Pan Voigt poznal, že šaty dělají člověka. Zvlášť, když jsou vojenské – a je to v militaristickém Německu.
Minulost pana Wilhelma Voigta před jeho slavným kouskem odbudeme docela rychle, protože z prvních sedmapadesáti let jeho života se pětadvacet omezovalo na pobyt za mřížemi. Celé to vlastně začalo, když byl v roce 1863, coby čtrnáctiletý výrostek, obviněn z krádeže. Jestli tenkrát skutečně kradl, to už se nedozvíme. On na své nevině trval, ale platné mu to moc nebylo. Dostal dva týdny v tilsitském žaláři. Na zkušenou, aby se trochu napravil a viděl, kam by dalšími krádežemi dospěl.
Krátký pobyt na něj výchovně nezapůsobil. I když se do jeho mladého života promítl dost zásadním způsobem. Údajného lotra, který pobyl ve vězení, totiž nechtěli v žádné škole. A tak se Wilhelm mohl uchytit jen tam, kde vlastně nikdy skončit nechtěl. V ševcovské dílně svého otce. Prtání škrpálů přitom považoval za nejnudnější práci pod sluncem. Ruce pracovaly, ale duchem byl pořád nepřítomný. Cítil, že je předurčený k velkým činům.
Pan Voigt, jeho uniforma a jeho život |
Životnímu štěstí se rozhodl jít naproti, ale protože to napoprvé bylo s falešnou směnkou, napodruhé se zlodějinou a napotřetí u vypáčené pokladny ve fabrice, skončilo to v součtu oněmi pětadvaceti lety žaláře. Užil si tam svoje.
Když ho 12. února 1906 dozorci konečně vyprovodí za bránu vězení, chce mít už jen klid. Proto se taky vydá do Rixdorfu u Berlína, aby se usadil u své sestry. Seká latinu, respektive si najde poctivou práci v ševcovské dílně.
