Plejtvák u Sydney. Tamní keporkakové mají jiný písňový repertoár než jiné...

Plejtvák u Sydney. Tamní keporkakové mají jiný písňový repertoár než jiné skupiny. | foto: Profimedia.cz

Podmořská zkušebna: vědci zjistili, kde se plejtváci učí nové písně

  • 0
Jsou mystickými zpěváky oceánských hlubin. Písně si navíc keporkakové vyměňují a podle jejich „cover verzí“ se dají určit jejich migrační cesty, zjistili vědci. Jejich „zkušebnu“ nalezli na Kermadekových ostrovech.

Magické serenády keporkaků, jinak také plejtváků dlouhoploutvých, fascinují odborníky i laickou veřejnost od pradávna. Mají komplexní, komplikované struktury, v nichž se jeden prvek přelívá v druhý v kakofonických schématech. Jsou neskladnou texturou naříkavého sténání, zvuků podobným cvrlikání, vytí, brumlání i mručení. Vědci se stoprocentně pořád neshodnou, k čemu ony nápěvy slouží, jak upozornil list The New York Times. Většina však soudí, že hrají roli pro námluvách.

Harmonie pod vodou. Potápěčka „tančí“ s plejtvákem

Každá ze čtrnácti známých populací keporkaků má vlastní repertoár, podle rodiště. Během života se však jejich písně vyvíjejí, obohacují o nové prvky, melodie. Vědci z týmu Rochelle Constantine z Aucklandské univerzity si položili přirozeně otázku: kam keporkakové na nové melodie chodí? V teritoriích, kde se páří a kde rodí, se totiž vzájemně nanavštěvují. A jinde zase nezpívají.

Odpověď odborníci našli u novozélandských Kermadekových ostrovů, konkrétně u Raoul Island. Zjistili, že když kaporkakové každoročně míří z jednotlivých teritorií v Jižním Pacifiku k Antarktidě, dopřejí si u Raoul Island zastávku. A využijí ji jako podmořskou zkušebnu, workshop, kde si vzájemně vyměňují zpěvácký repertoár.

Porozumět písním keporkaků

Když se tam totiž vědci před čtyřmi lety vydali, shledali, že pod hladinou se keporkaci neustále věnují zpěvu. A že ke slyšení jsou nápěvy z mnoha plejtváčích teritorií, což potvrdily i genetické vzorky. A setkali se dokonce s velrybím zpěvákem, který prezentoval dvě odlišné písně, ze dvou různých oblastí.

S využitím algoritmu zvaného Levenshteinova vzdálenost, který měří rozdíly mezi sekvencemi, nejprve vědci přepsali a kategorizovali písně z celkem šesti zimovišť keporkaků. „Přepis byl náročnou prací. Když jsme zvuky analyzovali poprvé, zněly naprosto cize, ale jak jsem písně poslouchala víc a víc a zaměřovala se na detaily, začala jsem jejich vzorcům rozumět. Bylo to, jako bych se učila novou řeč,“ popisuje pro server Vice Clare Owenová.

Analýza nápěvů za sebou nechala tři typy písní. První vyzpěvují keporkakové ze středního Pacifiku, z oblastí Cookových ostrovů a Francouzské Polynésie. Druhý tvoří repertoár plejtváků ze západního Pacifiku, u Nové Kaledonie, Tonga a korálového ostrovu Niue. Třetí píseň byla typická pro keporkaky od Austrálie.

Vědci poté všechny tři písně identifikovali u keporkaků, kteří se shlukovali u Kermadekových ostrovů na společných hudebních dostaveníčkách. Zjistili, jak shrnují v práci vydané v magazínu Royal Society Open Science, že plejtváci pocházeli z míst jako Cookovy ostrovy, Nová Kaledonie, Tonga. Od Austrálie podle repertoáru nepřiplaval jediný.

Jeden z keporkaků dokonce prozpěvoval mix obou songů. Pravděpodobně proto, cituje autory výzkumu server Smithsonian.org, že přecházel z jedné písně na druhou. „Hybridní písně jsou však vzácné a pravděpodobně mají krátkou životnost,“ píší autoři. Dotyčného plejtváka tedy výzkumníci zachytili v přechodu od starého repertoáru k novému. Dovozují z toho potvrzení, že právě Kermadekovy ostrovy jsou zkušebnou, kde probíhá proces učení se novým songům.

Výzkum je podle autorů odpovědí na záhadu, kde může probíhat „kulturní výměna“ keporkaků, když jejich teritoria od sebe dělí tak obrovské vzdálenosti, shrnuje server Big Think. Předpokládají ovšem, že Kermadekovy ostrovy nemusejí být jediným místem kulturní družby.