Očarovával davy, uznávala jej kritika. Měl image sex symbolu, narůstalo mu konto, osamostatnil se od rodiny i společnosti. Na cestě ke svobodě mu v cestě zůstala jen jediná překážka. Jenže nepřekonatelná. On sám.
„Na cestě číhá vrah, jeho mozek se chvěje jako ropucha. Vezměte si dlouhou dovolenou a nechte děti si hrát. Když tohohle chlápka svezete, sladká rodinka zahyne,“ zpíval ve své poslední písni Riders On The Storm z posledního alba L.A. Woman. Vyšlo v dubnu 1971. V červenci onoho roku už James Douglas Morrison v Paříži vydechl naposled.
Čtenář a pijan
Narodil se 8. prosince 1943 v Melbourne na Floridě. Ve světě zuřila válka a angažovat se v ní měl i jeho otec Steve. K Jimově porodu si jen odskočil z nedaleké Penascoly, kde právě absolvoval letecký výcvik. V roce 1944 už křižoval nebe nad bojišti v Pacifiku. Následující korejskou válku strávil v Soulu jako instruktor jaderných zbraní. Pak už to bylo klidnější, i když jen v uvozovkách. Pracoval ve Spojených státech, ale rodina sestávající se ještě z matky Clary a Jimových mladších sourozenců Andyho a Anne se musela často stěhovat podle toho, na jaké vojenské základně bylo zrovna otce zapotřebí.
 |
Základkou a střední tak prošel Jim v Kalifornii, Severní Virginii, Texasu, Novém Mexiku a zase Kalifornii a Severní Virginii, kde v roce 1961 odmaturoval. Na vysokou St. Petersburg Junior College nastoupil ve floridském Clearwateru, kde se spokojeně zabydlel u prarodičů z otcovy strany. Na rozdíl od přísně konzervativních rodičů měli pochopení pro jeho umělecké sklony.
V jeho pokoji nebylo kvůli knihám k hnutí, hltal je stejně rád jako už v té době alkohol. Kde nestály komíny klasických i undergroundových svazků, tam zabíraly místo vypité lahve.
Obdivoval beatniky i francouzské existencialisty. Pročítal staré čarodějnické příručky, Marxe i Nietzscheho, nestranil se ničeho.
Když jeho přátelé onen antikvariát přelétávali očima, nevěřili mu, že to všechno skutečně přečetl. Dokázal jim to jednoduše. Nechal je přečíst kteroukoli pasáž z jedné z bichlí a pak jim skočil do řeči s názvem a autorem díla. V referátu pokračoval, dokud se nevzdali: „Dobře, Jime, dobře, to už stačí, věříme ti!“
Poprvé zatčený
V létě 1962 se devatenáctiletý Jim na clearwaterské pláži seznamuje s maturantkou Mary Werbelowovou. První láska, jak má být. Pár se od sebe nehne ani na krok. Jim tehdy ještě zdaleka nebyl impozantně vyrýsovaným rockovým mágem. Byl oplácaný a nejistý a na svou krásnou přítelkyni žárlil. Měl sklony k excentrismu, které gradovaly, když se napil. Na jedné party nechal přátele jmenovat libovolnou položku ze slovníku cizích slov a nenuceně odříkával její definici. Potom se stejně nenuceně vymočil na podlahu, jako by si mohl dovolit všechno. Na jiném večírku odhodil přes celou místnost chlapce, který si dovolil s Mary prohodit pár slov.
