Hrubá zjednodušení odbornému výkladu nesvědčí, ale pro naše potřeby postačí fakt, že Národní úřad pro letectví a vesmír (NASA) tonul z kraje 60. let minulého století v tíživé nejistotě. Snaha o koordinovaný civilní kosmický program totiž nepochybně směřovala k tomu, aby se do vesmíru co nejdříve podíval nějaký člověk, a pokud možno, aby to byl Američan a stihl to dřív než Sovět.
Ovšem o tom, zda je let mimo planetární atmosféru s lidskou posádkou realistickou možností, panovaly mezi experty výsostně kvalifikované pochyby. Jednou z věcí, které patřily k těm dosud neprobádaným, byly účinky dlouhodobého stavu beztíže na lidské tělo. A to, zda a jak dalece kinetóza může bránit kosmonautům v jejich misích.
V prostředí beztíže má většina lidí tendence trpět indukovanou nevolností. Zcela přirozeně, protože orgány rovnováhy, gyroskop našeho těla ve vnitřním uchu, bez gravitace nepřijímají žádné signály. A když dojde k vyloučení tohoto senzorického podnětu, mozek ztrácí přehled o tom, kde je dole nebo nahoře.
Chvilku to může být docela zábavné, ale trvá-li to dlouho, dostaví se dezorientace. Po ní nepříjemná nevolnost, nutkání ke zvracení. Kaskáda komplikujících stavů, které se zpravidla neslučují s obsluhou zařízení za miliardy dolarů.
Proto před tím, než v únoru 1962 John Glenn podnikl za Američany první orbitální let, musely projít ještě na Zemi sérií extrémních testů pokusní lidští králíci. Vyvolení dobrovolníci.
NASA se jejich „trápením“ pokoušela rozpoznat, co lidské tělo snese. Tedy za jaké trable ve stavu bez tíže bude moci selhávající zrak. Co asi tak za smyslové konflikty způsobuje mikrogravitace a jaká újma vlastně plyne ze selhání vestibulárního systému, onoho nefungujícího gyroskopu lidského těla.
Experimenty, dozorované doktory Graybielem a Kardashianem, pokusy s extrémní dezorientací, rotacemi i stavem bez tíže… byly skutečně drastické. Ale neprováděla je přímo NASA. Probíhaly v gesci Námořní školy letecké medicíny Spojených států, které Národní úřad pro letectví a vesmír podsouval „zajímavé tipy“ pro další směřování testů.
Měly se objevovat nejzazší meze možností lidského těla ve vesmíru. Ale jak se ukázalo, vyselektovaní lidští pokusní králíci k nim byli až obdivuhodně dobře adaptovaní.
Bylo jich jedenáct a všichni pocházeli z tehdejší Gallaudet College, nynější Gallaudetovy univerzity ve Washingtonu. Tato soukromá instituce vynikala ve Spojených státech tím, že se ve své době jako jediná soustředila na vysokoškolské vzdělávání neslyšících. Všech těch jedenáct, mužů ve věku jednadvaceti až devětatřiceti let, bylo neslyšících.
Kromě jednoho všichni přišli o sluch v raném dětství, v důsledku dětské spinální meningitidy. Velmi nepříjemné bakteriální infekce, která obvykle napadá míchu a mozek, ale může se rychle šířit do dalších částí těla. Například do vnitřního ucha, kde může trvale poškodit sluchové ústrojí.
Nezničitelná Jedenáctka
Ztráta sluchu je pro běžný život vážný hendikep. Jenže výzkumníci ji v tom úzce vymezeném spektru hledání otázek na vesmírné odpovědi vnímali spíš jako dar.
Zmínění studenti prestižní Gallaudet College totiž byli díky fatálnímu poškození vestibulárního systému prakticky imunní vůči kinetóze.
Už od dětství vyrůstali s tím, že vnitřní ucho jejich mozkům „nehlásilo“, kde je nahoře a kde dole. Proto byli ideálními kandidáty pro výzkum účinků dlouhodobého stavu beztíže na lidské tělo.
