Neděle 27. listopadu 2022, svátek má Xenie
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
  • Neděle 27. listopadu 2022 Xenie

Josephine Bakerová byla ikona smyslnosti, špionka s rodinou v modelu OSN

Byla vládkyní Paříže, fascinovala ji svou exotickou smyslností. Ztělesňovala hýřivý život v okázalém luxusu. Jenže umělkyně Josephine Bakerová nebyla jen sexualizovanou Černou perlou. Byla zdatnou protinacistickou špionkou, bojovnicí proti rasismu. A hlavou rodiny, z níž udělala projekt propagace rovnosti ras a víry.
Fascinovala energií, vitalitou, šarmem, krásou. Podmanivým tancem, uhrančivým...

Fascinovala energií, vitalitou, šarmem, krásou. Podmanivým tancem, uhrančivým hlasem. Život Josephiny Bakerové však byl bohatší, netvořilo ho jen umění, vystoupení, večírky. Měla zásady, vize a neváhala za ně bojovat. | foto: ČTK

Ony dva momenty z jejího života nemohou být protikladnější, vzdálenější, přesto je však něco spojuje. První se odehrál na Champs-Élysées, před očima pařížské veřejnosti, kterou ohromil opulentností, rozmařilostí, výstředností. Po bulváru na pozadí neoklasicistních budov před zraky hostů v drahých restauracích a návštěvníků luxusních obchodů se černá kráska procházela s gepardem na vodítku. Dvě exotické šelmy v moderní metropoli. Dvě zosobnění energie, smyslné vitality, hrdosti, síly, nespoutanosti. A krásy.

Druhý výjev se odehrával bezpočtukrát na zámku Les Milandes a v jeho parcích. Tentokrát však byla Josephine Bakerová v docela jiné roli. Vystupovala jako matka početné rodiny. Svých dvanáct dětí adoptovala záměrně ze všech koutů světa, to aby demonstrovala a propagovala rovnost ras a náboženství, jejich harmonické soužití v pestrosti. I tyto chvíle však byly teatrální a okázalé. Hoši a dívky si hráli, zpívali, jedli před zraky mas návštěvníků. Život Duhového kmene, jak rodinu nazvala, byl tak trochu divadlem, který Bakerová inscenovala veřejnosti pro propagaci svého ideálu světa bratrství a míru.

Její život však byl výjimečný i v mnoha jiných ohledech.

Smutné dětství v chudobě, rasismu, segregaci

„Černošské dětství je vždycky trochu smutné,“ řekla svému životopisci ve dvacátých letech, už jako slavná zpěvačka, herečka a tanečnice. Její dětské roky zkormoucené byly. Narodila se v St. Louis v roce 1906 tanečnici, jejíž reputace nepřesahovala tamní hudební sály. Kdo byl její otec, nevíme s určitostí. Jeho osoba se totiž měnila podle fabulací Bakerové.

Jednou tvrdila, že jím byl slavný černošský právník, jindy si za otce přisoudila židovského krejčího, také však španělského tanečníka, německého přistěhovalce, rovněž bubeníka z varieté. Podle nálady a momentální potřeby stylizace. „Josephine byla fabulátorka,“ říkal její nevlastní syn. Ona sama však svoje přepestré verze a úpravy vlastního života odmítala označovat za lži. „Vylepšuji si život,“ líčila.

K vylepšování toho byla spousta. Chudá čtvrť St. Louis, kde žila, byla trudná směsice nevěstinců, hotelů a mizerných bytů. Její nevlastní otec byl pořád bez práce, ona sama se musela nechat vychovávat ulicí, v osmi letech začala pracovat jako služebná v bohatších bělošských domácnostech.

A na každém kroku cítila rasismus, nejhrozivěji se zhmotnil při protičernošských násilnostech, které plenily East St. Louis v roce 1917. „Pořád se vidím, jak stojím na západním břehu Mississippi a dívám se na žár z hořících černošských domů, který osvětloval oblohu,“ vzpomínala později. Nezastírala, že když slyšela křik a zoufání afroamerických rodin prchajících po mostě, byla vyděšená k smrti.