Anita Pallenbergová: múza Rolling Stones hlásala drogy, alkohol a sex Přitahovala, sváděla jako magnet, zároveň však naháněla strach. Byla hedonistická, desetiletí prožila v drogovém a sexuálním opojení. A „šestý člen Rolling Stones“ se Anitě Pallenbergové říkalo právem, bez ní by kapela nezněla a nevypadala, jak ji známe. Zemřela 13. června ve věku 75 let. |
Po roce se přestěhoval do Tallahasee, aby tam studoval na Florida State Univesity. Každý víkend však stopoval na 370 kilometrů zpět do Clearwateru, aby viděl Mary. V září 1963 ho v Tallahaee poprvé zatkla policie. Na americkém fotbale zahodil policistovi čepici. Uhradit musel sedmdesát dolarů. Na policejní fotografii má krátké vlasy, zavřené oči a bojovně vystrčenou bradu.
V lednu 1964 ho Atlantský oceán omrzel. Na Floridě to zabalil a dekoval se k Tichému oceánu, do centra doutnající revoluce lásky, do kalifornského Los Angeles. Na věhlasné University Of California začal studovat film. Během kurzu komparativní literatury se nořil do díla spisovatele Antonina Artauda a jeho temně surrealistického pojetí divadla. A do LSD, které bylo v oné době ještě legální.
Fazole a LSD
Mary se stěhovala přes celé Spojené státy za ním. Světla velkoměsta, umělecké prostředí a nevyzpytatelná psychedelika zatím Jima pořádně rozdivočela. Podíl na jeho utržení ze řetězu mělo zřejmě i to, že se jeho otec 2. srpna 1964 účastnil jako armádní velitel americké provokace v Tonkinském zálivu. V jejím důsledku došlo k přestřelce, která posloužila jako záminka pro nechvalně známou americkou invazi do Vietnamu. Proti oné válce se bouřili mladí z celých Spojených států. A na svědomí ji měl i Jimův otec!
V roce 1963 jej zatkli za opileckou výtržnost v Tallahaee.
Jim by chtěl staromódně chodit s Mary, ale město andělů a energie epochy v něm otevřely démona a génia. Potom, co ho Mary přistihla v posteli se společnou kamarádkou, dostal Jim kopačky. Spouští se však i Mary, začala pracovat jako tanečnice v klubu Gazzarri’s. Snila o kariéře herečky.
Jim dumal, čím by ji oslnil, aby se k němu vrátila. Na jaře 1965 dokončil s bakalářským titulem filmová studia, ale do filmového světa si cestu nenašel. Nešel ani na promoci, diplom přijde poštou jeho matce. Morrisonovi v té době žili v Coronadu poblíž San Diega. Je to jen nějakých 170 kilometrů na jih od Los Angeles, Jim však veškeré styky s rodinou zrušil. Tím se přerušil i přívod peněz, takže žil na střeše činžovního domu, kde v podkrovním apartmá bydlel jeho bývalý spolužák.
Jeho jídelníček se sestával z fazolí a LSD. Nedařilo se mu vzpamatovat ze ztráty dívky, se kterou byl tři roky jedno tělo a jedna duše. Byl sám jako kůl v plotě, ale nevzdával to. Jedné noci rituálně spálil všechny deníky, které si celé mládí psal. Byly plné Mary. Rauše mu našeptávaly, že musí zahodit všechno, co se kdy naučil. Začít znova. To byla ostatně mantra celé nastupující generace hippies.
V „osvícených stavech“ začal v hlavě slýchat melodie. Psal si k nim slova, která mu zůstala v hlavě ze zahozených deníků.
Nekoneční Doors
V květnu 1965 se procházel po losangeleské pláži. Pod fousy si broukal svoje písně, když spatřil Raye Manzareka, bývalého spolužáka z filmové školy. Jim se mu svěřil s rozchodovým trápením a plánem odjet do New Yorku. Mary pořád cítil všude kolem, ničilo ho to. A taky mu vyzradil, že píše písničky. To Raye zaujalo, hrál na piano. Se svými bratry to zkoušel v kapele Rick And The Ravens, Rick a havrani.
