Ledový muž: kde je mumie, musí být i kletba
Ötziho ostatky nakonec ledový masiv vyjevil a vydal. Zachovaly se však ve velmi dobrém stavu. Zatímco věda se chopila jejich zkoumání, lidská fantazie kolem nich začala vykreslovat pověry.
Za objevením mrazem vysušené mumie pod vrcholem Fineilspitze stála náhoda. Devatenáctého září 1991 si dva němečtí turisté, manželský pár, trochu zašli z hraniční stezky. A mezi kameny nalezli nahnědlé tělo uvězněné v ledu. Původně se domnívali, že hledí na ostatky nějakého nešťastného horolezce. S touto teorií pracoval i četník a správce nedaleké chaty, když se druhého dne pokoušeli ono tělo ze sevření ledovce vyprostit. To už se u místa tragédie zastavilo nejméně osm skupinek výletníků a také řada dobrovolníků, vypomáhajících se záchranou těla těžší technikou. Oficiálně byly tělesné pozůstatky vyzvednuty 22. září, dva dny nato se dočkaly prohlídky archeology a patology z univerzity v Innsbrucku.
Proč archeology? Nedalo se předpokládat, že by soudobý horolezec vyrazil za dobrodružstvím vybaven lukem, šípy a měděnou sekyrkou. A skutečně. Ukázalo se, že nalezený nešťastník skonal kolem roku 3 300 před naším letopočtem a mrazivé klima a ledový příkrov výtečně zachovaly jak jeho tělo, tak řadu předmětů, kterými byl vybaven. Z vymrzlých tělesných ostatků, nyní vážily necelých 14 kilogramů, se dalo vyčíst mnohé. Důmyslné opracování nástrojů, propracovaná skladba a vrstvené provedení oděvu. Rozbor obsahu žaludku doplnil podrobnosti o jeho stravě. A pitva také o pravděpodobné příčině jeho smrti, jež měla hodně co do činění s nehezkou ránou v zádech, způsobenou šípem.
Bulvární média tehdy dost selektivně zúžila záběr prezentovaných informací na to, že Ötzi, jak začal být ledový muž familiárně přezdíván, byl před tisíci lety zavražděn, a stala se z něj mumie. A kde se nachází násilím zabité tělo a k tomu ještě mumie, musí přece nutně existovat i kletba. Proto se v poněkud laciné variaci na kletbu faraonů ex-post začala řešit kletba Ledového muže. Na koho měla dopadnout?
Její obětí se měl stát například Konrad Spindler, univerzitní badatel, který nad ostatky ledového muže strávil nemálo času. Zahynul 14 let po objevu těla. Smrtící nehoda stála i za skonem Rainer Henna, forenzního experta, který holýma rukama naložil Ötziho do pytle, ten zahynul během dopravní nehody, a Kurta Fritze, horského vůdce, který zajišťoval transport mumie helikoptérou. Toho po letech zavalila lavina. Smrt si přišla i pro Helmuta Simona, který se svou manželkou tělo objevil, nebo Rainera Hoelze, kameramana, který vyzvednutí těla dokumentoval. Výčet obětí této kletby se v současnosti pohybuje mezi sedmi až jedenácti lidmi.
Neubráníme se přitom dojmu, že úmrtí většiny z nich má přinejmenším nepřekvapivý nebo velmi fádní charakter a celá legenda o kletbě byla na nález těla naroubována velmi uměle.
Tutanchamon: prokletí, které má velmi praktické vysvětlení
Pověra o kletbě má velmi prosté a praktické vysvětlení, archeolog potřeboval klid na práci a ochranu nalézaných artefaktů před nenechavci a zloději.
Když dne 26. listopadu roku 1922 vstoupili britští výzkumníci do pohřební komory mladičkého faraona, vyvolali tím světovou senzaci. Hrobka, do níž se vydali, totiž byla nedotčená vykradači a její bohatá výbava v naprosto kompletním stavu. Artefakty staré tři tisíce let teď mohly vydat cenná svědectví o pradávné minulosti Egypta. Bylo to okno otevřené do historie, splněný sen všech archeologů. Spolu s nadšenými zprávami se však brzy začaly šířit zkazky o takzvané kletbě faraonova hrobu. Ta se měla tragédií propsat do života každého, kdo by snad ve své troufalosti narušil spánek panovníka.
