Společensky žijících vos je na světě jen pár desítek druhů. Mezi ně patří i naše poněkud nepopulární vosa obecná. Samotářsky žijících druhů je výrazně více, kolem 75 tisíc druhů. A právě mezi nimi se nachází štíhlopasé kutilkovité vosy, které lidé ve městě Ómači sbírají pro výrobu sušenek.
Hmyz na talíři |
Tradice je to relativně mladá, první šarže sušenek s nefalšovanou hmyzí příchutí tu vyrábí od osmdesátých let minulého století. Pro dotyčnou potravinářskou společnost je to propojený byznys. Materiál na výrobu, tedy dlouhé v zemi hnízdící hrabavé vosičky, totiž loví a do sběren skladů dodávají nejčastěji místní důchodci. A právě senioři jsou rovněž největší zákaznickou skupinou.
Chytit pár takových vosiček vyžaduje alespoň minimální cvik a um. Chce to v terénu vypozorovat, kde se v půdě nacházejí jejich díry, a s pomocí polní lopatky nebo malé pasti z igelitového sáčku exemplář odchytit. Jeho přežití není podmínkou, ale členové Omachi Jibachi Aikokai, tedy klubu milovníků vosích sušenek, se shodují na tom, že živé jsou lepší. Vydatněji se prý zachová jejich aromatická povaha.
Nachytané vosy jsou usmrceny v páře, uzavřeny v sítu nad vodní lázní. Teprve pak nastává fáze jejich sušení. Znalci se opět budou přít o tom, zda lepší je sušení na slunci, na topení nebo například v troubě. Vůně unikající z pootevřeného plátěného pytlíku plného šustivě suchých hmyzích tělíček by však mohla být jistou nápovědou o kvalitě.
Kompletní chuťové spektrum a křídla navíc
Tu zkontrolují experti na přísady v sušenkárně Omachi, kteří ochotně platí za každý vosí gram. Dál už je to prosté, připravenou směs na výrobu rýžových sušenek doplní zaměstnanci o hmyzí posyp. Těla vos se překrásně zapečou dovnitř a na konci výrobního procesu jsou sušenky v baleních po dvaceti. Na místě vás vyjdou v přepočtu asi na osmdesát korun.
Zásoby jsou omezené, polovina produkce jde na export do zahraničí, o druhou část se podělí japonské domovy důchodců a domy s pečovatelskou službou. Senioři je objednávají ve velkém a nedají na jejich svéráznou chuť dopustit. A jaká tedy je?
Jemně slano-sladká, typicky rýžová. Samotné vosy trochu připomínají připálené rozinky, dodávají hořké a kyselé chuťové tóny. V jedné sušence tak zažijete komplexní chuťové spektrum. Suchá blanitá křídla, která se umí nepříjemně lepit na patro a zachytávat mezi zuby, jsou jen drobnou komplikací.
„Musíte je prostě nechat rozpustit v ústech,“ radí Torao Kayatsu, stávající předseda klubu milovníků hmyzích sušenek. „Zjistíte, že vosí sušenky jsou trochu mastnější než klasické sójové a lépe kloužou do krku.“
Krmení pro rybičky a seniory
Jak připouští testeři ze zahraničí, navzdory prvnímu odpudivému dojmu vlastně nejsou sušenky Jibachi senbei vůbec špatné. „Balení jsem otevíral s kbelíkem na zvratky v pohotovosti, ale co jsem snědl celé balení, jsem změnil názor,“ píše foodblogger Soran. „Ne, asi bych si je znovu nedal, ale nemůžu říct, že by byly špatné. Jen je lepší se nedívat, co se vlastně pokoušíte pozřít.“ Zarážející je snad jen jejich vůně, která nápadně připomíná odér sušeného krmiva pro akvarijní rybičky.
I když jsou sušenky se zapečenými těly vos pro společnost Omachi jasný úspěch, z hlediska marketingu zůstávají pořád trochu záhadou. Ve stejnou dobu jako Jibachi senbei byly na trh uvedeny i sušenky se zalisovanými stejnonožci a brambůrky s příchutí těl mořských ježků.
Z hlediska výrobního procesu je to prakticky totožná receptura, ale nedosahuje ani zlomku popularity vosí pochoutky.
