Muž, který dal rocku syrovost a decibely: Jim Marshall, Táta hluku

aktualizováno 
Udělal rock hlasitější a dodal mu šťávu, přestože ho nikdy nehrál a byl o tolik starší než rockeři, kteří mu říkali Táta. Díky Jimu Marshallovi byl rock syrovější, hlasitější, chraplavější a opravdovější, než jaký by byl, kdyby tento muž zůstal stranou.

Jim Marshall věděl, co rockoví hudebníci potřebují. | foto: Profimedia.cz

Vypadalo to, že ho čeká nešťastný život a znát ho budou jen úředníci na sociálce, protože celé dětství prožil v krunýři. Byl tak nemocný, že ve škole strávil za devět let jen osm týdnů. Ale všechno dopadlo úplně jinak. Jeho jméno znáte, ale jeho osobně ne, přestože se zasloužil o podobu rockové muziky jako málokdo. A to přesto, že nikdy nebyl rockovou hvězdou.

Nebyl členem žádné kapely, ale současně byl u všech. Víc než půl století už je k vidění na každém druhém pódiu, kde hrály největší rockové páky, jako byli či jsou The Who, Deep Purple, Jimi Hendrix, Led Zeppelin, Kiss, Nirvana a další.

Byl s nimi na pódiu, i když jen jako jméno na jejich zesilovačích.

Říkali mu Táta. Táta hluku. Anebo také Pán hluku.

Je skoro neuvěřitelné, že zrovna tak usedle vypadající a tak skromně vystupující muž se stal rockovou legendou. A že za to, jak moc jeho reprobedny dokázaly řvát, dostal vysoký řád od britské královny.

"Chci kulomet a atomovou bombu"

Začalo to tím, že mladičký kytarista Pete Townshend chtěl něco "většího a hlasitějšího". Přesněji řečeno, chtěl "kulomet, který by dělal takové rány, že by je slyšeli lidé na celém světě, prostě něco tak velkého jako atomová bomba".

Byl červenec 1960. Beatles ještě neexistovali a po rock and rollových 50. letech byla hudba zase učesaná jako maminčin mazánek.

Jim Marshall pomohl, aby se to změnilo.

Ale vlastně to začalo ještě o mnoho let dřív. Druhá světová válka zuřila naplno, ale mladičký Marshall věděl s jistotou, že zůstane doma, přestože byl ročník 1923, a tudíž měl pro armádu ideální věk. Jenže fyzicky na tom byl špatně. Když mu bylo pět let, lékaři zjistili, že má tuberkulózu kostí. Nejenže dostal korzet od podpaží po kolena a nemohl chodit do školy, ale celé roky taky proležel v nemocnicích.

Fotogalerie

Pak pracoval v nejrůznějších pozicích, kde nebyla potřeba žádná kvalifikace. Byl topičem v továrně na marmeládu, pomocným pekařem a nějakou dobu pomáhal v kovošrotu či prodával boty. Za války ho dali do továrny na letadla.

Ale kdo byl dobrý pozorovatel, zjistil, že v tom klukovi něco je. Neustále četl a vzdělával se, většinou to byly technické věci, ale občas zabrousil úplně jinam. Jako by si chtěl vynahradit zmařené roky dětství.

A tak se přihlásil na kurz stepování. A od toho se to všechno odvíjí.

Tam se dal dohromady s taneční skupinou, kde se stal zpěvákem. Jenže v roce 1943 odvedli do armády bubeníka, Jim proto musel převzít jeho paličky. Vždycky po vystoupení jel na kole domů a na vozíku, který táhl za sebou, vezl bicí.

Aby se zlepšil, začal chodit na hodiny bubnování. Jeho idolem byl tehdejší jazzový bubeník Gene Krupa.

A po dvou letech začal učit sám. Tady už jsme u toho, jak se značka Marshall dostala na pódia, kde vystupovaly největší legendy rocku. Učit začínající bubeníky bubnovat byl dobrý kšeft. V 50. letech tak Marshall vydělával pět tisíc liber ročně, což byly opravdu pěkné peníze. Měl asi 65 žáků týdně. Pak ho napadlo, že by jim taky mohl prodávat bicí soupravy, a tak si udělal obchůdek. A budoucí bubeníci tam chodili okukovat a na kus řeči.