Na žádné z pečetí, na sarkofágu nebo nástěnných hieroglyfech se taková explicitní hrozba nebo varování nikdy nenašly. Ano, v egyptských hrobkách se běžně objevovaly kouzelné formulky, které chrání zemřelého a jeho duši před zničením a zahánějí zlé duchy. Ale průvodní legendu o smrti každého, kdo vstoupí do nitra hrobky Tutanchamona, si v přibarveném shakespearovském duchu vymyslel sám archeolog Howard Carter, aby nebyl u odkryvu cenností rušen místními zvědavci. A těch se u místa odkryvu komory, naplněné metráky zlatých artefaktů, tísnily stovky. Zahrát na notu jejich vrozené pověrčivosti bylo velmi nenásilné a praktické opatření, bránící vyrabování klenotů nevyčíslitelné ceny. A historka se ujala.
Odhalení Tutanchamonovy hrobky bylo velkým objevem.
To však neznamená, že by kolem nálezu později nedocházelo k žádným úmrtím. Například dne 25. března 1923 umírá v Káhiře George Herbert, pátý hrabě z Carnarvonu. Hlavní sponzor vykopávek a muž, bez jehož finanční pomoci by vůbec nebylo možné průzkum v Údolí králů realizovat. Dostal malárii. Pro lovce pikantních senzací, k nimž se tehdy počítal i proslavený autor dobrodružství Sherlocka Holmese sir Arthur Conan Doyle, to tehdy bylo naprosto jasným dokladem, že kletba je stále živá. Domnělá hrozba faraona pak v dobových médiích zastínila zprávy o samotných objevech a prakticky každá následující nešťastná náhoda archeologů byla přičítána na vrub oné kletbě.
Že americký egyptolog James Breasted narazil ve svém stanu na kobru? A že na kobru, která si nechal cejch zvířecího posla faraonů a zvěstovatele smrti, narazil i Arthur Weigall, inspektor vykopávek? V Egyptě minulého století to nebylo nic až tak neobvyklého. Stejně tak by si našel přirozenější vysvětlení i požár domu antropologa Bruce Ingrama, podobně jako rozvinutá rakovina lékaře vytrvale rentgenujícího ostatky Tutanchamona bez ochranných pomůcek.
Z dvaapadesáti lidí, kteří se přímo i nepřímo podíleli na vyzvedávání ostatků faraona a evidenci jeho pokladů, si „kletba“ měla vyžádat pět, podle jiných počtů sedm až osm, podle ještě velkorysejších seznamů kolem dvou tuctů obětí, ony soupisy však zahrnují i kapitány lodí, kteří nalezené cennosti pouze převáželi a přímo s odkryvem hrobky Tutanchamona a rušením jeho klidu měli jen pramálo společného.
I tak zůstává tato kletba z Egypta jednou z nejznámějších a dosud nejobávanějších na celém světě.
Diamant Hope: nejasná historie a zřejmé varování
Dnes je diamant Hope v muzeu. Je však kamenem, který získal Jean Baptiste Tavernier? Popis totiž nesedí.
Když už chcete prodat devět gramů vážící diamant, který má 45,5 karátu, k tomu dokonalé broušení a atypické zabarvení, víte, že se tržní cena bude pohybovat okolo vyšších desítek milionů dolarů. Má vůbec smysl jeho hodnotu uměle zvyšovat? Evidentně ano. Když totiž k takovému výstavnímu exempláři přimyslíte podobně výstavní legendu, může jeho cena stoupnout až na čtvrt miliardy. Což je vlastně příběh diamantu Hope v kostce.
Klenotník Pierre Cartier si dal v roce 1910 opravdu hodně záležet na tom, aby pohnutý příběh onoho lesklého kamínku vykreslil v co nejtemnějších barvách. Přisoudil mu do vínku zlověstnou kletbu, jež dopadne na každého jeho držitele. A tím poněkud paradoxně zvýšil zájem o jeho koupi, a samozřejmě i jeho cenu. Co o diamantu prozradil kupujícím?