Jim před něj poklekl. Nabral si do dlaní hrsti písku, prosíval je skrz prsty a broukal budoucí hity Moonlight Drive a My Eyes Have Seen You. Zpívat moc neuměl, ale vypadal jako rocková hvězda, říkal si Ray. Díky divokému životnímu stylu Jim zhubl a husté vlasy mu dodávaly vzezření Michelangelova Davida. V tom, co mu nesměle předváděl, viděl Ray potenciál. Velký potenciál. Navrhl mu, aby založili rockový band.
Píseň Louie, Louie stála FBI dva roky vyšetřování Je to pornografie a obscénnost, křičeli kritici. FBI proto píseň Louie, Louie zkoumala více než dva roky. V závěrečné zprávě, která má přes 450 stran, poté konstatovala, že je vlastně zhola nesrozumitelná. Nakonec se stala hitem a legendou. Zpěvák vyšetřované verze Jack Ely zemřel 28. dubna 2015. |
Jim nadšeně souhlasil a nastěhoval se k Rayovi a jeho přítelkyni Doroty do bytu kousek od pláže. Doroty chodila do práce, zatímco Ray s Jimem se celé dny poflakovali, plánovali muziku a posilovali. Ray Jima přivedl ke svému havranímu bandu, jeho bratři však floutka Jimova typu nemohli ani cítit.
Z kurzu meditace si tak nakonec Ray přivedl jazzového bubeníka Johna Densmora. A ten později, opět z meditační místnosti, zrekrutoval kytaristu Robbieho Kriegra. Sedli si muzikantsky i lidsky a ve zkušebně na pláži začali pilovat repertoár. Říkali si The Doors podle psychedelické bible Aldouse Huxleyho Doors Of Perception, Brány vnímání. Huxley názvem odkazoval na dílo anglického básníka Wiliama Blakea. Jeho slavný aforismus hlásal, že když budou brány vnímání otevřeny, svět se ukáže ve své skutečné podobě. Nekonečný.
Živočišný model
Kapela se stává kapelou, až když začne koncertovat. Angažmá dostala v malém klubu London Fog. Na prvním koncertě ho zaplnili Rayovi a Jimovi bývalí spolužáci, další koncerty se už však na podporu přátel spolehnout nemohly. Byla to i výhoda, muzikantům to dávalo prostor a čas v klidu zapracovat na své prezentaci.
Jim se po několika Rayových hodinách zpěvu zlepšil, ale pokrok dělal jen velmi pomalu. Styděl se, zpíval otočený zády k publiku. Když se mu postavil čelem, měl pořád zavřené oči. Nějakým zázrakem si však nakonec všechno sedlo. Kapela se sehrála, Jim získal sebevědomí a svůj charakteristický hlasový projev. Oči měl hluboké jako Mariánský příkop. Když je konečně otevřel, bylo to pro publikum zjevení.
Neměl štěstí v lásce, ale měl ho ve hře. Když se v London Fog zastavila manažerka prestižního klubu Whiskey a Go Go, zeptala se jich, jestli by nechtěli dělat domovskou skupinu radši u nich. Ray se tetelil radostí a nadšeně přikyvoval. Jim jen chladně pronesl: „Dáme vám vědět.“ Manažerka souhlasila. Po jejím odchodu Ray Jima nechápavě konfrontoval: „Co blázníš, člověče? Vždyť je to pecka. Dostaneme prachy!“ Jim však věděl: „Nesmíme vypadat, že jsme na to čekali.“
Až dva dny nato manažerce zavolal, že to teda berou. A 23. května 1966 odehrála kapela ve Whiskey první koncert. Pokračovala v pilování svého originálního zvuku, který kombinoval blues a psychedelii. Předskakovala kapelám The Byrds nebo Them. Frontmanem druhé jmenované byl Van Morrison. A jmenovec Jim se od něj naučil pár tipů a triků. The Doors od Them přejímají píseň Gloria a dovádějí ji k dokonalosti.