A s nimi tam chodili další členové jejich skupin, tedy i budoucí kytaristé. Jako třeba Pete Townshend nebo další teenageři Ritchie Blackmore a Jimmy Page. Ten první se měl stát oporou Deep Purple, ten druhý Led Zeppelin. Jak vyprávěl Marshall v jednom rozhovoru, všichni tihle začínající chlapci mu říkali zhruba toto: "Jime, kdybys taky kromě bicích prodával kytary a zesilovače, radši bychom si je kupovali u tebe, protože prodavači ve všech muzikantských obchodech v Londýně s námi zacházejí jako s totálními idioty, protože hrajeme rock and roll. Neberou nás vážně, protože nehrajeme jazz."

A tak jim Marshall vyhověl.

"Musel jsi mít Marshalla"

Jedním z muzikantů, kteří k němu chodili, byl Ken Bran, jenž patřil do skupiny s názvem Peppy and the New York Twisters. Marshall ho najal jako konstruktéra. Bran přivedl mladého inženýra Dudleyho Cravena a řekl: "A proč nepostavíme vlastní zesilovače?" Tak je postavili z toho, co bylo po ruce, a podle toho, co hudebníci chtěli. Do té doby ovládala trh americká firma Fender, jejíž zvuk byl čisťounký a uhlazený, přesně pro zpěváky typu Milana Chladila.

Ale tohle bylo něco jiného. Okopírované americké bedny nebyly tak dokonalé jako originál, vycházel z nich drsný, zahalený, chraplavý a neučesaný zvuk. K rocku se přesně hodil. Začalo se mu říkat Marshallovo skřípání a revoluce začala.

"Když jsi chtěl mít trochu hrubý, neurvalý zvuk a chtěl jsi, aby to bylo pořádně slyšet, musel jsi mít Marshalla," řekl kytarista Jeff Beck. "Jeho zvuk měl koule. Bylo v něm hřmění a chrapot, který ostatní zesilovače neměly."

Byl rok 1962 a na první model přišlo 23 objednávek jen za první den. O dva roky později měl Marshall dílnu se šestnácti zaměstnanci a vyráběl dvacet beden týdně. V té době přišla první zahraniční objednávka: přihlásil se Roy Orbison. Potom už se to rozjelo ve velkém a Marshall byl na cestě, která vyvrcholila tím, že po letech dodával mamutí zvukové systémy skupinám jako Uriah Heep, Deep Purple, Status Quo a podobně.

Velký průlom nastal v roce 1967. Do obchodu přišel hubený černoch z Ameriky. Vysvětlil Marshallovi, že by si rád pořídil jeho soupravu, ale s podmínkou, že mu firma zajistí servis a podporu po celém světě. Marshall byl opatrný. "Myslel jsem si, že je to další Američan, který chce hodně za nic," vzpomínal později. Jenže za pár měsíců byla z Hendrixe prvotřídní hvězda a všichni v Americe chtěli mít marshally.

"Chtěl jsem jim dát zvuk, který měli v hlavách"

Mít za sebou na pódiu hory beden této značky vyrovnané jako hromady mrazáků ve velkoskladu, to znamenalo přihlásit se k rockovému machismu a drsňáctví. Heavymetalový kytarista Malmsteen řekl: "Z vesmíru jsou vidět jen dvě věci: Čínská zeď a moje marshally."

Čím víc beden bylo, tím to vypadalo líp. Říkalo se tomu Marshallova hradba nebo Marshallův stoh. Ale něco z toho bylo jen pro efekt: například skupina Kiss přísně střežila své tajemství, že při koncertech zapíná jen část ze své impozantní aparatury.

Ten úspěch nepřišel náhodou. Jim Marshall nesekal věci jako Ford auta: "Každá bedna, kterou jsem udělal, se zrodila z rozhovorů s kytaristy. Snažil jsem se dodat jim zvuk, který slyšeli ve svých hlavách."