Jean Baptiste Tavernier byl jedním z nejvýznamnějších znalců a obchodníků s diamanty.
Tavernier byl však též bystrým pozorovatelem, kulturním antropologem a autorem cestopisu.
V 17. století měl tento modro-fialový klenot uloupit spekulant Tavernier v Indii, vyloupnout ho přímo z oka sochy bohyně Šivy. Čímž zavdal vzniku oné kletby. Později jej za to měli v Rusku roztrhat vzteklí psi. Ale až poté, co diamant prodal francouzskému králi, který pak přišel během revoluce o hlavu pod gilotinou. Diamant měl být též příčinou zhouby dalšího popraveného Nicholase Fouqeta. Nosit ho měla i princezna de Lambale, kterou rozsápal zdivočelý dav. Jeho držitelem měl být na čas turecký sultán Abdul Hamíd, který však přišel o svůj trůn během palácového převratu. Tragédii měl kámen způsobit i v rodině řeckého klenotníka, který ho odprodal vnukovi podnikatele Henryho Thomase Hopea, podle něhož dostal jméno; s „nadějí“, jak zní překlad anglického slova „hope“, nic společného nemá.
Zmíněný vnuk měl zbankrotovat a skončit na ulici. Ostatně, ožebračit měl i ruskou hraběnku, několik slavných hereček… zkrátka a dobře, přinášel smůlu. V čem je háček? Jenže podstatnou část této legendy Cartier vymyslel, zbytek ještě vydatně přikrášlil.
Jean Baptiste Tavernier nebyl žádný poberta, ale uznávaný obchodník s drahými kameny. A tento konkrétní diamant, společně s dalšími 44 podobně velkými kousky a 1122 menšími, zcela regulérně zakoupil v golcondském dole Kollur. Aby je pak v roce 1668 výhodně zpeněžil prodejem Ludvíkovi XIV., Králi Slunce. Tavernier se následně v Rusku, kam svůj klenotnický byznys přesunul, v poklidu dožil 84 let.
Francouzský král zmíněný kámen, tehdy nazývaný Modrý diamant koruny, nechal zasadit do zdobné stuhy, kterou nosil na hrudi. Aniž by jej potkala nějaká nadstandardní tragédie. Smůlu měl až jeho pravnuk, král Ludvík XIV. Který chtěl během revolučního běsnění zmizet i s korunovačními klenoty a onou stuhou. Nepovedlo se. Zatímco on a jeho žena zamířili k popravišti, královské šperky skončily v trezoru Garde-Meuble de la Couronne. Odkud byly v září roku 1791 ukradeny. A tím by příběh diamantu klidně mohl skončit.
Evalyn Walsh McLeanovou, jednu z majitelek diamantu Hope, připravila autonehoda o syna. I to pověru o kletbě posílilo.
Jak to? Neexistuje totiž jediný důkaz, že nafialovělý diamant, který se po dvaadvaceti letech od této události, v roce 1813, objevil u britského klenotníka Daniela Eliasona, je totožný s tím, který Tavernier přivezl z Indie. Nesedí váha ani domnělý počet karátů. Existuje jen nápadná shoda v barvě. V roce 1839 tento anglický kámen zakoupil bankéř Henry Philip Hope, aby ho o 60 let později jeho pravnuk, hýřivý opilec a gambler, pustil do oběhu. Ve snaze vyplatit se z dluhů. Šperk s diamantem Hope byl následně svědkem tragédie v rentiérské rodině McLeanů, měla podobu autonehody a sebevraždy, ale to je asi tak všechno.
Od roku 1949 je jeho vlastníkem newyorský klenotník Harry Winston, který ho často a rád zapůjčuje nositelkám na nejrůznější dobročinné akce a charitativní večírky. A v roce 1958 ho poslal do Smithsonianova muzea, mimochodem obyčejným poštovním balíčkem, jako dar, nový příspěvek do tamní kolekce nerostů. Z původní dramatické historie diamantu, který údajně prokleli bohové hinduistického panteonu, tak doslova nezůstal kámen na kameni.