A k ní směřuje i Jim. Vypadá jako model, ale zároveň z něj čiší živočišnost. Je sečtělý a píše texty na úrovni nejkvalitnější poezie. Jeho démonický zpěv rámuje hudba hypnotická a taneční dohromady. The Doors jsou jedineční a odlišní od všeho ostatního, co se v hudbě děje. A že se toho děje hodně. Všechno zastřešuje Jimovo nezřízené, orgiastické řvaní, které u obecenstva vyvolává ty nejzasutější emoce.
Za pár měsíců kapelu oslovil agent nahrávací společnosti Elektra Records. Nabídl smlouvu. To se hodilo, The Doors totiž v téže době dostali z Whiskey vyhazov. Důvod? Improvizovaná pasáž písně The End, v níž Jim poprvé zazpíval legendárně incestní oidipovskou pasáž. Ta se, s vynecháním vulgarismů, objevila i na prvním albu, které se jmenovalo jednoduše The Doors.
Vzniklo v Sunset Studios během dvou listopadových týdnů roku 1966. V noci poté, co nahráli budoucí evergreen Light My Fire, se Jim vloupal do studia a všechno tam postříkal pěnou z hasícího přístroje. Proč? To věděl jen on sám.
Hudba pro Mary
Sousedi Morrisonových v Coronadu na obalu alba poznávají notně zkrásnělého Jima a jeho rodičům desku přehrají. Otec Steve hned píše synovi dopis, v němž ho žádá, aby na hudbu zapomněl, protože pro ni nemá žádný talent. Ať si najde pořádnou práci! Jima se to dotkne, v interview prohlásí, že jeho rodiče jsou mrtví.
Jeho hudba rozhodně ne, zkrácená verze Light My Fire jde do rádií a stává se hitem léta lásky 1967, hymnou hippies. Napsal ji kytarista Robbie Krieger, možná chtěl dodat trochu života do umírání, které s sebou nese song The End. Ten napsal Jim o rozchodu s Mary. „This is the end, my only friend. Toto je konec, můj jediný příteli,“ zpívá se v ní. Během koncertování ve Whiskey nabobtnala různými improvizacemi do úctyhodné stopáže dvanácti minut.
Obsahovala odkazy, které chápal asi jen Jim, a vrcholila onou oidipovskou pasáží, kde chce Jim zabít svého otce a kopulovat s matkou. A nakonec se obrací ke své Mary, vyzývá ji, aby „to ještě jednou riskla“. Nemůže na ni zapomenout.
Vlastně to možná všechno dělal jenom pro ni. Snad doufal, že když prorazí jako zpěvák, vrátí se k němu. Ale nefungovalo to. Ani s rodiči.
Nápoj orlů
Občas se v Los Angeles s Mary potkali. Několikrát ji požádal o ruku. Na prvním albu jí v písni Crystal Ship vzkázal, že se znovu sejdou, odpověděla mu, že jsou mladí. Že možná časem. Čas však plynul.
Miloval ji Elvis i Mick Jagger. První rocková hvězda sestra Rosetta Nerozlišovala, kde končí víra a začíná muzika. Milovala boha, ale též muže a ženy, obvykle tragicky. Byla extravagantní, histriónská, kouřila, pila a klela. Našla si vlastní cestu a držela se jí, byť to měla jako žena a černoška víc než obtížné. A především položila základy rokenrolu. Rosetta Tharpe by se 18. března dožila 101 roku. |
Jim po rozchodu s Mary potkal jinou duševní kámošku, „soul mate“, jak se tehdy říkalo, zrzavou lišku Pamelu Coursonovu, předlohu písně Twentieth Century Fox. Ta se jednoho dne roku 1966 objevila na jejich koncertě v London Fog. Podle Manzareka byla jediným člověkem na světě, který dokázal Jimovi konkurovat v jeho kombinaci divnosti, šarmu a vtipnosti.
