Solidně zmapováno je dnes navzdory soustředěnému úsilí nadšenců i profesionálů sotva 15 procent stávající rozlohy celého komplexu. Každý rok přitom uniknou na povrch informace o lidech, kteří pravděpodobně přecenili své schopnosti nebo víru v technické možnosti vybavení a už se odtud nevrátili. Zbloudilce přitom rozhodně nikdo nehledá, protože k tomu úřady nemají potřebné kapacity.
Dole můžete čekat leccos, závaly, výbušné nástrahy a starou munici, plynem zamořené chodby, houfy vyhládlých hlodavců, skládky rozkládajícího se odpadu, nečekané splachy kanalizací. Také tu můžete narazit na lidi, kteří se tu skrývají před spravedlností, hledají úkryt před nepohodou světa venku nebo střeží svá vlastní temná tajemství.
Existují tu úseky, kam lidská noha nevstoupila pravděpodobně šedesát i více let. Ale jsou tu i místa, které frekvencí návštěv připomínají rušné nákupní centrum. Pro všechny platí, že šance nakazit se zde žloutenkou typu B je značná.
Nikdo přitom neví, kolik kilometrů největší podzemní labyrint světa vlastně měří. Obvykle se udává souhrnná délka chodeb 2 500 kilometrů. Tento údaj je pak opakován jako mantra nejrůznějšími weby, ale nestává se tím o nic pravdivějším. Číslo je to jen pravděpodobné a velkoryse předpokládá, že by se veškeré známé i neznámé chodby dochovaly průchozí a přístupné.
Prostupnost celého systému byla dosud otestována vlastně jen při dvou příležitostech. V roce 1995 tu místní skupina obdivovatelů podzemí podnikla 27 hodin trvající cestu, během které urazila chodbami a tunely 40 kilometrů. Od vlastního vstupu do podzemí a místa, kde znovu vylezla na denní světlo, je vzdušnou čarou dělilo 13 kilometrů.
V roce 2010 se výkon pokusila překonat jiná místní skupina. Neúspěšně. Vzdušnou čarou urazila jen devět kilometrů, přestože v nohách měla přes 27,5 kilometru a bezpočet prokopaných závalů. Lidé jsou sice schopni strávit v lokálních podzemních systémech i pět dní, ale od vlastního vstupu se přitom vzdalují jen několik málo kilometrů.
Podzemí, o němž úřady „nevědí“
Rovněž velmi nelehká je i otázka úředního povolení ke vstupu do podzemí. Postoj úřadů, od centrální správy kanalizací přes vedení sítí až po památkáře nebo vodoprávní odbor je rozporuplný. Oficiální stanovisko zní, že vstup do podzemí není zakázán, ale je na vlastní nebezpečí. Jenže jednotlivé úřady se snaží vstupy do podzemí zaslepovat betonovými injektážemi nebo znepřístupnit mřížemi. I když neexistuje centrální evidence, hovoří se dnes o více než 1 300 zaslepených vstupech do Katakomb a přibližně tisícovce volných.
Výpravy do podzemí jsou riskantní, mapy existují jen pro patnáct procent jeho rozlohy.
„Většina administrativy ve městě se ale chová, jako by žádné podzemí neexistovalo,“ říká paleontolog Konstantin Pronin, zakladatel podzemního klubu Piosk. „Všichni o něm vědí, ale nikdo o něm vědět nechce. Vidí to tak, že jsou s ním jenom samé nepříjemnosti.“
Řada vstupů ústí do sklepení domů, uzavřených skladišť a na soukromé pozemky, z čehož pochopitelně plyne celá řada dalších komplikací. Neopatrné průzkumníky může u východu v lepším případě čekat jen rozzuřený hlídací pes. Odpovědí jim však také může být střelba, například od zaměstnanců bezpečnostní agentury. Ostří chlapci najatí k hlídání majetku totiž nerozlišují mezi zloději z podzemí a průzkumníky.
