V roce 2015 přišlo v Japonsku na svět 1 008 000 novorozenců, zatímco ze světa tu odešlo na 1 302 000 lidí. Natalita už tři roky za sebou převyšuje mortalitu například ve Švédsku či v Dánsku. V Japonsku dlouhodobě neklesá počet sňatků, ale přesto nepřibývá potomků. Stávající premiér Šinzó Abe na tikající časovanou populační bombu reaguje záměrem na zvýšení průměrného počtu dětí (ze 1,4 na 1,8 potomků na jednu ženu). Jenže zůstává poněkud neoslyšen.
„Představa je to ambiciózní, ale poněkud iluzorní,“ komentuje premiérův plán Richard Jackson z výzkumného institutu Globálního stárnutí. „Taková změna totiž musí vycházet z hlubšího motivu. A na to vládní podpora programů seznamovacích rychlo-schůzek a reklamy na maskulinní profily mužů nestačí.“
Muži, které už maso nebaví
Jednou z výrazných příčin poklesu populace je velmi silná módní vlna sōshoku-kei danshi, tedy „herbivorních (býložravých) mužů“. Toto pojmenování se rychle vžilo poté, co ho k charakterizování celospolečenského trendu v roce 2006 trefně použil novinář Maki Fukasawa. „V Japonsku je sex překládán ve smyslu fyzického vztahu s masem. A tito býložraví muži jednoduše o maso nestojí,“ napsal.
Podle dotazníkového průzkumu z roku 2015, který oslovil muže ve věku 16 do 49 let, uvedlo 17,9 procenta, že o sex mají minimální nebo žádný zájem, případně že se jim vyloženě hnusí. Pánové ve věku od 20 do 25 let pak odmítají realizovat sex v pětině případů. Problémem je nechuť k sexu jako takovému.
Částečně za to může pracovní vytížení, průměrná týdenní pracovní doba se tu blíží osmdesáti hodinám, a 20 procent všech ženatých mužů proto uvádí, že už nemá na sex po celém dnu v práci chuť. Další částí odpovědi je revolta mladých mužů proti tradičnímu pojetí rodinných hodnot. Býložraví chlapci nevidí rodinu jako konečný cíl, jako završení a potvrzení životní spokojenosti. Současní býložraví muži se ostře vymezují vůči všem zažitým konvencím. „Nechtějí žít životy svých otců. Brání se předprogramované podobě ́úspěšné ́ budoucnosti,“ líčí Fukasawa. Proto je býložravectví tématem pro celé Japonsko.
Epidemie příliš komplikované herbivorie
Onen fenomén však není zase tak jednoduchý. Rebecca Milnerová, japonská dopisovatelka pro Times, popisuje sexuální kulturu tamní mládeže několika termíny. Pro pochopení celé věci určitě neuškodí. Jsou tu nikushoku-kei danshi, tedy chlapci masožraví, kteří si drží klasický macho styl a jdou si tvrdě za svým. Těch je ale stále méně. Společnosti teď dominují sōshoku-kei danshi, tedy zmínění býložraví muži. Jsou plaší, neudělají nikdy první krok. Neudělají vlastně ani druhý nebo třetí. Občas se ale stávají „kořistí“ nikushoku-kei josei, masožravých dívek.
Aby to však nebylo tak prosté, jsou tu i roru kyabetsu danshi, muži „zelných závitků“. Jak asi tušíte, chovají se navenek býložravě, ale uvnitř skrývají masožravé jádro. Pravděpodobně jich bude víc, než se na první pohled bude zdát, ale tahle móda teď není v kurzu. Jejich opakem jsou asupara bēkon-maki danshi. Zvenčí slanina, zevnitř zelený chřest.
Sestavu uzavírají prostí oportunisté, kteří „berou, co je právě po ruce“, zasshoku-kei danshi a poté následují zesshoku-kei danshi, muži s minimálním zájmem o ženy jako takové. Japonské spektrum je velmi pestré, a to v podmínkách velmi konzervativní společnosti, která teprve nyní opatrně připouští dialog nad otázkami homosexuality nebo sexuální odlišnosti. Ostatně, i to může být jeden z důvodů sexuálního úpadku, má-li muž pochyby o své sexuální orientaci, stane se raději býložravcem.
Ženám se dítě nevyplatí a sex obtěžuje
Revolta současné generace mladých mužů je ale jen jednou částí problému. Jsou tu totiž i ženy, a na ně čeká skutečně osudová volba: děti, nebo kariéra? „Být mladá a ve firemním žebříčku průběžně postupující neznamená jen dlouhé přesčasy,“ říká Richard Jackson. „Znamená to být také neustále připravená vyrážet každý večer na firemní schůzky a večírky s vedením.“
Oželet tuto nezbytnou společenskou kratochvíli znamená zmrazit svůj postup, často s definitivní platností. „Prakticky tak ale nemůže existovat mladý pár, kde by oba manželé byli pracovně úspěšní, pokud tedy nechtějí nechávat děti ve speciální školce do jedenácti do noci nebo si platit celodenní chůvu,“ shrnuje Richard Jackson.
Umožnit ženám smysluplné propojení kariéry a rodičovství se Japonsko zatím stále zdráhá. Placená mateřská dovolená nebo klouzavá či zkrácená pracovní doba je tu stále chápána jako přílišný projev individualismu, který se v hluboce kolektivistické ostrovní kultuře nenosí. A dokud tedy nebude japonským ženám umožněno současně zastávat duální pozici pracující ženy i pečující matky, případně dokud nebudou za tuto „újmu“ na své kariéře dostatečně finančně kompenzovány, nebudou mít jednoduše potřebu rodinu zakládat.
Japonská asociace pro plánování rodiny může jen smutně konstatovat, že čtvrtina současných dvacetiletých Japonek se nejspíš nikdy nevdá a 40 procent z nich stejně nebude mít děti. Podle výzkumu z ledna roku 2015 zavrhlo sex jako „příliš obtěžující činnost“ 23,8 procenta dotázaných žen, 17,8 procenta ho odmítlo kvůli přílišnému vyčerpání z práce. Módní vlna herbivorie jen navenek odráží, že sex si tu mladí lidé nemohou dovolit. V jedenácté nejbohatší zemi světa je to prostě přílišný luxus.
