Začátek toho všeho byl děsivý, skoro to vypadalo, že mladý herec s nehereckým obličejem je u konce s dechem, přestože se ještě ani nestačil nadechnout: tu si ho vybrali pro film, který ani nezačali natáčet, pak dostal bezvýznamný štěk, ale snímek ležel deset let, než ho vůbec pustili. A potom ho obsadili do jeho prvního filmu, který dokonce natočili a opravdu odvysílali - aspoň v televizi - pod názvem Pěšky, na koni a za vozem. Ale on tam nebyl. Všechny záběry, kde se objevil, vystříhali.
Zdálo se, že jeho učitelé na herecké akademii měli pravdu, když o něm prohlašovali, že se svým obličejem bude hrát až do konce života jen komické sluhy.
Jenže tohle bylo v roce 1957 a za tři roky se Jean-Paul Belmondo stal hvězdou. Bylo mu sedmadvacet a do té doby o něm nikdo nevěděl.
Ale objevil se podivný režisér, taky začátečník. "Točím s jedním šílencem, nedal mi žádný scénář," řekl tehdy Belmondo svému příteli: "Točíme cokoliv, jenom tak chodím dovnitř a ven."
Opravdu to tak bylo.
Režisér, byl to samozřejmě Jean-Luc Godard, chtěl po Belmondovi přesně opak toho, co ho učili ve škole. Nikdo neznal scénář a teprve před kamerou jim Godard vysvětlil, co mají říkat. Belmondo měl například telefonovat z budky, ale nevěděl, komu a proč. Jindy měl zajít do bistra, vypít sklenku a utíkat bez placení - zrada byla v tom, že to bylo skutečné bistro a opravdový číšník, který netušil, že tam Belmondo točí film. A tak za ním vyběhl na ulici a chtěl zaplatit.
"Večer jsem si doma opakoval: Godard je blázen," vzpomínal po letech. "Z toho nemůže být dobrý film."
A byl. Je jasné, že řeč je o filmu U konce s dechem. Po něm bylo všechno jinak. Belmondo se doma málem musel zabarikádovat a změnil si telefonní číslo. A od té doby to už nikdy nepřestalo.
Co změnila TBC
Paradoxní je, že on vlastně ani nic takového nechtěl. Ale to říká každý. Belmondo však nebyl každý, protože možnost, že stane hvězdou, u něj vypadala v podstatě nemožná.
Na konzervatoř se dostal po přímluvě otce, známého sochaře, a taky díky své buldočí vytrvalosti. Trvalo mu to tři roky. Profesoři ho vždy vypoklonkovali, protože se jim zdálo, že tenhle mladík nemá žádný talent a kromě toho nevypadá zrovna herecky. Nebyl to asi zrovna studijní typ, protože už na střední škole o něm napsali, že je nestálý, těká a nemá nadání intelektuála, takže mu doporučili manuální práci. Na konzervatoři ho nikdo z profesorů ani nechtěl do svého ročníku. "Vy ani neumíte obejmout ženu," ztrapnil ho jeden pedagog při výuce.
My ovšem zpětně víme, že se ostudně spletl - stejně jako jeho kolegové.
Ale totéž už tehdy v určitém ohledu tušili Belmondovi spolužáci. Tenhle student byl živel. Poslední při hodinách, první ve chvíli volna: získal si pověst lamače dívčích srdcí, divocha a nespoutaného výtržníka, který obtěžoval Pařížany tím, že na ulicích nakrabatil obličej, našpulil rty a vypadal jako uprchlý slintající chovanec ústavu pro duševně choré.
Pak se ve škole nějak přišlo na to, že talent by tam snad i byl, ale stejně to nepomohlo. Při jedné školní soutěži byl Belmondo tak dobrý, že mu publikum aplaudovalo. Ale profesoři se zasekli a dali palec dolů. Když s odřeným nosem dostudoval, obrážel divadelní štace po Francii. Mohl to brát jako malý trest za to, že se na herectví dal vlastně náhodou. Kdyby nebyl nemocný, bylo by všechno jinak.
Režisér Godard a Belmondo při natáčení Bláznivého Petříčka
Jen-Paul Belmondo a Jean Sebergová ve snímku U konce s dechem. Právě jím Belmondo prorazil.
Jako chlapce ho totiž něco takového rozhodně ani nenapadlo. Jediné, čím žil, byl box a fotbal. Chytal v brance, ale box byl lepší. A tak se na něj dal. Nos už měl stejně zlomený z jedné klukovské rvačky, a tak neměl co ztratit. Ale kariéra v ringu nebyla moc dlouhá: v šestnácti měl za sebou čtyři vítězství a devět remíz - a taky lékařskou diagnózu, která přes boxerskou dráhu udělala tlustý škrt. Tuberkulóza. Rodina se přestěhovala na venkov do Auvergne. A tam se rozhodl k překvapení rodičů, že bude hercem.