Byl to šéf jako ze staré školy. Až do poslední chvíle chodil do práce jako první, byl tam vždy v půl sedmé ráno. První, do čeho se vždy pustil, byly dopisy. "Pokud přišla nějaká stížnost, chtěl jsem být první, kdo se to dozví."

Jméno tohoto milovníka dobré whisky a nejlepších kubánských doutníků zná celý svět, byť jen nepřímo. Jeho jméno najdete na dvou stovkách reprobeden, které firma každý den vyrobila, ale i na dalších věcech: sluchátkách, rádiích a dokonce ledničkách.

Zemřel loni v 88 letech. Až jednou třeba půjdete na konci hollywoodského Sunset Boulevardu, narazíte na Rock and Roll Walk of Fame, chodník rockové slávy. Mezi otisky rukou, podpisy a plastikami hvězd jako Chuck Berry, Carlos Santana, Keith Moon či Jerry Lee Lewis bude jedna plaketa, s níž si možná nebudete vědět rady, přestože jméno vám bude znít povědomě. Bude vypadat tak trochu nepatřičně: je na ní postarší muž, na tváři mírný dobrácký úsměv. Žádný uhrančivý pohled rockového démona.

Tak to je on. Jim Marshall. Táta hluku.

Autor:

Nejčtenější

Zbožňuji jídlo, mohla bych jíst celý den, říká MOgirl Libuška

Na svém životě bych nic neměnila, říká MOgirl Libuška.

Svědomitá, sarkastická, romantická, impulzivní a silná osobnost. Právě tak se vidí MOgirl Libuška. A též se doznává k...

Dlouhodobý lidský fyzický výkon má hranice. Vědci je nalezli

Anton Krupicka patří mezi nejlepší světové ultra-běžce. Prolomil by limit,...

Limity jsou jen v hlavě, říká se v extrémních sportech, které testují hranice lidského výkonu. Není to celá pravda. O...

Kdo má vanu, ten má ránu, směje se MMA zápasník Petrášek

Postavu má Miloš Petrášek jako kulturista. V kleci to však není výhoda.

Má téměř kulturistickou postavu, proto bylo pro laiky nepochopitelné, že jej dvakrát porazil Jeremy Kimball, jehož...

Váleční hrobaři jako hrdinové bitvy o Normandii, o nichž se nemluvilo

Identifikace obětí byla jedním z úkolů příslušníků Graves Registration Service....

Těla padlých k válce patří. Pro armády však představují problém, vojenský, morální, technický, logistický. Při...

Zlepšete si erekci, cvičit ji můžete i při čekání na zastávce

Nikdo to nepozná. Kvůli cvikům na lepší erekci nemusíte chodit do posilovny....

Problémy s erekcí se dají porazit a nemusíte sahat po pilulkách ani spoléhat na změnu životního stylu. Stačí posilovat...

Další z rubriky

Jeden partner na sex, druhý jako opora. Polyamorické vztahy mají výhodu

Rangel Carlosová se v roce 2017 v Brazílii účastnila soutěže o Miss Bumbum. A...

Dokážou diverzifikovat uspokojování potřeb, řečeno velmi pragmaticky. Předností polyamorických vztahů je prostě větší...

OBRAZEM: Vous jako umění. Mistrovství světa prověřilo styl i kreativitu

Soutěžící byli rozdělení celkem do devatenácti kategorií jako Dalího knír nebo...

Soutěžící byli rozdělení celkem do devatenácti kategorií jako Dalího knír nebo freestylová kozí bradka. A všichni brali...

Velkolepé útěky z vězení: na svobodu odnášejí trestance i helikoptéry

Policie přezdívá Nordinu Benallalovi „Úhoř“. Z vězení se mu podařilo...

Je rekordmanem i proto, že kromě drzosti se pyšnil též věrností metodě. Pascal Payet se účastnil celkem tří útěků z...

Najdete na iDNES.cz