něm jako servírky pracovala ta nejhezčí a nejmladší děvčata.
Zvláštní bylo, že žádné z nich se v nové práci dlouho nezdrželo a brzy se po něm slehla zem.
První, která zmizela, však byla Ballova přítelkyně Minnie. Ta s ním žila a vedla bar po tři roky, když se Ball zamiloval do jedné ze svých servírek Dolores, aby si posléze, v roce 1937, jeho srdce získala sebevědomá a krásná Hazel.
Policie odváží z podniku Joa Balla aligátory
Tři ženy na jednom místě však pro jednoho milence přirozeně znamenaly potíž.
Třetina problému se ale kupodivu vyřešila tak jaksi sama od sebe, když se v létě téhož roku ztratila Minnie.
V dubnu 1938, jen krátce poté, co se stala jeho ženou, mizí druhá v pořadí, Doloros, aby ji následovala Hazel.
… miláčci zůstávají
Zatímco ženy se ukázaly jako podivuhodně přelétavé, aligátoři byli svému pánu věrní. A Ball je zbožňoval nade vše.
Vedl by nerušený život podivínského majitele baru a čtyřnohých monster… kdyby se nezačala ozývat minulost. Nejprve se přišli šerifovi lidé vyptávat na zmizení Minnie, poté se po pár měsících vrátili kvůli jiné zmizelé servírce Julii a následně ve věci dalších dvou dívek, po nichž nezbylo (poté, co u Balla pracovaly), ani stopy.
Hospodský se dlouho schovával za prostou odpověď, podle níž se všechny dívky jednoduše dostaly do osobních trablů a zmizely, aby začaly jiný život, jenže v září roku 1938 jej štěstí začalo opouštět.
Vyšetřovatelům se totiž přihlásil jeho starý soused a vypověděl, že viděl, jak Ball odřezával kusy masa z lidského těla a krmil jimi své čtyřnohé chráněnce. Šerifovi zástupci se proto rozhodli do baru ještě jednou vrátit.
Případ bazénu s krvavou vodou?
A jejich následná návštěva vrhla na případ první paprsky světla: Když se Joe Ball dověděl, o co jde, zmocnil se pistole a zastřelil se. A dalo-li se to považovat za nepřímé doznání, rozhodně ho nezpochybnilo ani to, že se všude po objektu našly poházené kusy hnijícího masa a sekera se zbytky krve a slepených vlasů.
Joe? Příjemný chlapík... Šlo přece jen o dvě vraždy! Dolores na Joe Balla vzpomínala v dobrém.
A nejen to: Ballův nádeník Clinton Wheeler se přiznal, že svému šéfovi pomohl zbavit se těl Minnie a Hazel. (Žádná z mrtvol však nebyla hozena aligátorům, obě těla opilí kumpáni zakopali.)
A když vyšetřovatelé nalezli v Ballově domě album s fotografiemi desítek dalších žen, byla ve vzduchu otázka: kolik žen hospodský zabil a hodil aligátorům? Pět? Patnáct? Třicet?
A představivost okořeněná obrazem aligátorů trhajících v rudě zbarveném bazénku kusy lidských těl, začala pracovat na plné obrátky.
Tak se postupně, ale jistě rodila kauza Elmendorfského řezníka. Aligátořího muže.
Monstrum? Nebo "jen" dvojnásobný vrah?
Ačkoli si tak dnes většina Texasanů nevybaví, kolik vražd vlastně Joe Ball spáchal, většina zná jeho jméno i příběh o nestvůrných aligátořích hostinách. Dostal se do encyklopedií sériových vrahů i nejstrašnějších zabijáků.
Fascinace zlem, hrůzou, které je člověk schopen, je odvěká, v Ballově případě však zřejmě předběhla lidová kreativita realitu.
Zatímco z jeho příběhu ční aligátoři a shnilé zbytky zvířecích orgií, zapomnělo se na fakta, která příběhu na hororových prvcích ubírají.
Nejenže se neprokázalo, že by některá z žen z Ballova alba měla s vrahem Minnie a Hazel něco společného, ale našla se dokonce i Dolores. Žila k Kalifornii, kam zřejmě skutečně odjela za novým začátkem. A pár týdnů nato byla objevena další ze dvou žen, které se podle hypotéz měly stát obětí Aligátořího muže.
A jako poslední klacík pod nohy naplno rozjeté hororové verze o aligátorech živených lidským masem přišlo zjištění, podle něhož maso, které se našlo u bazénku s aligátory, lidské rozhodně nebylo.
Ve finále se tedy zdá, že Joe Ball byl "pouhým" dvojnásobným vrahem.
Ostatně takhle sladce na něj vzpomínala v roce 1957 Dolores. Joe k aligátorům nikdy nikoho nehodil, zastávala se jej: "Joe by nikdy nic takového neudělal. Nebyl žádné strašné monstrum, byl to milý, správný člověk a nikdy nikomu neublížil, pokud k tomu nebyl donucený. Šlo jen o dvě vraždy," počítá s úlevou oběti "sladkého" opilce a hrubiána jediná ze tří jeho žen, která zůstala naživu.
A co aligátoři?
Ty netvory, lačnící po lidském mase, dostal stát Texas, který je věnoval do ZOO v San Antoniu, kde zbytek svého kriminálního života prožili jako turistická atrakce.