Ve dvanácti odešla ze školy, rok nato začala pracovat jako číšnice, žila na ulici, spala na kartonech a živila se odpadky z popelnic. Ve třinácti se poprvé vdala, v patnácti podruhé. Mezitím se však proti vůli své matky pustila do tancování. Podívala se do Harlemu během období jeho renesance, epochy obnovy a rozkvětu afro-americké kultury a intelektuálního života. Vystupovala na Broadwayi, sice jako poslední křoví, jenže kreativním vylepšením své role dokázala zastínit ostatní. Pořád to však byly začátky.

Klíčový bod jejího vzestupu čekal na její angažmá v Paříži a její odtančení do světa erotiky.

Fenomenální, erotická, teatrální, bohatá

„Jako by jazz, lapený na křídlech vibrací onoho těla, odříkával slovo za slovem svůj fantastický monolog… divoká nádhera, nespoutaný lesk a úchvatná živočišnost.“ S takovými hyperbolami popisoval její první roli v Revue Nègre v Théâtre des Champs-Élysées jeden z nejpřednějších baletních kritiků oné doby André Levinson. Je to „černá Venuše, která navštívila Baudelaira“, byl si jistý.

Další oslavné hyperboly následovaly, další muži jí padali k nohám.„Nejúžasnější, nejvíc vzrušující žena, kterou kdokoli viděl,“ skládal hold Ernest Hemingway. Stojí „mimo čas, tak jako jsou emoce mimo aritmetiku“, vyjadřoval svůj obdiv básník Edward Estlin Cummings. Skláněl se před ní Le Corbusier, zvěčnil ji sochař Alexander Calder, okouzlila Jeana Cocteaua, maloval ji Pablo Picasso. „Nefertiti dneška,“ prohlásil o ní a zkusil ji popsat: „Vysoká, kávové kůže, ebenových očí, s nohama z ráje, úsměvem, který ukončuje všechny úsměvy.“ Možná tím myslel, že muže, kteří ji oslavovali, s nadpozemským nezájmem přehlížela.

Vystupovala prakticky nahá, v hudební síni Folies Bergère se proslavila úspornou sukénkou v podobě věnce z umělých banánů. Ano, zneužívala kulturní stereotypy, zmocňovala se jich, přerývala je, obracela je s burleskní troufalostí proti publiku. Chopila se stereotypů pro vybojování si nezávislosti. Její divošský tanec „brilantně manipuloval s představivostí bělošských mužů“ a „radikálně redefinoval pojetí rasy a genderu skrze styl a provedení tak, že to má echo v módě a hudbě dodnes, od Prady po Beyoncé“, psal v roce 2016 magazín Vogue.

Doba jí pomáhala, období Art Deco přineslo zájem o nezápadní umění, Paříž propadla černošské kultuře. A též jazzu, charlestonu, a to vše dokázala Josephine Bakerová proplést dohromady. Stala se ikonou horoucích dvacátých let. Byla všude, na plakátech, pohlednicích, obrazech, fotkách, měla podobu panen ve vitrínách, její účes pomáhaly imitovat pomády Bakerfix, které produkovala její značka, spolu s dalším zbožím.

K jejím představením patřila i nahota. V roce 1926 pózovala nahá i v pařížském atelieru Paula Colina.

Banánová sukénka ji proslavila.

Paříži vládla s teatrálností. „Na ulici na ni čekal obří bílo-stříbrný Rolls-Royce. Řidič otevřel dveře, vodítkem dala pokyn a její gepard zařval a jedním skokem se usadil vzadu do Rollsu, Josephine si sedla po jeho pravé straně, dveře se zavřely… a byli pryč,“ popsala novinářka Diana Vreelandová jednu ze scén, které Paříž zažívala často. Svého miláčka Chicquitu brala na svá vystoupení na pódium, odkud však šelma často utíkala, aby terorizovala orchestr. A nabízela tak publiku pobavení navíc.