A nejspíš se mu stala osudnou. O tři roky mladší vysmáté děvče mělo totiž jednu vadu na kráse. Bralo heroin. Tento opiát byl moc i na Jima, nechtěl o něm ani slyšet. Pro něj tu byla maximálně psychedelika a kokain. A samozřejmě, z věrnosti svému skotskému původu z otcovy strany a irskému z matčiny si v množství větším než malém dopřával ještě whisky. Americkou verzi whisky, bourbon, nazýval nápojem orlů.
Komerční underground
V průběhu roku 1967 dosahují The Doors celoamerické proslulosti díky úspěchu skladby Light My Fire, která vyšla na singlu ve zkrácené verzi. Počátkem prosince 1967 byl Jim zatčen na štaci v New Havenu, když si publiku během koncertu stěžoval, že mu předtím v šatně policista nastříkal do očí slzný plyn. Policista nevěděl, o koho jde, a Jim na něj nebyl příliš milý. Byl obviněn z výtržnictví a kapela v médiích dostala punc rebelů. Zdálo se, že na jejích koncertech se může stát cokoli.
Po úspěšném prvním albu The Doors nahrávají druhé Strange Days. Už zkušeněji využívají vymožeností nahrávacího studia a taky nově vynalezených syntetizátorů. Skupina byla s albem navýsost spokojená, ale větší díru do světa udělala až s třetím albem Waiting For The Sun. Objevila se na něm hitovka Hello, I Love You. Kapela byla na vrcholu slávy, několik měsíců kraluje hitparádám. Kritici se durdí, protože ji nejdřív opěvovali jako underground, ale teď se The Doors prezentovali komerčním materiálem. Uznávají však revolucionářskou Five To One nebo protiválečnou Unknown Soldier.
Jim a Pamela, výmluvné ztělesnění své doby
Kapela hojně koncertuje. Během nahrávání dalšího alba Soft Parade už byl na Jimovi znát stres a pití. Role sex symbolu mu přerůstala přes hlavu. Jeho sebedestruktivní chování se vymykalo kontrole. Jak to u alkoholiků bývá, měl v sobě Jekylla i Hydea. Dostal proto bodyguarda, který ho měl usměrňovat, jenže se ukázalo, že pan Tony Funches mu v pití spíše dokázal zdatně sekundovat. Později vydal Paměti osobního strážce rockové hvězdy.
Jim věděl, že něco je špatně, dokonce se Rayovi svěřil, že by si možná měl dát pauzu, jenže parťák mu to rozmluvil. Ať to ještě vydrží, jsou přece tak skvěle rozjetí, takhle to nebude navždycky. A do toho Jimovi Mary sdělila, že opouští Los Angeles. Odjížděla do Indie, aby se naučila meditovat. Do té doby byla aspoň někde poblíž.
Při loučení jí vyložil, že první tři alba byla o ní. Do předělávky Elvisovy písně Mystery Train na koncertech pak bude žalovat: „Away, away, away, away in India! Pryč, pryč, pryč, pryč v Indii!“ Už ji nikdy neuviděl.
Pták a ovečka
Rocková image vydělávala dobře, z čehož profitovala i liška Pamela, které Jim dotoval prodělečné hipísácké oděvnictví Themis. Na koncert do floridského Miami 1. března 1969 přijel frontman pozdě. Pohádal se s Pam, zmeškal let a hodně pil. Před týdnem viděl představení politického divadla Living Theatre, ve kterém se herci vysvlékali do naha – a koncert pojal jako one man show obdobného rázu. Přerušoval písně plamennými projevy, při kterých přecházel z hněvu do přátelskosti. Publiku spílal, že jsou zas*aní idioti, kteří dopouštějí, aby se s nimi manipulovalo, hned nato přecházelo do řečnění o potřebě lásky.
