Když v listopadu roku 1957 přišla policie do domu Eda Geina v Plainfieldu, chtěla se ho jen zeptat, nemá-li něco společného s vyloupením železářství a zmizením jeho majitelky Bernice Wordenové.
Odpověď však od Eddieho nepotřebovala: jeho bizarní dům byl přímo obžalovacím spisem sám o sobě.
Na první pohled vypadal jen jako království nepořádku: všude závěje hnijících odpadků, haraburdí, přes které se téměř nedalo chodit, pach rozkladu.
Jenže pak šerif Artur Schley narazil do něčeho, co viselo ze stropu, popisuje momenty, které vedly k objevení strašidelného tajemství Eddieho domu, stránka crimelibrary.com. Když na objekt zamířil baterkou, strnul. Navzdory tomu, že dům stál v oblasti bohaté na vysokou zvěř, ze stropu neviselo těla jelena.
Policie v Eddieho strašidelném království
Byla to bezhlavá vykuchaná mrtvola Bernice Wordenové, rozpáraná a pověšená za nohy roztažené do stran.
Jenže děsivých tragédií, o nichž měl dům vydat svědectví, bylo daleko víc. Klíčem k nim je přitom bezpochyby Edovo bizarní dětství poznamenané dominantní blouznivou matkou.
Zbožná matka a peklo kolem
Panovačná paní Augusta považovala svět za existující peklo – studnici hříchu a nemravností. Své dva syny, Eda a Henryho, se pomatená křesťanská fanatička snažila uchránit přísnou výchovou.
Místo pohádek jim předčítala z Bible, vybírala přitom zejména příběhy o smrti, vraždách a boží odplatě ze Starého zákona. Kázala jim o zlu alkoholismu, ženy, včetně sebe samé, popisovala jako zkažené coury a děvky.
Tvrdá žena, které svého muže alkoholika považovala až do jeho smrti za překážející nedůstojnou nulu, se své syny snažila držet mimo pekla kolem: zasáhla a vyplísnila je pokaždé, když se hoši snažili navázat kamarádství se spolužáky ze školy.
Během puberty a počátků dospělosti vyrůstali zcela bez kontaktu s okolím.
A přestože jim matka nedávala najevo ani špetku lásky, protože měla za to, že se stanou stejnými slabými zoufalci jako její muž, pro Eddieho byla ztělesněním dobroty a její tvrdé rozkazy plnil nejlépe, jak mohl.
Jedenapadesátiletý Eddie Grein (vpravo), rok 1957
Henry však slepou oddaností postižen nebyl – matku si později dovoloval otevřeně kritizovat, což bylo pro Eda šokem: jak mohl ve své matce nevidět ideál čistoty?
Dost možná, že právě tohle stálo za smrtí Henryho v roce 1944. Ed polici nahlásil zmizení svého bratra – a když policie přijela, členy pátrací skupiny překvapil, když je ke "zmizelému“ Henrymu sám dovedl. Bratr ležel mrtvý na podlaze. Podezírat však z vraždy Eda, toho stydlivého slabounkého podivína, který by neublížil ani kuřeti? Nemožné.
Noční výlety… na hřbitov
Nyní měl Ed svou matku, vzor čistoty, jen pro sebe. Ale jen nakrátko, zemřela rok nato. Její smrt Eddieho připravila o vše. Přišel o jediného přítele a jedinou skutečnou lásku. A od té doby byl na světě absolutně sám, píše Herold Schechter ve své knize Deviant.
Živil se příležitostnou nádeničinou a žil v osamocení v přízemí domu, zatímco vrchní patro obývané dříve jeho matkou nechával tak, jak vypadalo za jejího života.
A hodně četl: knihy o anatomii, o pitvách, o nacistických koncentračních táborech. Lokální noviny též, hlavně rubriku s nekrology.
Právě z ní se dovídal o úmrtích místních žen, jejichž hroby pak navštěvoval. Policii později přísahal, že se nedopouštěl nekrofilního styku, ovšem s oblibou zbavoval mrtvoly kůže, do níž se oblékal. Často snil o tom být ženou, představoval si, jaké to je mít vaginu a prsa.
Byl ženami fascinován, protože měly moc a vládly mužům.
Jeho dům se začal plnit odřezanými hlavami, zvěsti, které začaly kolovat, však nebral nikdo vážně...
Stejně tak s Eddiem nebyl dlouhou dobu spojován nárůst případů zmizení osob, které vykazovaly policejní statistiky koncem 40. a během 50. let.
Dům, v němž sídlí děs
Světlo na bizarní tajemství, které Eddieho dům ukrýval, vrhlo až pátrání po Bernice Wordenové.