Věděla přitom, kudy a jak jít dál. Po roce 1929 sáhla po změně, její image přišlo o exotické prvky, africká pera z její mini-garderoby zmizela. Kritici opěvovali, i když urážlivou řečí, že za sebou nechala primitivní „negerské“ období a vykvetla ve velkou umělkyni. V Casino de Paris vystupovala v show Paris Qui Remue, natočila přeslavný song J’ai deux amours, hrála v němých filmech. V roce 1934 je její přerod dovršený Offenbachovou operou La Créole. „Z malé divošské tanečnice se slušným hlasem se stala velkolepou primadonou,“ psala kritička Shirley Bassei. „Přísahám, nikdy jsem neviděla, a asi nikdy neuvidím, tak ohromnou, senzační zpěvačku a umělkyni.“

Všude však vítaná nebyla. V rodné Americe tentýž úspěch nezopakovala. V Jugoslávii se jí dostalo mohutného přijetí, ovšem některá vystoupení byla kvůli církvi a policii zrušena, byla nahlížena jako kazatelka hříchů. V Rakousku ji některé články odsuzovaly jako „Černého ďábla“. Do Itálie ji Benito Mussolini vůbec nevpustil. V Berlíně jí vyštvali od plánovaného šestiměsíčního divadelního angažmá. A ministr propagandy Joseph Goebbels její tvář otiskl na letáku jako zástupkyni degenerovaného umění.

Přesto se Josephine Bakerová mezi nacisty dovedla vetřít. Musela, protože s druhou světovou válkou nastoupila jinou svou profesní dráhu. Kariéru špionky tajné služby. Velmi výkonné špionky.

Sláva jako vstupenka a opona špionství

Dlouho o tom nebyly detaily. Umělkyně o dlouhých sedmi letech, které strávila bojem proti nacistům, zachovávala mlčení. „Spoustu z oněch tajemství si v roce 1975 vzala do hrobu,“ říká spisovatel Damien Lewis, který v nové knize Agentka Josephine podstatnou část onoho příběhu poskládal dohromady. Pracně, rozhovory s veterány tajných služeb, čtením memoárů agentů a záznamů tajných služeb, z nichž některé byly zpřístupněny až v roce 2020, zdůrazňuje The New Yorker.

V knize vysvětluje paradox, jak se mohla stát protinacistickou špionkou žena, která byla terčem nacistů. Proč by se s ní někdo, kdo znal nacistická tajemství, vůbec bavil? Odpověď je prostá: protože byla slavná. Bavit se s ní, být jí nablízku, setkávat se s ní, přivonět k její auře chtěl leckdo. Nikdo nedokázal odolat, nacistické propagandě navzdory.

Jenže francouzská tajná služba Deuxième Bureau se musela rozhodnout, zda na ni vsadí. Špionáž byla podfinancovaná, přetížená agendou, přehlížená politiky, ignorovaná. Bakerovou, kterou jí přišel nabídnout manažer z jejího divadla, dostal na starosti třicetiletý kapitán Jacques Abtey. „Na Francii,“ připila si s ním šampaňským na prvním setkání. Rozhodl se v její oddanost Francii a její schopnosti věřit. Skrze následnou riskantní spolupráci se nakonec vzájemně propletly i jejich city, jejich vztah byl válečnou romancí, zapřenou, protože on byl ženatý.

Bakerová se v nové roli osvědčovala. Obcházela ambasády, setkávala se v nočních klubech s informovanými, vlivnými lidmi znepřátelených mocností, tahala z nich informace, ukládala si je do hlavy. Byla šikovná. Z italského atašé loudila zprávy tím, že jej provokovala, rozporovala jeho tvrzení. Aby ji vysvětlil, že on ví lépe, že věci jsou jinak, šeptal jí přísně tajnou informací za informací.

