 |
Bývaly doby, kdy byla zima zimou a mrzlo, až praštělo. Počátkem února roku 1962 leželo pod sněhem i městečko Ledeč nad Sázavou, a kdo nemusel, nevystrčil ven ani nos. Což se ovšem netýkalo pracujících jediné zdejší fabriky, Dřevostroje. Tříčlenná rodina v ní pracovala komplet celá, otec, matka i dcera Alžběta, a docela právem se jim budoucnost jevila vyloženě v růžových barvách. Na okraji městečka zářil v ulici Nad Lesem břízolitovou fasádou jejich právě dostavěný domek, do kterého se postupně stěhovali z nevalného bytu v činžáku nedaleko Husova náměstí.
Kritické první únorové pondělí odešli ráno rodiče do zaměstnání, když si před desátou Bětčina matka vzpomněla, že nechala doma poštovní složenky, jež chtěla ještě toho dne zaplatit. Její Bětka měla mít toho dne odpolední směnu a ráno v osm dostala pokyn, že má vyžehlit prádlo, a tak byla máti překvapená, když narazila na zamčené vstupní dveře. Když zaostřila na kliku, zjistila, že jsou na ní stopy krve, což ji vyděsilo. Nikdo neotvíral. Možná se Běta doma zranila a vyrazila k lékaři. Anebo...?!
V továrně se vyjadřovali k nejrůznějším věcem: kdo má dostat doporučení ke studiu, komu povolit cestu do ciziny, komu bude přidělen byt.