Byli mladí, vzdělaní, plní ambicí. Ve skvělé fyzické kondici. Přitom od narození čelili ústrkům. Šance, že jednou naleznou konvenční zaměstnání, byla vlastně minimální. Nestála o ně ani armáda. A najednou se o ně zajímal kapitán Ashton Graybiel a nepřímo i jakýsi nově založený Národní úřad pro letectví a vesmír.
Pochopitelně neváhali dlouho, takové nabídky se neopakují.
V září 1959 vyrážejí do Námořní školy letecké medicíny Spojených států ve floridské Penascole, aby se podíleli na výzkumu, kterým mohou pomoci splnit velký sen. Přiblížit lidstvo ke hvězdám.
Sami se přiblížili spíš peklu. Jinak ta muka asi nazvat nelze. První experimenty se odehrávaly na takzvané Baranyho židli. Výklopném, otočném a rotujícím křesle. Obnášelo to rotaci kolem vícera os, náhlé zastavování a změny směru. Zprvu řekněme „málo a pomalu“, posléze však vražednou rychlostí čtyřiceti otáček za minutu.
Jen pro představu, průměrný zdravý člověk se v takové sesli při souvislé rotaci přestává cítit jakkoliv komfortně po patnácti sekundách, do půl minuty ztrácí orientaci, schopnost zaostřit na něco ve svém okolí zrakem. Zažívá návaly pocení a silnou nevolnost. A do minuty se už po nebožákovi musí uklízet podlaha.
Lidský organismus není běžně schopen takový nápor tolerovat. Ne tak těla dobrovolníku z Gallaudet. Bez fungujícího vestibulárního systému pro ně totiž bylo posezení na točící se Baranyho židli sice nekomfortním, ale v podstatě neškodným kolotočem. Po desítkách minut, které by běžný smrtelník jednoduše nepřežil, necítili žádné zásadní obtíže.
Fantastické výsledky inspirovaly výzkumníky k dalším pokusům. Například těch s pobytem v místnosti s pomalou rotací. V uzavřeném válci o průměru šest metrů, který se „líně protáčel“ tempem tří až deseti otáček za minutu. Zábavné? Pro muže z Jedenáctky poněkud nudné. Ale pro trojici dalších, kteří se s nimi střídali a jejich hendikepem darovanou imunitu neměli, naprosto šílené. Jako intenzivní mořská nemoc.
Dvoudenní pobyt si tu všichni zpestřovali úkoly, které zahrnovaly házení tenisových míčků a šipek na terče, testy obratnosti a manuální zručnosti. Anebo přetáčení ciferníků desítek budíků, rozmístěných po stěnách celé místnosti v krkolomných pozicích. Pochopitelně, že většina těch úkolů vždy nakonec zbyla na neslyšícího člena týmu. Ostatní jich nebyli schopni.
Další obytný tubus nesl pojmenování Coriolisova akcelerační platforma. Jeho vnitřní uspořádání bylo podobné, ale kromě otáček se ještě „tu a tam“ ve velkém zrychlení pohyboval po lineární dráze a vesele se nakláněl v úhlových směrech. Kromě výsostně klaustrofobických podmínek, místnost byla bez oken, tu však nepohodou muži z Jedenáctky netrpěli.
Bylo prý třeba vytvořit si určité pohybové návyky, ale jinak tu strávili v průměru dvanáct dní. Bez následků. A to ještě plnili nejrůznější zadání, od přímé chůze, výpočtů, každodenní samoobsluhy nebo montáže prvků z jemných součástek.
Lidé stvoření pro vesmírný výzkum
Pro lidský mozek je zpravidla velmi náročné vstřebávat protichůdné a vzájemně se popírající smyslové podněty. Například znásobené vizuální iluzi pohybu.
Situaci, kdy si sami pohráváte s myšlenkou, zda se při rozjezdu vlaku hýbete s lokomotivou kupředu, nebo něco venku tlačí celé nádraží dozadu, si jistě v paměti vybavíte. Ale co kdyby se v takovém hypotetickém kupé v různých směrech a odlišnou rychlostí pohybovaly také věšáky, sedadla, podlaha? I na takových pokusech hraničících s deliriem muži z Jedenáctky spolupracovali.