V červnu 1940 však musela změnit styl, utekla před nacisty z Paříže, v autě měla naskládané Molotovovy koktejly z lahví od šampaňského a vezla v něm dva židovské uprchlíky. Zamířila do svého zámku z patnáctého století Château des Milandes, kde se konaly schůzky agentů zrušené tajné služby, Bakerová se učila střílet, dostala i kapsli s kyanidem.

A v listopadu 1940 též nový úkol. S Abteyem v roli svého agenta se vydala na turné po Španělsku a Portugalsku. V notovém sešitě měla neviditelným inkoustem zanesené informace o německých leteckých základnách ve Francii, německých agentech v Anglii a Skotsku, nacistických plánech v Gibraltaru. Bylo třeba je předat Angličanům. Drahocenné informace doručili.

„Její sláva byla jejím pláštěm,“ popisuje Lewis. A vysvětluje: „Slunit se v paprscích jejího slavného úsměvu chtěl každý, němečtí činitelé, španělští, všichni. A mluvili.“ Zapisované informace převážela ve spodním prádle. Kdo by takovou hvězdu prohledával? Špionské angažmá bylo svázané s milostnou romancí. Marakéšského pašu navštívila nejen proto, že byl stoupencem Francie, ale též proto, že jí pomohl s potratem.

Když musela v létě následujícího roku ulehnout v nemocnici v marocké Casablance, přeměnil se její pokoj v regulérní zpravodajskou kancelář. Byla globální celebritou, takže se nikdo nedivil, že za ní na audience docházeli lidé všech státních příslušností. Pokoj Bakerové v Comte Clinic byl ideálním krytím pro výměnu zpravodajských informací mezi Francií, Anglií, USA.

Když se z těžkých problémů vyléčila, jezdila zpívat a tančit anglickým, americkým a francouzským vojákům. Protože Francie svým jednotkám zábavu neorganizovala, pořádala cesty po severní Africe za své, vystupovala zadarmo. A když zpívala americkým, nezapomínala na hrůzné výjevy z St. Louis ze svého dětství. Afroamerickým vojákům slibovala, že po válce proti fašismu musí následovat válka proti segregaci v jejich vlastní zemi.

Maurice Chevalier a Josephine Bakerová na frontě mezi francouzskými vojáky, asi rok 1940

Třiadvacátého dubna roku 1963 byla jednou ze dvou žen, které měly ve Washingtonu projev k Pochodu za práci a svobodu.

Když poskočíme v čase, uvidíme, že za rovnost do Spojených států po válce opravdu přijela bojovat. Vyneslo jí to obvinění ze sympatií ke komunismu, což v době mccarthismu znamenalo velké problémy. FBI na ni založila složku, proto se musela vrátit do Francie. V roce 1957 tam dostala za svou vojenskou službu Řád čestné legie. V roce 1963 se však do rodné země vrátila, byla jednou ze dvou žen, které měly proslov při mohutném afroamerickém pochodu za práci a svobodu. Na sobě měla uniformu francouzských vzdušných sil se všemi svými medailemi.

Rodina jako Spojené národy

Spletitý jako její špionská kariéra byl i její osobní život. Kromě svých dvou manželů z ještě dětských let měla další dva – podnikatele Jeana Liona a hudebníka Jo Bouillona. Kromě toho měla mít vztah se spisovatelem Georgem Simenonem, s Le Corbusierem, též s americkou bluesovou zpěvačkou Clarou Smithovou, francouzskou spisovatelkou Colette, snad s mexickou levicovou malířkou Fridou Kahlo, asi též s jazzovou zpěvačkou Adou Bicktrop Smithovou, která ji prováděla začátky jejího pařížského pobytu.

Po druhé světové válce byl však její rodinný život především velkým experimentem. Na jeho startu byl vlastně zřejmě manžel Jo Bouillon. Když zkraje padesátých let potratila a vyjevilo se, že šance na mateřství asi skončily, objevilo se ve vzduchu slovo adopce. Josephina však věc rozvinula do velkolepého sociálního pokusu: adoptovala děti mnohých ras, vyznání, aby doložila, že harmonické soužití je na planetě možné. Chtěla dětem nabídnout společné soužití, zatímco by si udržovaly vlastní zvyky, jazyk, víru. A světu dát doklad, že to jde.