Ptal se publika, proč přišlo. Určitě ne kvůli hudbě, chcete nějakou senzaci, odpovídal si sám: „Tak já vám ukážu ptáka!“ Někdo z publika mu podal figurínu ovečky. „Ošu*al bych ji, ale je moc malá,“ smál se Jim. A pozval lidi na pódium. Skončilo to hromadnou tancovačkou, která smazala rozdíl mezi kapelou a diváky.
Den po koncertu letěli členové kapely na dovolenou na Jamajku. Po návratu se nestačili divit, všude v médiích se vystoupení v Miami řešilo jako velká kauza. Na Jima byl vydaný zatykač, šel se raději rovnou udat. Celá kapela byla zaskočená, brala to jako běžný, jen trochu ztřískanější koncert.
Následujících osmnáct koncertů ve vyprodaných halách a stadionech promotéři zrušili. Z The Doors se stal nebezpečný virus, nikdo je nechtěl zaměstnat.
Chtějí mě dostat
Puritánská Florida si chtěla zpěváka pěkně podat. Soud ho vinil z veřejného obnažování a opilství. Proces začal až v srpnu roku 1970. To už The Doors zase koncertovali. O jejich rocková představení plná nebezpečí a humoru byl velký zájem. Často zůstávali ve městech déle a přidávali vystoupení.
Nesmyslná kauza se však vlekla dál a Jima deprimovala. K soudu se dostavuje pod vlivem anxiolytik. Jeho dříve dokonalá tvář je teď napuchlá z pití a pokrývá ji plnovous. Během stání se přehrává Jimovo békání a proslovy z onoho horkého večera v Miami, kde si před čtrnácti tisíci diváky zahrál svou frašku. Různí svědkové přísahají, že byli mravně narušeni. Žádná ze stovek fotografií však Morrisonovo obnažování nedokazuje.
S prohlubující se závislostí brala muskulatura rockového rebela za své.
V létě 1970 se potom zpěvák žení. Jenže ne s Pamelou, ale s hudební kritičkou Patricií Kennealyovou. Nebyl to klasický obřad, ale keltský ceremoniál. Když Kennealyová Morrisonovi oznámí, že je těhotná, zpěvák jí navrhne potrat. Přišel o city, utápěl se v depresích z táhnoucího se miamského procesu. „Chtějí mě dostat, co?“ ptal se prý Kennealyové a ta mu na to odpověděla popravdě: „Jo, to chtějí.“
Tak trochu to byl soud s celou generací hippies. Rok 1969 znamenal pro Los Angeles noční můru Charlese Mansona, který vymyl mozky několika květinovým kráskám a poslal je vraždit. Jedním z antisociálních znaků hippies bylo to, že děti utíkaly z domova a zavrhovaly vzory svých rodičů. To udělal i Jim a teď byl takovým vzorem pro miliony mladých on. Otec Steve se pokoušel obraz narovnat, soudu napsal, že chápe distanc svého syna, protože si je vědom, že ho ranil svou kritikou. A že je na jeho úspěch hrdý.
Šest sedm let
Jim se hájil svobodou uměleckého vyjádření, ale veřejnost ani média mu podporu nevyjádřila. V září 1970 se vše konečně uzavřelo verdiktem nepodmíněného uvěznění na půl roku. Mučedník zaplatil padesát tisíc dolarů kauce a přemýšlel, co dál. Vězení se bál jako čert kříže, jakkoli mohlo být nástupem na cestu k řešení jeho sílícího alkoholismu. Nechtěl tam možná právě proto.
Tři dny po rozsudku dostal pokutu za opilství ve svém někdejším domově Clearwateru. Při vypisování bločku ho před oficíry bránil houf mladých.
A kapela? Album Soft Parade přineslo hit Touch Me z pera Robbieho Kriegra, ale propagační turné bylo zaříznuto miamským incidentem. „Miami skoro zabilo The Doors a nejspíš zabilo Jima,“ uvedl manažer kapely Bill Siddons. Další album Morrison Hotel potěšilo kritiky. V jednom z posledních rozhovorů Jim dostal otázku, jestli má dost peněz, aby mohl skončit. „Proč bych měl končit? Nikdo mě nezastaví!“ odpověděl. Kapela má před sebou aspoň dalších šest nebo sedm let, soudil.
