Nový telefon si mohli naposledy pořídit v prosinci roku 2011. To znamená, že ještě dnes operují na 3G síti, vesměs s obstarožními tlačítkovými modely. To, že se nemohou připojit na sociální sítě a sdílet nebo sledovat videa na TikToku, je samozřejmě tou menší částí problémů, s nimiž se každodenně potýkají.
Žijí totiž už jen sami pro sebe, téměř v úplné izolaci od společnosti. Na legislativní bariéru by tvrdě narazili například při pokusu otevřít si bankovní účet. A platit dnes v Japonsku hotovými penězi, to už se moc nenosí. Bez možnosti provádět elektronické transakce jsou v podstatě postaveni mimo běžný život.
Místo luxusních kanceláří dnes sídlí v opravených skladištích, zabydlených rozvrzaným nábytkem z výprodejů. A i tady už jen nervózně čekají, až jim vyprší nájemní smlouva. Nikdo jim ji totiž nejspíš neobnoví. Půjčovny vozů je automaticky odmítají, na nová auta už dávno nemají. Proto už po svém rajónu chodí jen pěšky. Chůze je už docela zmáhá, léta jsou na nich znát.
Nahlédněte do světa Jakuzy |
Navíc jsou jen neradi konfrontováni s realitou. S tím, že lidé teď před nimi nepřecházejí na druhý chodník ze strachu, tak jak tomu bylo dřív. Vyhýbají se jim spíš z jakéhosi podivného soucitu, který svým zjevným úpadkem vzbuzují. Kvůli své někdejší reputaci se však pomoci od nikoho nedočkají. Jsou zkrátka posledními relikty minulosti, na kterou všichni chtějí zapomenout.
Odcházejí ze scény. A spolu s nimi se jakuza v Japonsku stává historií.
Na cestě do záhuby
Poslední aktivní členové japonského organizovaného podsvětí dožívají. Přitom ještě v šedesátých letech minulého století se za příslušníky nebo ke všemu ochotné spolupracovníky této organizace hrdě považovaly dvě desetiny procenta japonské populace, nějakých 184 tisíc lidí. Členství bylo navýsost prestižní záležitostí a z houfů uchazečů si mohly jednotlivé syndikáty vybírat ty nejlepší. Respektive nejodhodlanější, kteří neváhali splnit jakýkoliv příkaz nadřízených. I ti pak čekali dlouhá léta na to, než se špinavou prací zavděčí bossům a dočkají se skutečného zařazení do „rodiny“.
Jenže časy se mění. Ke konci loňského roku se počet aktivních „plných“ členů jakuzy v Japonsku snížil na jedenáct tisíc. A propad v počtech čekatelů je ještě výraznější.
Názorným příkladem může být syndikát Anegasaki-kai, jehož vznik se datuje do roku 1915 a který patřil k těm, co se nejlépe adaptovaly na novou dobu.
Z krádeží na tokijských tržištích – a vybírání výpalného za ochranu před krádežemi – se vyprofiloval na spolek, který prakticky kontroloval kulturu v metropoli. Pokud jste chtěli uspořádat hudební festival, měl syndikát pod palcem kompletní servis. Od dotací přes prodeje vstupenek, pronájem ozvučení, zajištění ochranky až po stánky s občerstvením. Z každé takové akce ve městě mu plynuly miliony jenů.
Ještě v osmdesátých letech se počet členů syndikátu blížil pěti tisícovkám. V roce 2003 jich už bylo sedm set, v roce 2020 už jen pětaosmdesát. Loni pak ve zveřejněném tiskovém prohlášení uvedl, že už prostě končí, zříká se svých operací, aktivit, teritorií, protože se pro něj situace stala neudržitelnou.
Pan Satoru Takegaki dělal bodyguarda šéfovi syndikátu Jamaguči-gumi. Poté z jakuzy odešel.
Jednoho z šéfů jakuzy Šigehara Širaiho zatkli v Thajsku v roce 2018. Skrýval se 14 let, policii pomohla jeho tetování a chybějící malíček.
Není to ojedinělý případ. Existenci už ukončila řada menších rodin a syndikátů, a další to zvažují. Kdysi tolik obávaný syndikát Jamaguči-gumi, pořád ten nejsilnější z jakuzy, měl na vrcholu své slávy přes čtyřicet tisíc členů. Dnes jich má desetkrát méně a skomírá.