Jako první se v rodině, které začala říkat Duhový kmen, objevili dva chlapci z Asie, jeden buddhistického původu z Koreje, druhý šintoistického z Japonska. Poté hošík z Finska. Nato chlapec z Kolumbie, další z Francie, pak ještě jeden, tomu však Josephine Bakerová dala židovské jméno a identitu, protože židovské dítě nesehnala. Děvče z Alžírska, podle ní to byla dcera někoho z koloniální správy, tu vychovávala jako křesťanku. Hocha z Alžírska považovala za Berbera a dala mu muslimskou víru. Další přírůstek přibyl z Pobřeží slonoviny, z Venezuely, jiné dítě se našlo na francouzské skládce, poslední byla dcera marocké emigrantky do Francie.

Rodina jako projekt. Josephine Bakerová jím chtěla dokázat, že mezi lidi nejsou hranice.

Celkem měl Duhový kmen dvanáct dětí. Žil na zámku v Les Miladnes a měl žít veřejně. Měl být na očích, ve výkladní skříni, na důkaz, že soužití v diverzitě je možné. Bylo to jako tematický park, realizovaná vize, organizovaná podle ideálu své zakladatelky. „Spojím vás, protože ve světě se neustále bojuje mezi zeměmi, rasami, barvami kůže, bílí proti černým,“ vzpomínal na slova své adoptivní matky Jarry, chlapec z Finska.

Jenže nezastíral, že to bylo náročné. Děti byly dětmi, chovaly se jako děti, chtěly se chovat jako děti – ale byly vlastně pořád v úloze herců ve vitríně. Když se procházely, dívali se na ně lidé zpoza zdi, fotili si je, prohlíželi. Když jedly, sledovali je skrze prosklené dveře. „Bylo to únavné,“ vzpomínal Jarry pro The Telegraph. Byla to rodina, jenže to byla jen jedna část jejich života. Navíc bylo třeba ukazovat, že jsou rodinou.

Život na zámku jim však Josephine Bakerová nevyměřila napořád, chtěla je vypustit zpět do světa. Tam, odkud chlapci a dívky pocházeli. Ne vždy to bylo bez rozporů, vraceli se do jiné kultury, zjišťovali, že mezi jejich původní rodinou a jimi samotnými je propast. Jarry byl dokonce vykázán za trest, to když Josephine zjistila, že je gay: navzdory jejímu rebelství to pro ni byl zločin, uspořádala rodinný soud a verdiktem byl jeho nucený odchod.

Adoptované děti se staly součástí, ozdobou její vize, experimentu. Když se však onen pokus setkal s mnohem radikálnějším, svobodnějším, spontánnějším pokusem s osvobozováním se od útlaku všeho druhu, který přinesl konec šedesátých let, neobstál. Novou generaci bojovníků za svobodu neoslovil. Vyjevil se jí jako vyfintěný a umělý, příliš exkluzivní a málo antagonistický.

V roce 1968 Bakerová vystoupila ve slavné pařížské síni Olympia, o pět let později v Carnagie Hall, rok nato v London Palladium. V dubnu 1975 oslavila padesát let kariéry ve slavné pařížské hale Bobino, show financoval monacký princ a princezna a Jacqueline Kennedyová Onassisová. V hledišti nescházela Liza Minelli, Diana Rossová, Sophia Lorenová nebo Mick Jagger. Vystoupení sklidilo nadšené recenze. Několik dní nato Josephine Bakerová zemřela, při pohřbu se jí dostalo všech vojenských poct.

Autoři: ,
  • Nejčtenější

Metro v plamenech. Londýnská tragédie odhalila nový fyzikální jev

Metro patří k nejbezpečnějším dopravním prostředkům na světě. Přesto ani jemu se nevyhnou nehody s desítkami mrtvých....