Zvládali pohyb po měkkých nestabilních podložkách, nakloněných rovinách a vibračních deskách, zatímco byli vystaveni vizuální iluzi pohybu. U normálně slyšících subjektů takové scénáře vedly až ke stavům blízkým zhroucení. Neslyšící udrželi klid i rovnováhu. Odolávali silným halucinacím pohybu, dezorientaci, nevolnosti.
Byli zcela imunní proti důsledkům opakovaných stavů beztíže a hypergravitace, jak se ukázalo během zkušebních parabolických letů.
Jako z Mechanického pomeranče Stanleyho Kubricka pak byl experiment, který se odehrál v rychlovýtahu Empire State Building, kde lidští pokusní králíci monotónně jezdili mezi prvním a osmdesátým patrem. Desetkrát, stokrát. Do omrzení. Některé jízdy probíhaly v naprosté tmě, zatímco v jiných byli účastníci vystaveni zábleskům světla z výbojek, přičemž k jejich očím byly připevněny elektrody, aby mohli výzkumníci sledovat pohyb jejich očí během jízdy.
Zadáním jako z dílny profesora Frankensteina působil experiment, při němž si jeden z neslyšících, po projížďce na vysokorychlostní centrifuze, musel sám ze své paže odebírat krev.
Až fenomenální byla výprava neslyšících na lodi k pobřeží Nového Skotska. K plavbě po nejdivočejších vodách severního Atlantiku jim výzkumnici záměrně vybrali bouřlivé počasí. Dvanáctimetrové vlny, poryvy větru v rychlosti od 80 do 150 kilometrů za hodinu a zrychlení, přesahující trojnásobek gravitace. To vše po dobu osmadvaceti hodin. To, co by i protřelí mořští vlci popsali jako peklo, chápali muži Jedenáctky z Gallaudet jako dobrodružný výlet, který si náramně užili.
Pod dojmem z takových výsledků měl prý Charles C. Hulse, vedoucí fyziolog výzkumu, vyřknout až kacířsky znějící myšlenku, zda by snad příštími americkými astronauty neměli být výhradně neslyšící muži. Protože se, bez onoho vestibulárního aparátu, jevili být pro kosmické mise mnohem stabilnější.
V NASA si s tou myšlenkou asi chvilku skutečně pohrávali. Ale z navazujících experimentů plynulo, že hluchotou podmíněná odolnost hraje roli především v simulovaných extrémech smyslové orientace. Pokud šlo naopak o psychickou odolnost, schopnost snášet dlouhodobou izolaci antarktické stanice, nutnost v časovém stresu vykonávat monotónní pracovní úkony, nebyli na tom muži z Jedenáctky o nic lépe než normální lidé. Spíš tedy dost bídně.
Neslyšící obecně selhávali v balančních testech mimo rotaci, testech jemné motoriky při extrémní únavě, pokusech s orientací v absolutní tmě. A samozřejmě v pokusech, které byly závislé na sluchu a zvukové orientaci.
Jenže tomu se experimenty Jedenáctky z Gallaudet nikdy nevěnovaly. NASA neplánovala, že by se z nich měli vážně stát astronauti. Podstatou pokusů bylo odlišit, jaké trable dlouhodobého stavu beztíže pramení z psychiky a jaké z fyzické povahy lidského organismu. A k tomu dodali mladí neslyšící muži maximálně vypovídající odpověď.
Byli unikátním výzkumným vzorkem, jejich monitorované reakce pomáhaly pochopit limity lidského těla v prostředí připomínající kosmický let. Odborníkům pomohli názorně osvětlit celý mechanismus „nemoci z pohybu“, kinetózy.
Svou obětí a osobním nasazením ovlivnili výcvik vesmírných posádek a konstrukci kabin vesmírných lodí. Trpěli, aby jiní nemuseli. Na úspěchu amerického vesmírného programu měli masivní zásluhu, byť ta největší sláva pochopitelně později připadla skutečným astronautům.