Vodítko a náhubek
Přesná čísla o počtech členů mohou být překvapivá, jsou však důsledkem toho, že ona obávaná jakuza není z principu tajnou organizací. Není to sicilská mafie nebo mexický kartel. Jednotlivé syndikáty a „rodiny“ mají legální zastoupení, pevně definovanou strukturu, vlastní firemní pobočky, které si můžete vyhledat v telefonním seznamu. Jak je to možné?
Formálně je totiž jakuza společenským sdružením. Poválečné Japonsko se svou legislativou zařadilo mezi liberální země, takže svobodu sdružování chápe jako jeden ze základních prvků právního státu. Žádné vládní rozhodnutí, které by nebylo protiústavní, jakuzu nemůže zakázat.
Japonská vláda však o nic takového ani neusiluje, protože jakuza jako sdružení, které musí závazně plnit nařízení a pravidla, se lépe kontroluje.
S jistou nadsázkou si můžeme jakuzu představit třeba jako kynologický spolek. Nemůžete bránit tomu, aby se pejskaři svobodně sdružovali, ale zákonem se můžete vymezit proti jejich akcím. Můžete jim nařídit, aby psy měli povinně na vodítku, hráli si jen za ohradami cvičáků, aby zveřejnili seznam členů a organizační strukturu, aby neznečišťovali veřejná prostranství, nevstupovali do budov úřadů nebo neběhali v parku.
Přesně na tomto principu pak byla zákony spoutána a opatřena náhubkem i kdysi tolik obávaná jakuza.
Pan Nedotknutelný. Harlemského mafiána musel dostat do vězení prezident |
Japonská vláda se nevymezila proti organizaci, ale vůči jejím aktivitám. Její veřejně známí členové tak ze zákona nemají od roku 2012 nárok na to, aby jim finanční instituce poskytly bankovní účet. Telefonní operátoři s nimi nepodepíší smlouvu. Nemají zdravotní ani rizikové pojištění, nikdo je legálně nezaměstná. A pokud někdo ze členů syndikátu spáchá trestný čin, může za něj být trestně odpovědný vedoucí organizace.
Z někdejšího privilegovaného členství se stalo stigma.
Bez perspektivy a penze
Přispělo k němu i výrazné zpřísnění legislativy, výše trestů, kterých se mohou dnes u soudu dobrat „členové zločineckých spolků“. To jsou všechny ty syndikáty jakuzy, které by snad nechtěly hrát podle pravidel.
Nesvatá aliance. Americké nacisty vypráskala dohoda soudce, rabína a mafie |
Dřív by například dvacetiletý uchazeč o členství poté, co by na přání šéfa rodiny spáchal úkladnou vraždu, mohl vyfasovat dvacet let za mřížemi. Na svobodu by se vrátil jako čtyřicátník, který by byl oficiálně přijat do „rodiny“ – a tím by se mu otevřel svět všech těch někdejších výhod.
Jenže dnes? Padesátileté tresty ani doživotí nejsou výjimkou. Mladí adepti tak vidí, že za případným trestem už nenásleduje propuštění. Že zmizela perspektiva nabytí lákavé pozice. Veškeré výhody se mezitím rozplynuly, zůstala jen úplná izolace od společnosti.
Tradiční členství v jakuze, spolku plném vnitřních omezujících pravidel, vnějších postihů a nulových benefitů, přestalo být pro mladé atraktivní. Kdysi naplno rozjetý vlak se tím zastavil.
Průměrný věk všech členů japonské mafie loni činil 54,2 roku. Hned jednatřiceti procent všech členů má na krku padesátku, 12,5 procenta jsou šedesátníci a 11,6 procenta pak tvoří sedmdesátiletí a starší. Dvacetiletí členové, kteří dřív tvořili ten nejvýraznější a nejambicióznější základ organizace, jsou jen dvacetinou současných počtů. A vydělávat na důchod starým už moc nechtějí.
Důchody jsou momentálně jedním z nejpalčivějších témat uvnitř jakuzy. Členové totiž nemají – nemohou mít – zřízené důchodové pojištění, takže po životě bez poctivé práce je nečeká žádná penze. A tak tito kdysi tolik obávaní muži žijí sami v obavě, z čeho budou jednou splácet běžné výdaje. Jakuza má jen minimum legálních příjmů, a z těch existenci stárnoucích členů nepokryje.
Řešení? Stárnoucí členové se leckdy nechají ochotně dopadnout při nějakém banálním trestném činu. Jen proto, že ve vězení je čekají tři jídla denně, postel na spaní, střecha nad hlavou a v případě potřeby i lékařská péče zadarmo. Kriminál, kterému se celý život snažili vyhnout, je totiž jejich poslední a jediná jistota ve světě, který už na ně chce zapomenout.