Díky spojení všech svých význačných rysů - velkého křivého nosu, sklonu k šaškování i dělání vylomenin, mrštnosti a šarmu - se jím stal.
Čím to?
"Sněte dál"
Další pokračování Belmondova příběhu už znáte. I proto, že v socialistickém Československu měly francouzské filmy dveře přece jen víc otevřené než ty americké. A tak se jeho Cartouche, Strach nad městem, Muž z Ria, Muž z Acapulca, Manželé z roku II, Zvíře či Profesionál staly trháky i u nás.
Ale totéž platilo i v západní Evropě. Bylo to proto, že Belmondo byl součástí posledního vzepětí francouzské kinematografie, která tehdy ještě - aspoň v Evropě - stačila částečně držet krok s Hollywoodem a vytvářela skutečné filmové stars. V 60., 70. či 80. letech by průměrný Evropan na rozdíl od toho dnešního ani zdaleka neměl problém vyjmenovat deset známých francouzských filmů, které právě frčí, a pět velkých hvězd.
Ale Belmondo byl jiný - ať už v porovnání se svými francouzskými kolegy, tak třeba s těmi americkými. Ještě dnes je vidět, že byl nad věcí. Belmondo nehrál, Belmondo si hrál.
Byl, řečeno názvem jednoho ze svých filmů, policajt i rošťák, hrdina i šašek, to první vždy, to druhé někdy víc a někdy míň. Dokonce i ve vážných filmech. Typická je scéna ze Strachu nad městem, kdy jde do baru hledat stopu po zločinci. Barman tam má vylepené fotky celebrit a Belmondo coby komisař Le Tellier na ně ukazuje a barmana, který nechápe, oč jde, se ptá: Víš, kdo je tohle? A tenhle? Pak najednou vytáhne z kapsy fotku zločince, strčí ji barmanovi před nos a řekne: A kdo je tohle?
Ruku v ruce s tím šla pověst, že se Bébel, jak se mu říkalo, nikdy nenechal zastupovat kaskadéry. Občas to bylo docela drsné: tygr ho kousl do ucha, jednou mu rameno autojeřábu málem urazilo hlavu, jindy se mu při živém televizním vysílání nepovedl přestup z řítícího se auta na provazový žebřík visící z letadla a spadl, při Strachu nad městem se málem zřítil ze střechy a jen tak tak se chytil za okap.
K legendě o neohroženém chlapíkovi patřila taky pověst neodolatelného svůdce. To vše zapadalo do schématu jeho postav, které ze života nikdy nedělaly vědu, užívaly si, problémy řešily pravým hákem a cestu si zkracovaly skokem ze střechy na střechu. "Povolání herce stojí na snech publika," podotkl k tomu s lehkou ironií Belmondo, "jestliže mě vidíte jako silného, bezproblémového chlapíka, je to dobře. Sněte dál." A diváci snili a bavili se.
Srdce, mrtvice a dál
"Francie má víno, módu a Belmonda," glosoval spisovatel Robert Merle fakt, že se tenhle herec stal jedním z největších francouzských exportních artiklů. Jistě, kritici mu vyčítali, že brzy skončil s náročnými filmy a věnoval se komerci. On na to před lety na Slovensku novinářům řekl: "Dělám filmy, abych diváky pobavil. Kdyby všechny měly být mistrovským dílem, už bych měl sochu v Louvru a neseděl bych tady s vámi."
Na sklonku nejslavnější části své kariéry se však Belmondo cítil už těmihle rolemi unavený a vrátil se k divadlu. Dokonce si jedno koupil. Liboval si, jak je skvělé mít před představením trému, že zapomene roli, protože ve filmu mu při natáčení jednotlivých záběrů nic takového nehrozilo. "Je to krásný strach," řekl. Divadlo bral velmi vážně: dokonce nevynechal představení ani v den, kdy přišla zpráva, že při požáru zahynula jeho dcera.
Pak musel zvolnit úplně. V roce 1995 prodělal operaci nohou po ucpání cév, o čtyři roky později přišel srdeční záchvat, dva roky nato udeřila mrtvice a Belmondo se musel učit znovu chodit a mluvit. A další dva roky poté se mu narodila dcera. Bylo mu sedmdesát. Teď je čerstvým osmdesátníkem, ale režisér Claude Lelouch oznámil, že Belmondo bude hrát v jeho filmu Nešikovní bandité.
Tak uvidíme. Asi to bude trochu jiný Belmondo - a nejen proto, že vlasy už má bílé. "Nechci být skákajícím dědečkem francouzské kinematografie," prohlásil. A tak je skoro jisté, že asi už nebude skákat po střechách a lézt po křídle letadla. I když u Belmonda jeden nikdy neví.
