Osmdesátá léta, ve kterých jsem vyrůstal v Pardubicích, díky železné oponě gayům náruč neotevírala. Kdekdo se musel přetvařovat - ve škole mu tloukli do hlavy marxistické ideje a doma se na komunisty nadávalo.
Gayové a lesbičky ovšem k této politické přetvářce museli přidat ještě tu osobní - přiznat barvu za totality prostě bez následků možné nebylo.
Listopad ’89 pokrytectví smetl, ve městech víc než na dědinách, a žít jako gay přestalo být společensky nebezpečné. Máme registrované partnerství, gayové nejsou pronásledováni a případy vyhazovu z práce kvůli orientaci se na veřejnost nedostaly (což neznamená, že se tak neděje).
Až se zdá, že Češi s teplými nemají problém.
Když se mě nedávno v New Yorku kolegové ze šoubyznysu ptali, jak se žije gayům v Česku, popravdě jsem odpověděl: „Dobře, bez potíží a v pohodě.“
Svůj pocit jsem si zopakoval někde v Praze a zůstal jsem koukat na reakci: „Tobě se to mluví, zkus jet padesát kilometrů za Prahu a jako gay se budeš skrývat.“
Kroutil jsem hlavou. Copak gayové na oblasti patří ještě k undergroundu?
Poptal jsem se pár známých, žádný sociologický průzkum, jen malá obhlídka v terénu.
Zjištění mě překvapilo: skutečně se třeba v Nové Pace, místní mi prominou, může přihodit, že kluk orientaci tutlá jen ze strachu z okolí.
Čí je to ale problém? Jeho, nebo těch, co stojí kolem, aby ukazovali prstem?
Vzpomněl jsem si na setkání s komunitou v San Francisku, Chicagu, Londýně nebo v Madridu. Tam to fakt nikdo neřeší. Jseš teplej? Proboha, no a co?
Zavolal jsem Jirkovi Hromadovi, který nesl prapor o uznání GLBT komunity desítky let, abych se dozvěděl, v čem tkví problém.
Celý článek si přečtete na blogu Janise Sidovského tady.