Velký rozruch způsobilo na začátku nového milénia obnovení těžebních prací ve vápencových a pískovcových lomech Dofinovka, Byldynka a Fomina balka. Ty se totiž dotýkají sektorů dosud neprobádaného podzemí a podle zvěstí se do nich v některých těžebních dílech dělníci prokopali. Lomy poté doslova trpěly pravidelnými nočními nájezdy průzkumníků, kteří se vydávali do nezajištěného podzemí.
Z historie katakombVznik katakomb předcházel založení samé Oděsy. Svolení k zahájení stavebních prací vydala carevna Kateřina II. Veliká roku 1794. Už tehdy se tu ale těžil kámen. Nejprve vápenec, později pískovec. Drtivá většina těžby se odehrávala pod zemí. Část kamenů byla vysekávána, jiné řezány. Kvádry a bloky přibližovali k východům muly a osli, odtud byly hned odprodávány stavitelům. Většina tažných zvířat prý z pobytu ve věčné temnotě oslepla. Těžba se odehrávala v třech patrech nestejné úrovně, místy ale sahala až do 60 metrů pod hladinu moře. Protože se mnohdy ekonomicky nevyplácelo udržovat výdřevu a zpevnění, začalo se většinou budovat nové těžební dílo souběžně s prvním. Tím vznikl základ pravidelné sítě velkých chodeb a svážných tunelů, které postupně zahušťovaly lokálně produktivnější podzemní lomy. Zhruba 95 až 97 procent chodeb je dnes vedeno v pískovci, ze kterého je vybudováno i město v nadloží. Přibližně 3 až 5 procent chodeb kopíruje a doplňuje přírodní dutiny a jeskyně. Systém chodeb, štol i tunelů s obloukovou klenbou byl v osmnáctém století doplněn o klasická sklepení, úložné prostory, ledárny a skladiště. Velké hrubé tesané chodby byly postupně děleny, obkládány cihlami a odpadním lomovým kamenem. Není nic neobvyklého, když vás od další prostory dělí jen vratká skládaná zeď. Později vznikají uzavřené a oddělené bloky podzemí, které si pro sebe zřizovaly jednotlivé kupecké společnosti. Ty byly, kvůli zlodějům, přístupné jen přes odvodňovací a větrací štoly. Na počátku 19. století už není nikdo schopen systém v celistvosti popsat, do podzemí se také přesouvají nelegální palírny, uzavřené pánské kluby a tajné společnosti, skladiště pašovaného zboží. Stále ve větší míře pak nad podzemím získávají kontrolu místní zločinecké organizace. Katakomby existují prakticky bez jakékoliv formy kontroly ze světa tam nahoře. |
Každá nová lokace totiž vyvolává v organizovaných skupinkách průzkumníků pravou zlatou horečku. Neprobádané části, stejně jako ty desítky let znepřístupněné, působí dojmem míst z legend. Můžete tu narazit na stará těžební zařízení, úkryty a skladiště zbraní partyzánů, celé obytné komplexy, které vypadají, jako by je jejich obyvatelé opustili teprve před chvílí. A také mělké hroby nebo místa, kde se jen tak povalují suchým vzduchem mumifikovaná těla partyzánů, rumunských a německých vojáků, vrahů i uprchlíků.
Podzemní partyzánské centrum
Katakomby totiž mohou za to, že se lidem na povrchu tu a tam ztrácí voda, propadávají se chodníky nebo trpí základy domů, a také za to, že tato milionová metropole na břehu Černého moře nebude nikdy disponovat metrem. Na druhé straně je ale přítomnost podzemí spjata s historickým odkazem nacisty „neporaženého“ města, které odolávalo stejně hrdinsky jako Stalingrad na Volze.
Když v roce 1941 postoupila rumunská a německá ofenziva k hranicím města, zakázalo sovětské vojenské velení svým jednotkám ustoupit. Vzhledem k tomu, že jejich tvrdé jádro tvořili příslušníci NKVD, nešlo počítat ani na jedné straně fronty se smířlivým přístupem. Proto komisaři zmizeli v podzemí a založili tu silnou odbojovou skupinu.