Kultovní porno nepřehánělo. Hrdelní orgasmus existuje, vysvětlují experti

Premium Lze se k němu dopracovat orálním sexem, ale též sáním prstu nebo erotické hračky. Dává o sobě vědět orgasmickými vjemy...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Pohřbili ho jako upíra. Po více než 200 letech mu vědci dali tvář

Několik let po jeho smrti do jeho hrobu vnikli sousedé. Mrtvole odsekli lebku, položili ji na hrudník, spolu se...

Máme své dvojníky? Jak je pravděpodobné, že na světě žije naše dokonalá kopie

Premium Chodí někde dokonalá kopie každého z nás? A pokud kdesi na planetě opravdu máme dvojníka, stálo by za to potřást mu...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Žena jako terč. Nehody budou konečně testovat i ženské figuríny

Konečně si to vynutila neúprosná statistika. Při autonehodách totiž dochází častěji ke zranění žen. Svou vinu na tom...

Zubařka Saxana a dvě mrtvoly. Doma pořádala seance, policie ji viní z vraždy

Premium Policie zadržela dvě ženy a prověřuje, zda byly členky sekty. Obvinila je z vraždy. Jednou z žen je úspěšná dentistka,...

Jím jednou denně a často mi stačí spát jen čtyři hodiny, říká kardiolog Neužil

Premium Mluví rychle, a i když sedí, máte pocit, že je v neustálém pohybu. Jinak by nejspíš nemohl stihnout to, co dělá. Petr...

USA byly pro nás symbolem svobody a blahobytu. Teď nám vhánějí slzy do očí

Premium Amerika nás naučila cestovat. Obdivovali jsme ji pro její svobodu, sílu i neomezené možnosti. Se svým manželem jsme do...

Kurz přežití na vlastní kůži. Reportér si vyzkoušel zabalit evakuační zavazadlo

Premium Jednotlivé položky evakuačního zavazadla, které jsem rozkramařil, musím dát zpátky. Přitom se mi podaří udělat jednu...

Svému pověrčivému „otci“ byl nekonečně vděčný. I domy pro něj pálil

Premium Někdy je na začátku všeho dobrý úmysl, ale postupem času a událostí se věci občas zašmodrchají, zkomplikují – a...

OBRAZEM: Naivní a hororové. Dělník plnil 50 let park bizarními sochami

Nejsou to nejvlídnější sochy na světě. Ve finském parku u Parikally se tyčí s ďábelskými úšklebky, zapadlýma bledýma...

Žena jako terč. Nehody budou konečně testovat i ženské figuríny

Konečně si to vynutila neúprosná statistika. Při autonehodách totiž dochází častěji ke zranění žen. Svou vinu na tom...

Žena vypadá jako divoženka, muži jsou jejím vzhledem fascinováni

Umělkyně, modelka i pornoherečka si říká Annuschkatz a na svém těle má tolik tetování, že už je jen málokde vidět její...

Přemýšlím o sebevraždě, říká Obermaierová kvůli plynu a drahým energiím

Herečka Jaroslava Obermaierová (76) prozradila, že má strach z drahých energií a nedostatku plynu. Kvůli tomu dokonce...

Vsadil na neobvyklý nápad, už má 35 zaměstnanců a rostou i do světa

Lukáš Legát začal podnikat před devíti lety. Z původně garážové firmy je dnes společnost s pětatřiceti zaměstnanci,...

Nelituji toho, že jsem kdysi pila, říká sestra Jiřího Korna. Žila i na ulici

Yvetta Kornová (60) promluvila o alkoholismu a svěřila se, že plánuje svatbu. Známá dětská herečka a sestra zpěváka...

Raketa byla Ukrajince, nebo Rusa? rýmuje Nohavica na kanálu Bobošíkové

Problematiku rakety dopadlé na polské území zpracoval ve své nové písni Jaromír Nohavica. „Ta raketa byla Ukrajince,...