Mrtvola hledané ženy totiž nebyla jediným hrůzným nálezem, který na policisty čekal. Dům byl jakýmsi muzeem skládajícím se z množství hororových relikvií, vyrobených z lidských těl.
Stínítka na lampy a odpadkový koš z lidské kůže, židle potažená tímtéž. Devět masek smrti. Miska vyrobená z poloviny lebky. Lebky visící na sloupech Eddieho postele, ženské vaginy v botníku, rty navlečené na niti.
A nakonec vrchol všeho: oblek kompletně ušitý z lidské kůže – sídlo Eddieho druhé, ženské existence.
Policie se samozřejmě snažila zjistit, zda části těl pocházejí jen z vyrabovaných hrobů, nebo zda souvisejí s případy zmizení: s Eddiem spojovala především pět z nich, zmizení osmileté Georgie Wecklerové, patnáctileté Evelyn Hartleyové, Victora Travise a Raye Burgesse a Mary Hoganové.
Při kontroverzním aktu otevření hrobů na místním hřbitově zjistila, že ženská těla skutečně nejsou kompletní – a Eddie se nakonec přiznal pouze k vraždě Bernice Wordenové a Mary Hoganové. Ty jsou také jediné, které mu soud připsal.
Protagonista reálného hororu celebritou
Psychologové a psychiatři Eddiemu přidělili diagnózu schizofrenik a sexuální psychopat.
Kořeny našli samozřejmě ve výchově a vztahu, který měl ke své matce: právě ten v něm vypěstoval rozporný postoj k ženám. Přirozeně jej sexuálně přitahovaly, na druhé straně k nim však cítil odpor a zášť, kterou v něm vytvořila jeho matka. Láska a nenávist v něm bojovaly tak dlouho, až nakonec vyústily ve vážné psychické postižení.
S tím, jak se odhalovaly základy Eddieho strašidelné existence a detaily jeho hrůzných činů, Eddieho příběh lákal jako magnet. Z Eddieho se stala celebrita. První svého druhu.
Do Plainfieldu mířily hordy novinářů shánějících jakékoli svědectví o životě monstra, jeho dům se stal jakýmsi strašidelným muzeem (do doby, než ho kdosi podpálil, aby za nečinného přihlížení místních do základů shořel), pořádaly se aukce majetku bestie, Eddie byl tím, kolem čeho se točil místní život, dokonce i děti si prozpěvovaly písničky o Eddiem, vtipy o Eddiem šly od ucha k uchu.
Byl to pokus, jak „vymítit noční můru pomocí smíchu“, vysvětluje Harold Schechter. Nakonec se vtipy o Eddiem rozšířily po celém světě, stejně jako jeho příběh.
Inspiroval se jím například spisovatel Robert Bloch, jehož dílo později zfilmoval klasický horor Psycho. Jeho hrdina Norman Bates měl svůj předobraz právě v Eddiem Geinovi.
Tady se odehrával příběh příběh Normana Batese ve snímku Psycho.
V sedmdesátých letech pak vrátil Eddieho do centra pozornosti thriller The Texas Chainsaw Massacre, později se k tématu vrátil snímek Mlčení jehňátek: jeho hrdina Bufalo Bill se v podivném transvestitním rituálu obléká do ženské kůže podobně jako Eddie.
O Eddiem vznikla řada písní, od Dead Skin Mask od metalových Slayer po Skinned od rockových Blind Melon. A ptát se, odkud si vypůjčil své umělecké jméno basista skupiny Marilyna Mansona Gidget Gein, je zbytečné.
… kdyby byli takoví všichni!
Eddie nakonec nebyl za vraždy odsouzen – kvůli nepříčetnosti. Zbytek života tak nestrávil za mřížemi věznice, ale za mřížemi psychiatrické kliniky, v níž v roce 1984 umřel. Pochován byl v Plainfieldu, naproti hrobu své matky, jen nedaleko hrobů, z nichž si odnášel části těl.
Léta, která strávil v léčebně, byla pravděpodobně nejšťastnějším obdobím, které zažil. Na léčbě aktivně spolupracoval, rád se účastnil pracovních terapií, s dalšími pacienty vycházel dobře.
Superintendant Schubert o Eddiem mluvil jako o ukázkově vzorném pacientovi.
"Kdyby byli všichni naši pacienti jako on, neměli bychom žádné problémy.“
Obyvatelé Plainfieldu to o svém sousedovi posedlém děsy a nočními můrami z dětství rozhodně říci nemohou.
Jeden z biografických dokumentů, které o Eddiem Geinovi vznikly
