Ve Velké Británii se konzumace koček historicky omezovala jen na výjimečné události. Upéct kočku bylo dobrým zvykem jako první jídlo v novém domě. Prý to přinášelo štěstí. Vyvařený tuk koček se tu kromě toho podobně jako v Dánsku nebo Polsku používal v lidové medicíně. Francouzi prý raději přenechávali kočičí maso městské chudině, ale sousední Španělé už zdaleka tak vybíraví nebyli.
Kočičí hlavy nejezte, zbláznili byste se
V kuchařském almanachu Libro de Cozina z roku 1529 uvádí Ruperto de Nola hezkou řádku kočičích receptů. „Vezmi plnou kočku a podřež jí hrdlo, hlavu od mrtvého těla odděl a zahoď. Pokud ji budeš jíst, ztratíš smysly i soudnost. Vyčisti dobře maso od srsti, zvenčí i zevnitř. Zabal jej pak do bílého plátna a na den a noc zakopej do země. Pak peč na oleji a česneku nad ohněm,“ radila kuchařka. Trochu z toho mrazí a recept připomíná spíš čarodějný obřad. Zakopání masa pod zem však mělo velmi praktický účel. Umožnilo totiž tuhému masu kočkovité šelmy zkřehnout.
Na chuť kočičího masa nezapomněli ani Baskové, byť poslední recept na jeho úpravu vyšel před třiceti lety. Autor kuchařky José Castillo zaznamenal postup následovně: „Stáhnout, vyvrhnout. A zavěsit na noc do čerstvého povětří. Následující den nasekat na kusy do hrnce a promíchat s česnekem, solí, tymiánem, červeným vínem a trochou oleje a octa. Nechat odležet, další den pak pomalu vařit, než maso změkne.
Králíci s krátkýma ušima
V Itálii to řešili podobně. Očištěné kočičí maso ponořili na dva až tři dny do vody a zatížili ho kamenem. Po této lázni už byla kočičina příjemně měkká a jemná. Ostatně, Vicenzané byli obyvateli ostatních italských měst posměšně nazýváni jako „mangiagatti“, kočkožrouti. Konzumace koček tam byla široce rozšířená ještě v roce 1904 a kočičí maso tu bylo dokonce nedílnou součástí štědrovečerní hostiny. Dnes už to však Italové slyší jen
neradi.
Proto jim v roce 2010 hnula žlučí upřímnost kuchaře Beppe Bigazziho, který v populárním kulinářském pořadu La Prova del Cuco nostalgicky zavzpomínal na kuchařské umění své babičky. „Jistěže vařila kočky. Byl to přece zvyk po celé zemi. V Parmě se jim říkalo střešní králíci, v Ligurii králíci s krátkýma ušima a v Piementu zase králíci, kteří dělají mňau. Dnes je doba jiná, ale tehdy to tak bylo. Opravdové králíky jste mohli prodat, kočky jste mohli sníst doma,“ doznal. Stálo ho to kariéru.
Na uzavřených domáckých hostinách v toskánském údolí řeky Arno prý můžete s trochou štěstí na „kočku na králičí způsob“ narazit ještě dnes. Většinou jako „casserole“, tedy kombinaci masa a kořenové zeleniny v jednom hrnci. V restauraci ji však na jídelním lístku nečekejte, oficiálně je tu tento pokrm nelegální. Poslední medializovaný případ stál kuchaře dvanáct měsíců vězení. Pro své přátele připravoval kočky, které si vybíral v místním útulku.
Švýcarsko: je-li vaše, můžete
Kočičí maso se v evropských hrncích či troubách objevovalo během nouze za druhé světové války, ve Švýcarsku je však jeho konzumace legální i dnes, pokud jste majitelem zvířete.
V podezření jsou hlavně farmáři v z okolí Appenzell měst St. Gallen. „Není na tom nic divného, maso je prostě maso,“ prozradil v roce 2013 jeden z místních obyvatel v rozhovoru v DailyTimes. Upozornil i na to, že spíše než kočky, které jsou spíše slavnostní záležitostí, tu jedí raději psi. „Zvláště stavební dělníci, zedníci, jsou tím vyhlášení,“ dodal.
Ideálně se tam kočka připravuje na způsob „mostbröckli“, místní řeznické speciality. Je to vyčištěný, uzený a usušený kus soleného masa, který se podává nakrájený na tenké plátky.
Ochutnali byste kočičí maso, bylo-li by to v dané zemi legální?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 neděle 2. prosince 2018. Anketa je uzavřena.