V listopadu 1970 byl spolu s hercem Tomem Bakerem zatčen po přistání letadla ve Phoenixu. Opili se a ohrožovali let. Dvojice se chystala na koncert Rolling Stones a v dobrém rozmaru nereagovala na opakované výzvy ke zklidnění od letušky a posléze ani kapitána. Následoval tedy další proces, skončil pokutou šest set dolarů.
V dubnu 1971 vyšlo album L.A. Woman se stejnojmennou písní. Zasvěcenci ji nedoporučují poslouchat v autě, protože pak hrozí pokuta za překročení rychlosti. Kritiky těší ještě víc než Morrison Hotel. Pro jeho bluesovou syrovost ho staví na roveň prvního alba.
Věrný svému duchu
„V L.A. Woman jsme dosáhli vrcholu,“ říká kytarista Robbie Krieger. „Kdo ví, jak by to vypadalo potom. Toto byl vrchol. Dospěli jsme.“ Jim však zároveň zestárl. V září a říjnu 1970 odešly v rozmezí dvou týdnů na věčnost ikony Jimi Hendrix a Janis Joplinová, se kterou měl Jim krátký poměr. Zdálo se to tak dávno.
Sám měl zlověstnou předtuchu, že se blíží i jeho čas. Jako předzvěst městem andělů zadunělo zemětřesení. Jakoby se Los Angeles mělo propadnout do země. V březnu 1971 odjíždí Jim do Paříže, kde už jeho družka Pam zařídila byt.
Najmou si peugeot a vyrazí na třítýdenní road trip přes jižní Francii a Španělsko až do Maroka. Cestou zpátky Jim ztratí bundu s penězi a musí letět na otočku do Paříže pro další. Užívají si. V Paříži se seznámí s místními, chodí na dlouhé procházky podél Seiny, Jim píše básně. A pije o sto šest. Bubeník John Densmore mu telefonicky oznámí, že L.A. Woman se skvěle prodává. Jim se těší na další nahrávání.
Je to idylka až do 2. července, kdy se do jeho bytu v Rue Beutreillis dostaví dealer rockových hvězd hrabě Jean de Breteuil. Prodá jim heroin, který Pam stále užívá. Loni to časopisu Rolling Stone sdělila tehdejší Breteuilova přítelkyně zpěvačka Marianne Faithfullová.
Následující noci Jim umírá. Jeho otec Steve toho dne ve Washingtonu řeční při obřadu vyřazování válečné lodi USS Bon Homme. Jeho syn je nakvap pohřbený na hřbitově Pére La Chaise po boku Oscara Wilda a dalších. Rodina mu nechává na hrob umístit starořecký nápis KATA TON DAIMONA EAUTOU. Věrný svému duchu. Pam nemůže přestat brečet. Tvrdí, že ho zabila. O tři roky později umírá sama na předávkování. Je jí sedmadvacet stejně jako Hendrixovi, Joplinové a jejímu duševnímu kámošovi.
Mary Werbelowová své vzpomínky na Jima Morrisona nikdy nezpeněžila. V jednašedesáti letech se podělila jen o pár postřehů v rozhovoru s deníkem floridské Tampy. „Peníze zabíjejí duši,“ zpíval v jedné písni Jim a ona jako by se tím řídila. V době rozhovoru v roce 2005 žila v karavanovém kempu a nějaký dolar by se jí jistě hodil. Nic však neprozradila ani Oliveru Stoneovi, který se u ní stavil, když psal scénář pro svůj film The Doors. Snímek z roku 1991 s Valem Kilmerem v hlavní roli přinesl kapele nesmrtelnost. Ona své místo na piedestalu nechtěla vytesávat.