V katakombách pak po dobu třinácti měsíců přežívalo více než šest tisíc vojáků, partyzánů a domobranců, z nichž někteří opustili svět tmy až po roce 1944. Pod Oděsou, přímo pod nohama okupantů, fungovaly celé výstrojní sklady a zbrojnice. Pět velkých a početných partyzánských oddílů se soustředilo na přímý přepadový boj, 45 dalších menších skupinek zajišťovalo průzkum podzemí, zásobování a rekognoskaci terénu na povrchu.
V katakombách fungovaly nemocnice, kuchyně, jídelny i kasárna, partyzáni se mezi nimi přesouvali sítí tunelů a pronikali na povrch. Pokusy nacistů o vpád do podzemí skončily vždy katastrofou: dodnes je pravděpodobně část zatím skrytých vstupů zaminována nebo zajištěna výbušnou nástrahou. Proto se Němci a Rumuni spokojili se zabetonováváním některých vstupů a občasným vpouštěním otravných plynů. Ostatně to oni vládli na povrchu. A pěkně tvrdou rukou.
Chlad, nedýchatelno, tma
Během obsazování města v roce 1941 bylo zabito na 83 tisíc podezřelých civilistů a došlo k odsunu jednoho statisíce obyvatel židovského původu do koncentračních táborů. Výpady odkudsi z podzemí znamenaly pro okupanty jen malou komplikaci.
Fascinující, přízračná místaobjevujte je s Xman.cz V našem cyklu jsme již navštívili:
|
Tam dole přitom měli lidé víc než dost problémů. Tížil je tam místy suchý až nedýchatelný vzduch, jinde devadesátiprocentní vlhkost, teplota pod 14°C, depresivní ticho a tma, nulová hygiena, podvýživa, tyfus a dokonce malárie.
„Život pod zemí byl nesmírně složitý, ve tmě, vlhku a chladu lidé dlouho nevydrželi,“ říká historik Alexander Babich. „Umírali i během diverzních akcí na povrchu. Životnost partyzánských oddílů se počítala v týdnech.“ Pokud se partyzáni odhodlali k utajené cestě na povrch, museli se nejprve namalovat, protože dlouhým pobytem ve tmě byla jejich kůže dočista bílá. Museli se i převléci, protože je všude doprovázel hnilobný sklepní zápach.
Ve vesnicích a předměstích Oděsy, kam podzemí sahalo, je místní právě nevítali. Jídla bylo málo a zásobování politických komisařů v podzemí, kteří stejně nezabránili masakrům civilistů, se lidem nezdálo jako právě hospodárné. Na výběr ale neměli.
V podzemí navíc docházelo ke štěpení moci a přestřelkám. Některé partyzánské oddíly (složené například z Židů nebo kozáků) se nechtěly podřídit jednotnému komunistickému velení. NKVD s nimi ale brzy zatočilo.
Nové objevy mapy neobohatí
Z filozofie partyzánů, kteří dokázali v podzemí přežít, pak v určitém smyslu dodnes těží i některé skupinky podzemníků. Komunikují spolu zašifrovanými vzkazy, které píší na stěny podzemí, ale ze zásady netvoří u jimi probádaných systémů mapy. „To je proti všem pravidlům,“ říkají. „Nakreslená mapa, která unikne na povrch, znamená nebezpečí pro všechny dole. Katakomby patří Ukrajině, Oděse a jejím dětem, ne světu.“
Tohoto pravidla se ale nedrží všichni. Například skupina speleo-amatérů Piosk, která vznikla v roce 1961, mapy pořizuje a zveřejňuje. Zdůvodňuje to ale snahou o zachování historického dědictví. Tato skupina je navíc provozovatelem podzemního Muzea partyzánské slávy, jednoho z mála míst, kde můžete po zaplacení vstupného prožít s průvodcem pár hodin v partyzánském úkrytu a okolních tunelech.
Jinak se do podzemí můžete vydat s najatým soukromým průvodcem. Domluvíte si ho jen tak, přes internet, ale znamená to, že se do absolutně neznámého podzemí vydáte i se zcela neznámým člověkem.
