Radecký neochvějně věřil v ideu mnohonárodnostního habsburského státu.

Radecký neochvějně věřil v ideu mnohonárodnostního habsburského státu. | foto: Profimedia.cz

Geniální voják. S Napoleonem si hrál maršál Radecký jako kočka s myší

  • 139
Vojevůdce napoleonských válek a reformátor rakouské armády se narodil do českojazyčné rodiny, celý život však bojoval proti vzmáhajícímu se nacionalismu. Věřil v monarchii a císaře pána. Svého času všerakouský hrdina, polní maršál Jan Radecký z Radče by nedávno oslavil dvěstěpadesáté narozeniny.

Ve všeobecném povědomí z něj zůstává jen matný stín, někdo si snad vzpomene na Radeckého pochod od Johanna Strausse staršího. Radeckého osud je přitom zajímavým zrcadlem doby, ze které vzešla dnešní Evropa. Za jeho života vznikl nacionalismus, který nakonec roztrhal vše, v co Radecký věřil a pro co proléval krev.

Hrabě Radecký se narodil na zámku ve středočeských Třebnicích do staré šlechtické rodiny, ve které se mluvilo převážně česky. U nás proto platí za Čecha (Tscheche), zatímco v Rakousku spíše za rakouského Němce (Deutschösterreicher). On sám však tyto škatulky nevnímal, byl prostě Čech (Böhme), oficír jeho císařského veličenstva. 

Vojna pro něj ostatně podle vlastních slov byla skutečnou rodinou, zatímco o tu biologickou záhy přišel. Jeho matka zemřela při porodu a otec o rok později. Malý Honza tak vyrůstal u dědečka v Praze, později navštěvoval gymnázia v Brně a Vídni.

Vysněné místo na prestižní Tereziánské vojenské akademii ve vídeňském Novém Městě zhatil posudek vojenského lékaře pražských kyrysníků. „Mladý pan hrabě je příliš slabý, aby byť jen na pár let unesl námahy vojenské služby,“ napsal felčar Radeckého dědovi. „Doporučuji Vaší Urozenosti mladého pána štrapacím vojáckého života nevystavovat dnes ani v budoucnu.“

V létě 1784 sedmnáctiletý mladík přesto narukoval do jízdního pluku hraběte de Castiglione-Fallet, a to jako privátní kadet, tedy na vlastní náklady.

Génius v pozadí

O dva roky později obdržel inteligentní a pilný mladík důstojnický patent a za další rok byl povýšen na nadporučíka. Křest ohněm prodělal v rusko-turecké válce, do níž podunajská monarchie vstoupila v roce 1788. Radecký se účastnil tažení císařských vojsk na Balkán, které vytrhlo Bělehrad a Bukurešť zpod nadvlády Cařihradu. Přestože se netěšil ničí protekci a nepocházel z významnější či bůhvíjak bohaté rodiny, byl Radecký rychle povyšován a v roce 1799 jmenován plukovníkem.

Jeho kariéra vyvrcholila, tedy ne co do sklizené slávy, ale z vojenského hlediska, o patnáct let později. Po Napoleonově debaklu v Rusku se na straně cara a Prusů do války vložilo i Rakousko. V podzimním tažení roku 1813 velel spojeným vojskům takzvané Šesté koalice polní maršál Karel Filip kníže Schwarzenberg a Radecký zastával funkci náčelníka štábu. A byl to on, kdo vymyslel operační plán založený na rozdělení vojska do dílčích uskupení, která budou napadat slabší formace nepřítele, těm silnějším se naopak vyhýbat.

Tažení nakonec proběhlo přesně podle Radeckého předpokladů. Hra na kočku a myš francouzská vojska složená z narychlo zrekrutovaných náctiletých vyčerpávala, zatímco kavalérie spojenců narušovala jejich zásobování. Pod osobním velením svého císaře sice Francouzi zvítězili u Drážďan, jinak však jednotlivé armády pod velením Napoleonových legendárních maršálů schytávaly jednu porážku za druhou.

Tažení vyvrcholilo v polovině října u Lipska, kdy se střetlo 600 tisíc mužů, což byla do té doby největší bitva dějin. Napoleonův lodní lístek na Elbu nesl výrazný podpis Radeckého, který vedl rozhodující útok rakouské jízdní zálohy. Ne prstem po štábní mapě, ale v první linii a za cenu vážných šrámů francouzskou šavlí.

