Poposedával si na nepohodlné židli, posmrkával a přitom vyprávěl svůj příběh. „Stál jsem frontu u kiosku. Chtěl jsem si koupit párek, nestačil jsem se totiž nasnídat, a už bylo deset. A tu svoji tahací harmoniku jsem postavil vedle sebe. A ještě než se na mě dostala řada, koukám – a harmonika je fuč!“ líčil překotně. A pak Josef Ž., jak se oznamovatel jmenoval, vysvětloval, jak běhal po nádraží ve snaze najít ztracený nebo spíše ukradený nástroj.
„A proč jsem to hlásil až hodinu po krádeži? Snažil jsem se ji najít sám. Dokonce jsem vyběhl před nádraží a příslušníkovi VB, který stál na rohu Hybernské ulice, jsem hlásil svoji ztrátu. Říkal mi, že nikoho s kufříkem, v jakém se nosí harmoniky, neviděl,“ dodal posmutněle.
Při výslechu se začal třást a vzápětí předvedl ukázkový nervový záchvat. „Ne, ne, ne! Už se nebudu k ničemu vyjadřovat!“ úpěl.