Za císaře pána a jeho rodinu

Na vítězství spojenců měla rakouská armáda zásadní podíl a na její kvalitě zase Radecký. Její reformu, o kterou se snažil podle francouzského vzoru už od roku 1809, však mohl dotáhnout do konce až po Napoleonově první totální porážce a vypovězení na Elbu.

V Praze stál Radeckého pomník na Malostranském náměstí.

Dnes je v lapidáriu.

Po Korsičanově definitivním debaklu v roce 1815 sloužil Radecký jako velitel posádek v Šopronu nebo Olomouci, než byl roku 1831 v pětašedesáti jmenován velitelem rakouských vojsk v Království lombardsko-benátském, jihozápadním cípu habsburské říše. O pět let později byl mezi vojáky mimořádně oblíbený „táta Radecký“ povýšen na polního maršála. A pak přišel revoluční rok 1848, kdy stejně jako v Uhrách přerostla i v italských částech mocnářství touha po národním sebeurčení v ozbrojené povstání proti Habsburkům.

V pomazané hlavě sousedního suverénního Sardinského království tehdy naplno převládla ambice stát se panovníkem všech Italů, vyslalo proto na pomoc utlačovaným bratřím stotisícovou armádu. Radeckému přitom zůstala sotva poloviční síla poté, co mu pod rukama dezertovalo šestnáct tisíc Italů. Útok sardinských v březnu 1848 však dobře opevněný Radecký přečkal, v květnu uštědřil Italům první porážku a v červnu je vyloženě položil na lopatky u Custozy. Právě na počest tohoto vítězství složil Strauss starší svůj opus 228, tedy Radeckého pochod. Doma se stal polní maršál ikonou všech císařskému stolci věrných sil a klíčovým prvkem rakouské propagandy.

Oslavovanému vítězi bylo tou dobou jednaosmdesát, na důchod ale nebyl čas. V březnu 1849 se Radecký mazanou kličkou vmanévroval do boku sardinského vojska a u Novary je definitivně a v doslovném smyslu slova rozprášil. Italové se rakouského polního maršála začali až pověrčivě bát.

Při podpisu příměří se ministerský předseda Sardinska nechal slyšet, že i kdyby měl sám ve zbrani sedm stovek tisíc vojáků a Radecký jen čtyři muže a kaprála, stejně by na Lombardii nezaútočil. Mladý císař František-Josef nato Radeckého jmenoval generálním guvernérem severoitalské državy, ve které polní maršál tvrdou vojáckou rukou potíral veškeré národovecké aktivity.

Symbol včerejška

V roce 1856 bylo devadesátiletému Radeckému z kruhů kolem panovníka naznačeno, že už je čas na odchod do zaslouženého odpočinku. Uniformu svlékl po neuvěřitelných dvaasedmdesáti letech služby pěti císařům, za které bojoval v sedmnácti taženích. Kdyby to bylo možné, mohl si na ni pověsit skoro sto padesát metálů, mimochodem mu byl udělen velkokříž Řádu Marie Terezie a byl pasován rytířem Řádu Zlatého rouna. 

Hrabě Radecký zemřel v Miláně v roce 1858 na zápal plic. Smuteční průvod ulicemi Vídně do katedrály svatého Štěpána vedl sám císař.

To už se z nitra mnohonárodnostní monarchie ozývalo zlověstné skřípání nacionalismu. Do konce podunajského soustátí platil český hrabě za jeho symbol, a nepochybně právě proto je u nás postavou téměř zapomenutou.

Ve Vídni je však po něm dodnes pojmenováno náměstí i most, stejně jako mnohé ulice po celém Rakousku. Začátkem dvacátého století nesla Radeckého jméno také třída bitevních lodí, které byly jako většina plavidel c. k. maríny vyzbrojené kanóny od Škody, obrněné pancířem z Vítkovických železáren a poháněné kotly od První brněnské strojírny.

V Radeckého české domovině i dalších zemích mocnářství se národnostní třenice dále vyhrocovaly, než monarchie rozpoutala první světovou válku a v jejím důsledku se rozpadla. Desítky let po svojí smrti polní maršál Radecký z Radče, vítěz bezpočtu bitev proti nepřátelům středoevropského soustátí, svoji životní válku prohrál.